Nespoléhat jen na školu života

Webové stránky na to mají zkratku FAQ – odpovědi na nejčastěji kladené otázky. Jednou z nejobvyklejších, těch tzv. „pokoncertových“, směřovaných na mou osobu, je hned vedle věku ta, vyzvídající dobu a místo studia hudby, potažmo zpěvu. Snažím se odpovídat jasně. Na věk zpravidla protiotázkou. Co se druhé věci týče, nabízí se pateticky odpovědět, že nejlepším učitelem mi byl prozatím život sám. Ne, že by tomu snad bylo jinak.

Nevzpomínám si, jaké to bylo hned po narození, ale jakmile jsem dovršila tří let, v rámci dětské hry mě starší bratránci pověsili na větev splnit úkol jednoho „tarzaního skoku“, při kterém jsem si krásně překousla jazyk. Zdatně mi jej o několik hodin později sešili (mamince jsem byla vrácena, až když už bylo jazyku plná pusa), a ani evidentně nic nepokazili. Zaplať pánbůh jsem nikdy nemusela řešit otázku logopedickou, a tak, jak se ke mně dostávala hudba svévolně ze všech strach, mohla jsem jí naslouchat, přijímat a následně pak vyluzovat dosytosti. Bez ostychu.

A tak jsem rostla, dělajíce teatrální kravál dědečkovi před televizí, rodiče se jali zařídit mi místo na základní umělecké škole. Chtěla jsem hrát na klavír, ale protože tehdy chtěli všichni, skončila jsem u houslí. Chodili jsme dva. Rok poté se uvolnilo v klavírní třídě místo, a byť pan učitel orodoval za pokračování ve hře na housle, prosadilo si vzpurné dítě klavír! Několik let šálilo paní učitelku zapomenutými notami, touhou zpívat písničky, touhou poslouchat příběhy o Leoši Janáčkovi, až nakonec dovršilo pubertálního věku. A začalo chodit na gymnázium a klavír úplně opustilo.

Z houslí mi zůstalo správné držení smyčce, a z hodin klavíru závan nálady, s jakou asi Břetislav Bakala předával historky o Janáčkovi svým žákům, kteří je pak se stejnou fascinací předávali zase dál. Bylo fajn toho být součástí.

V té samé době, kdy dívky naháněly chlapce a chlapci naháněli dívky jsem však začala chodit do pěveckého sboru a dočista jsem mu propadla. Myslím na pana sbormistra prof. Miloslava Bučka velmi často. Probudil v tlupě rozjívených dívek a hrstce kluků silné puzení po klasické hudbě. Vštěpoval nám k ní úctu, lásku a pokoru. Svojí muzikálností a geniální rukou nám tak dával možnost nahlédnout do díla nejednoho významného skladatele. Jedna nezapomenutelná vzdělávací etapa.

A tak bych mohla pokračovat dál. Zásadní návštěvy Letní jazzové dílny Karla Velebného ve Frýdlantu v Čechách. Jazzové workshopy v Itálii a Bulharsku. Zásadní setkání se zásadními lidmi. Několik let ve Vojenském uměleckém souboru Ondráš mezi folkloristy bylo taky docela zajímavých. To už jsem byla starší a smíšený kolektiv najednou člověka školí sám, aniž by možná někdy úplně chtěl. A jsme zase zpátky u té školy života...

Mezitím se mi podařilo vystudovat finance a evropská studia, takže trochu obory mimo hlavní proud osobního zájmu, nicméně nebýt jich, nevěděla bych, že jsou na světě věci mi ještě o něco milejší. Takže přídavkem jsem začala pracovat v „korporátu“ a zpívat v Jablkoni. Jak jsem se tam dostala je ovšem na další vyprávění. Najednou mám ale deset koncertů v měsíci, jsem součástí určité muzikantské komunity, chodím na koncerty třikrát týdně... a otázek na moje dosavadní studium nějak neubývá.

Stále odpovídám, že jsem přece studovala finance, no jo, ale už se živím hudbou. Tak co s tím. Zároveň si uvědomuji, že mi pořád nejde skloubit pragmatismus s pocitem nedostatečného vzdělání, a tak jsem se přihlásila na Vyšší odbornou školu Konzervatoře Jaroslava Ježka. Chci totiž taky umět hrát na ten klavír.

Jsem přijatá a poprvé v životě studuji hudbu detailně, z druhého konce. Víc analyticky, tak trochu až vědecky. Ještě ke všemu jazz. Až se mě někdo příště zeptá, jakou že mám tu hudební školu, snad už budu umět odpovědět líp. Jenom tajně doufám, že při otázkách na věk budu moct ještě nějakou dobu pořádně mlžit.