Never Sol: V hudbě hledám silnou emoci, na kterou se můžu napojit

Začnu trochu obecně – co třeba posloucháš, když někam cestuješ? Držíš se elektronické hudby?

Řekla bych, že obecně vzato vlastně elektronickou hudbu moc neposlouchám – nebo ne čistě elektronickou. Mám hodně ráda projekty, kde zní hodně synťáků, ale vlastně čím dál víc tíhnu – ale vždycky jsem vlastně asi tíhla – k poslechu skladeb založených na kytarách a nějakým syrovějším zvuku. Začištěná produkce a programování, který mám poslední roky spojený s elektronikou, mě osobně baví čím dál míň. Moc mě to neinspiruje. Nějak se mnou víc emočně pracuje špinavější akustičtější zvuk.

Myslím ale, že jde spíš o procesy tvorby. Vlastně upřímně nevím, čím přesně se dneska definuje žánr elektroniky. Je to hudba, kde je hodně VSTček a elektronických nástrojů, nebo je to hudba, která je založená na postprodukci, programování a editaci v kompu? Nebo je to hudba, kde prostě není pouze basa, kytara, bicí a zpěv?

Hodně teď poslední roky poslouchám Chelsea Wolfe, Bena Frosta, Zen Mother, Dessert Sessions, Idles, Nadine Shah, Sasami, Emmu Ruth Rundle, Annu Von Hausswolff... Ale jo, mám ráda i Kate NV nebo Holly Herndon, a pak modulárový ženský ikony Helene Vogelsinger, Lisu Bella Donna a
Catarinu Barbieri. V tom, co poslouchám, hledám poslední roky silnou emoci, nějakou čistotu, určitý typ zvuku a citu, na který se dokážu věrně a silně napojit. To mě asi vede.

Chodíš na koncerty? Na čem jsi byla naposledy nebo na co se určitě chystáš?

Chození na koncerty miluju a je to pro mě vždycky velká dávka jak inspirace, tak posluchačskýho naplnění. Ted jsem si udělala radost a jedu do Londýna na Beach House, jednu ze svých nejoblíbenějších kapel, který jedou turné k nový desce. Minulý rok byl pro mě asi největším zážitkem varhanní concert Anny Von Hauswolf v kostele u Salvátora.

Kdy jsi zjistila, že se tě hudba dotýká natolik, že bys ji chtěla sama tvořit?

Že se mě dotýká tak, že ji potřebuju sdílet jakožto interpret, jsem zjistila asi už jako dítě, třeba kolem svých dvanácti let, ale tvořit vlastní skladby jsem začala až na konzervatoři, kdy mě naopak trochu začaly svazovat písničky, který jsme museli v rámci školy nastudovávat, a cítíla jsem nutkání se vyjadřovat tak, jak chci a jak to niterně cítím. Pak to byla dlouhá cesta. Trvalo mi roky vybrousit si vlastní slovník a schopnost dotáhnout vlastní tvorbu do věrnýho odrazu svojí vnitřní představy a pocitu.

Jaké máš hudební vzdělání?

Od patnácti jsem studovala zpěv na pražský konzervatoři a pak v devatenácti jsem odešla na jazzovou VOŠku Jaroslava Ježka. Hodně mě pak posunuly různý kurzy a workshopy, na který jsem jezdila poslední léta. Tam už jsem se víc dozvídala o tom, čemu se věnuju teď. Hodně zlomová pro mě byla určitě RBMA (Red Bull Music Academy, pozn. red.) nebo Hackers Lab v rámci CTM Festivalu.

Pamatuješ si svůj první synťák, případně jiný nástroj?

První synták byl Juno G. Měla ho Grimes, kterou jsem tou dobou hodně poslouchala. Ještě jsem zvažovala nějakou Yamahu, na kterou tehdy hrála Bat For Lashes, ale Juno G bylo v tu dobu myslím cenově dostupnější a
víc toho umělo. Mám ho doteď.

A co první koncert? Máš na něj dobré vzpomínky?

