Neuvěřitelný příběh „Sugar Mana“ Sixta Rodrigueze
Rodriguez, americký písničkář mexického původu, získal mytologický status v Jihoafrické republice, ale také v Austrálii a Novém Zélandu, aniž by o tom dlouhá desetiletí vůbec tušil. Jeho album Cold Fact z roku 1970 se stalo hudební biblí mladé generace, která hledala únik z bezútěšného světa apartheidu. Sixto Rodriguez prodal v JAR víc alb než Elvis Presley – a přitom žil skromný život pomocného dělníka na stavbě v chudinské čtvrti Detroitu. Jak se to jenom mohlo stát? Pojďme si převyprávět jeden z nejpodivnějších příběhů showbyznysu.
„Koncert byl v zapadlém baru někde na předměstí Detroitu. Těžké plechové dveře nás vpustily do místnosti plné stínů a kouře. V místě, kde mělo být pódium, se rýsovala silueta postavy. Při bližším pohledu jsme zjistili, že to je urostlý písničkář s dlouhými havraními vlasy a slunečními brýlemi,“ popisují setkání s legendárním Sixto Rodriguezem (jemuž přezdívali „Sugar Man“ podle postavy v jedné z jeho písní) dva jeho největší fanoušci z JAR v dokumentu Searching for Sugar Man. „Z nějakého zvláštního důvodu seděl zády k publiku, ale když začal hrát, vše rázem ztichlo a prostorem se linul jeho nakřáplý, charismatický hlas plný sentimentu. Najednou jsme věděli, jak se cítí oběti kobry. Úplně zhypnotizovaní jsme zasněně vstřebávali náš první koncert Sugar Mana.“
Pochmurný svět šestého dítěte
Rodriguez se narodil v roce 1942 v Detroitu ve státě Michigan. Byl šestým dítětem rodičů z dělnické třídy, mexických přistěhovalců. Jméno Sixto dostal jednoduše proto, že byl jejich šestým potomkem. Jeho otec emigroval do Spojených států z Mexika ve 20. letech, matka byla rodilá Američanka. Připojili se k velkému přílivu Mexičanů, kteří přišli na americký Středozápad hledat obživu v mohutném průmyslovém komplexu.
Být mexickým imigrantem v té době nebylo snadné, jelikož jste museli čelit jak intenzivnímu odcizení, tak marginalizaci. Tato zkušenost z dětství silně formovala Rodriguezův politický postoj k obtížím, kterým je vystavena chudina v takzvaném inner city (obyvatelé s nízkými příjmy, kteří žijí v typicky pochmurných a zdevastovaných městských čtvrtích amerických metropolí).
Americký sen?
Jeho hudební kariéra započala v roce 1967, kdy pod jménem „Rod Riguez“ (jeho agent si myslel, že takto to bude atraktivnější) vydal singl I'll Slip Away. Poté mu trvalo další tři roky, než podepsal smlouvu se Sussex Records, kde již mohl používat své oblíbené profesionální jméno „Rodriguez“. U Sussexu nahrál dvě alba, Cold Fact v roce 1970 a Coming from Reality v roce 1971. Obě alba byla z hlediska prodejů v USA naprostým fiaskem a k nahrávání třetího alba nikdy nedošlo, protože Sussex Records se Rodrigueze velmi rychle zbavily.
Rodriguez se tak rozhodl svou hudební kariéru ukončit. V roce 1976 koupil ve vládní aukci za 50 USD opuštěný dům v Detroitu (chytrý chlapík, že? Co bychom za to dneska dali, mít možnost si koupit dům za hubičku?), ve kterém pořád žije. Živil se jako demoliční a pomocný dělník s minimálním platem. Zůstal však politicky aktivní a měl ambici i motivaci ke zlepšení života dělnických obyvatel města – několikrát neúspěšně kandidoval na veřejnou funkci, dokonce jednou i na starostu Detroitu.
Rodriguez má dar vyjadřovat hluboká témata v jednoduchých verších. Možná mu v tom i trochu pomohl bakalářský titul z filozofie na Wayne State University's Monteith College.
Popularita na opačném konci světa
Ačkoli Rodriguez zůstal ve své rodné zemi absolutně neznámým, v polovině 70. let se jeho alba začala výrazně prodávat v Austrálii, Botswaně, Novém Zélandu, Jižní Africe a Zimbabwe. V JAR byl Rodriguez dokonce přirovnáván k současníkům jako Bob Dylan nebo Cat Stevens. Jelikož mnohé z jeho písní jsou zaměřeny proti establishmentu, přirozeně rezonovaly s vlnou protestů proti režimu apartheidu. Jeho tvorba výrazným způsobem ovlivnila tehdejší hudební scénu a měla také značný vliv na celou generaci.
Zkrátka, Rodriguez se stal mystickou, legendární postavou a jeho status se ještě významně zvýšil po zprávách o jeho údajné sebevraždě. Někdo říkal, že během koncertu vytáhl pistoli a namířil si ji na spánek. Někdo k tomu přidal, že se předtím zapálil. A někdo zase tvrdil, že se předávkoval. Rodriguez byl bůh mladé jihoafrické generace a jeho alba byla uctívána všemi rebely bojujícími proti zvrácenému apartheidu.
Nicméně, Rodriguez o tom neměl ani tušení. Jeho sláva v JAR mu zůstávala utajena až do roku 1997, kdy Rodriguezova nejstarší dcera Eva narazila na webovou stránku, která celá byla věnována právě jemu. Rodriguez poté vyrazil na své první jihoafrické turné, kde ke svému neutuchajícímu překvapení odehrál fenomenálních šest koncertů před davy fanoušků.
Sugar Man jako muzikologická detektivka
V roce 2012 se na filmovém festivalu Sundance konala premiéra dokumentárního filmu Searching for Sugar Man od švédského režiséra Malika Bendjelloula, kde se popisuje snaha dvou jihoafrických fanoušků vypátrat tajemného Sugar Mana alias Sixto Rodrigueze. Dokument měl ohromný úspěch a nasbíral mnoho cen po celém světě, včetně prestižního Oscara.
K tomu se váže i historka, kdy Rodriguez nechtěl být přítomný při předávání legendární sošky, aby náhodou nezastínil filmaře. Tento extrémně skromný umělec nemá doma televizi, takže se na ceremonii předávání ani nekoukal a šel jako obvykle prostě spát.
Konec dobrý, všechno dobré. Rodriguez nyní brázdí svět, hraje vyprodané koncerty a dočkal se i vyrovnání za ušlé tantiémy z prodejů svých desek. Žije nadále svým skromným životem, kdy říká, že vám stačí jídlo, oblečení a střecha nad hlavou. Vše ostatní je pro něho zbytečný luxus.
Doufám, že se mu podaří natočit ještě třetí album a že se tento mýtický, nyní už osmdesátiletý chlapík, dožije v plném zdraví alespoň sta let.
Svět potřebuje víc Sixto Rodriguezů.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.