Netlabely: čerstvý vítr v hudebním průmyslu

Současná doba internetového sdílení dat, pravidelných diskuzí v médiích nad autorskou legislativou, žonglování s pojmy jako "duševní vlastnictví" či "pirátství" nás může často vést k zamyšlení nad tématem vydávání a vlastnictví hudby. Jak se v tomto prostředí daří relativně novému fenoménu internetových vydavatelství?

Z hlediska celých dějin hudby se s tématem duševního vlastnictví setkáváme vlastně jen poměrně krátkou dobu, okolo jednoho sta let, a různé jeho formulace nelze hledat ani tak u umělců samotných, jako spíše u komerčněji orientovaných institucí, které se zrodily okolo jejich činnosti. I předtím však bylo sdílení hudebních myšlenek mezi různými hudebníky naprosto běžné, bylo součástí sémantiky mnoha skladeb a bralo se třeba i jako vyjádření úcty k dílům a autorům předcházejícím. Při širších úvahách dojdeme k faktu, že sdílení informací je základem vzniku každé civilizace.

Různá historická období hudebního vývoje definujeme často nějakými společnými rysy odvozenými z tvorby mnoha a mnoha osobností a bylo by absurdní určovat, zda například klasicistní hudbu „vynalezl“ Joseph Haydn, nebo Jan Václav Stamic. Každý hudební styl je spíš přirovnatelný třeba k řece, jejíž směr a sílu toku více či méně určují v podstatě všichni zúčastnění. Tedy vlastně ne nepodobně, jako se děje u folklóru. Přemýšlet i o současných hudebních stylech (hip-hop, metal, reggae…) jako o jistých typech folklóru je v mnoha ohledech uvolňující a různá hašteření současných hudebníků ve stylu „on mi ukradl písničku (refrén atd.)“ se potom jeví podle naší momentální nálady jako neuvěřitelně naivní, vtipně infantilní, smutné nebo až bizarně egoistické. V mnohém nám tu za uplynulé století zamíchaly myšlení například vynález a masové rozšíření technologií záznamu zvuku a hudebních nosičů i s ním spjatý vznik komerčních institucí, které si svou existenci brání třeba rafinovanými smlouvami s umělci či nátlakem na změny v legislativě (viz například prodloužení ochrany autorských práv z padesáti na sedmdesát let).

Do It Yourself

Takto meditovat nad současnými poměry by šlo ještě dlouho, zajímavější je ale podívat se, jak si přirozená lidská tvořivost nachází své svobodné cestičky mezi jakýmikoli překážkami. Již hluboko v dobách předinternetových se vedle sféry oficiálních hudebních vydavatelství rozvíjely ve světě i u nás různé formy samizdatu. Pod heslem D. I. Y. (Do It Yourself - Udělej si sám) nebo i bez něho, ale hlavně bez záštity větších vydavatelství, se světem šířila hudba různých žánrů, třeba na podomácku kopírovaných kazetách, s cílem především potěšit a rozšířit skupinu fanoušků. V západních zemích to byla doména opravdu různorodých hudebních scén, například punkových či hardcorových radikálů v osmdesátých letech, v socialistickém východním bloku se podobným způsobem šířila z ruky do ruky či poštou opravdu rozličná produkce, která nějak nesplňovala či nechtěla splňovat podmínky pro oficiální publikování.

Mnohonásobně je opravdu slabé slovo, když chceme pojmenovat, jak moc rozšířil možnosti nezávislých umělců příchod internetu a komprimovaných datových formátů typu mp3 či ogg. Již během devadesátých let se tak začalo bujně rozrůstat množství netlabelů - internetových vydavatelství, která své tituly nabízejí ke stažení nejčastěji jako volně šiřitelný nekomerční materiál pod licencí Creative Commons a většinou bez potřeby provázet je fyzickými nosiči - a poměrně brzy se jejich množství stalo v podstatě nezmapovatelným. Server archive.org určený ke sdílení dokumentů pod zmiňovanou licencí eviduje nyní téměř dva tisíce netlabelů, nelze ale nějak statisticky evidovat, jak jsou (či zda vůbec) aktivní a řada podobných funguje i pomocí vlastního hostingu nebo třeba serveru Bandcamp a klidně i bez jakékoli autorskoprávní platformy.

Nahrávka jako pozvánka na koncert

Zpočátku se svět netlabelů točil především okolo tehdy progresivní elektronické hudby. Příkladem této pionýrské éry, navíc i přes nyní tříletou odmlku se stále aktivním webem, může být například značka Monotonik zaměřená na IDM elektroniku (založena již v roce 1996), z jejíhož katalogu si stále můžeme stáhnout přes dvě stovky tanečních i snivě poslechových titulů. S nástupem nového milénia se však možnosti netlabelů stávají oblíbenými i u jiných hudebních žánrů a jediná sféra, jež na program šíření nahrávek primárně bez zájmu o zisk stoprocentně neslyší, jsou ti „veleslavní“, kteří jsou zastupováni nějakou velkou firmou a jejichž hit občas až do nesnesitelnosti protočí komerční rádia. Přitom určitý komerční zájem i u netlabelové kultury ve skutečnosti samozřejmě přítomen je. Nahrávka je zkrátka propagačním materiálem, který má svou celkovou kvalitou i „cenou“ oslovit co nejvíce zájemců z řad posluchačů i médií a ty potom přitáhnout na koncert, aby už i nějak reálněji podpořili práci umělců. Takový přístup je rozhodně plně legitimní a platí dnes zřejmě stále více i u „oficiálně“ vydaných fyzických nosičů.

Výsledkem je každopádně pro současného posluchače možnost pohroužit se kdykoli do pátrání na internetu při použití klíčových slov jeho oblíbeného žánru a pak již jen stahovat, poslouchat, tvořit si osobní preference a pak třeba i některé internetové aktivity podpořit pomocí buttonu „Donate“ nebo stále častější funkcí „Name your price“ při stahování (částka jde do kapsy přímo umělcům a výsledný výdělek nebude nakonec zase tak odlišný od čistého zisku z běžné nahrávky publikované a distribuované fyzicky přes větší vydavatelství). Možnosti prezentovat svou činnost skrze vlastní netlabel se chytila řada lokálních rockových, indie-rockových či metalových scén, vedle masově populárních elektronických žánrů je pojala za vlastní i experimentálnější scéna a podobně je to v každém dalším stylu.

Netlabelová scéna na vzestupu

Příklady mohu uvést jen ze svých vlastních objevů a zkušeností. V dubu a reggae mne velmi zaujal polský netlabel paproota.org, z experimentálnější elektroniky třeba Zeromoon či Audition Records. Jako molocha mezi netlabely je třeba jmenovat Clinical Archives nabízející zdarma skrze svých více než pět set titulů širokou stylovou škálu od jazzu, rocku, folku až po ambient a zvukové experimenty z celého světa. Tento netlabel, který z Moskvy provozuje výtvarník Alexandr Lisovskij, se pyšní veleúspěšnou devítialbovou kolekcí Clinical Jazz (ca200), kterou by si měl poslechnout snad každý, koho jazz a příbuzné žánry opravdu zajímají (stáhlo si ji už přes sto třiapadesát tisíc fanoušků). Špičkový mladý progresivní jazz ze Seattlu nabízí stránka Table & Chairs Music, a pokud někoho zajímají třeba německé rozhlasové hry, doporučuji stránku mindcrushers.de. V Česku jsme byli chvíli trošku pozadu, ale po u nás pionýrských serverech Muteme, Wazzotic Records či Amenorea nám novější a vynikající labely (např. dubstepové labely Owntempo a S9K, noisová Hluková sekce nebo třeba malý ale výživný Landmine Alert provozovaný členy pražských indie kapel Ufajr a Vložte kočku) i další aktivity různých uměleckých skupin signalizují zdárný rozvoj domácí netlabelové scény.

Nahrávky jsou často stejně jen chabou náhražkou za koncertní prožitek, a pokud nás tedy vylákají i na živou akci, je to pro umělce to nejdůležitější. Zajímavé je pak sledovat, jak se zvyklostmi netlabelů inspirují také „klasická“ hudební vydavatelství. Kdejaké světové či domácí v posledních letech nabízí alespoň streamovaný poslech či rovnou stažení alespoň částí nových alb. U brněnské značky Indies Scope můžeme stahovat každý měsíc jinou jejich starší nahrávku, pražské vydavatelství Polí5 publikuje fyzické nosiče a obsaženou hudbu nabízí i za volitelný příspěvek za stažení skrze svůj profil na Bandcampu. Naopak netlabely zase nabízejí čím dál častěji třeba i limitované edice fyzických nosičů. Jako posluchačům nám zkrátka vycházejí vstříc všichni a naším úkolem je proto hledat, stahovat, kupovat, poslouchat, formovat si vkus, určovat z pozice zákazníka obchodní modely, skočit po hlavě do své oblíbené řeky.