To už si asi nevzpomenu. Na koncerty jsem chodila často už od puberty, ale asi nejvíc mě zasáhli Muse, turné k desce Black Holes and Revelations, který jsem na střední hodně milovala. Jeli jsme na ně tenkrát v roce 2006 do Mnichova a já jsem si při jedný skladbě připadala, že jsem totálně napojená na vesmír (smích), že mnou něco prostoupilo. Nevím, jestli jsem od tý doby na koncertě zažila něco silnějšího. Co dělaj Muse teď, už mě moc nebaví. Nelíbí se mi ta komerční poloha, do který se posunuli, ale jejich první tři desky byly pro můj život hodně zásadní.

Bez kterého syntezátoru bys takzvaně nedala ani ránu?
Rozhodně bez svýho Propheta. A ted už ani bez svýho moduláru, který se snažím pomalu rozšiřovat a vést jeho zvuk vstříc svým představám.

Máš za sebou nespočet různých akcí v tuzemsku i v zahraničí. Dá se nějak popsat rozdíl v českém přístupu a v tom zahraničním?

To je těžký říct. Je to otázka možná na celý rozhovor. Česká alternativní scéna je skvělá. Možná že podpora kulturní scény obecně je v zahraničí jiná a větší a od toho se odvíjí mnoho dalších věcí. Taky je to jiný pro kluby mimo Prahu a Brno nebo pro kluby, který už mají vybudovanou svou síť posluchačů. Ale za poslední roky tu vzniklo tolik skvělých malých festivalů, iniciativ a dramaturgií...

Zaměřují se na originální niche hudbu. Nevím, jestli to tady někdy dřív bylo v takový míře přítomný. Myslím, že srdcaři jsou všude, a to je směrodatný. Asi to nedokážu zjednodušeně popsat v pár větách. Hlavně vždycky záleží na konkrétních lidech, jak v publiku, tak mezi pořadateli.

Před deseti lety ses podílela na ústřední písni pro film Ve stínu. Jak teď s odstupem na tu práci vzpomínáš? Posunulo tě to?

Byl to pro mě rozhodně zlomový moment. Předtím jsem skládala jenom do šuplíku a hrála s jazzovým kvartetem standardy a skladby někoho jinýho. Dodalo mi to sebedůvěru, prostor a drive ve skládání a v záměru věnovat se svým písničkám naplno a víc svojí tvorbě věřit. Taky mě to nastartovalo a vyplivlo poprvé do světa. Díky tomu o mně asi uslyšelo mnoho lidí poprvé.

Jem za to stále moc vděčná, ale od tý doby uběhlo už strašně moc času a let, přišlo spoustu dalších důležitých nasměrování, posunů a změn. Moje tvorba je v rámci citu pořád stejná, ale nějaká hudební artikulace se hodně změnila. Občas mám pocit, že některý posluchači čekají něco, co už dávno není realita.

Hudbu nehraješ jen na koncertech, ale i děláš ji i pro taneční vystoupení – v čem je ta práce jiná?

Je jiná v procesu tvorby – netvořím volně pro sebe, bez jakýchkoliv hranic, ale snažím se co nejlépe doplnit větší celek a myšlenku někoho dalšího. Strašně mě to ale zase posunulo dál, hodně co se týče formy skladeb. A taky jsem před pár lety díky představení Constellations III se Spitfire Company poprvé začala hrát naživo na modulár.

Měla jsem to štěstí, že jsem na těchhle představeních spolupracovala s velmi výjimečnými performerkami Markétou Vacovskou a Miřenkou Čechovou. Hodně mě inspiruje, jak přemýšlí, jak přistupují k improvizaci – a hlavně jak přemýšlí o čase. To je pro mě asi nejdůležitější věc, kterou si z tanečních představení nesu a kterou jsem v sobě přeformátovala – pohybovat se a fungovat v rámci času trochu jinak, než jsem byla zvyklá.

Taky jsem díky tomu začala jako Never Sol hrát experimentálnější set s modulárem. Improvizuju, jinak skládám a věnuju větší pozornost malým postupným změnám ve zvuku než změnám v harmonii a melodii.

Posluchači Českého rozhlasu tě také mohou každé pondělí slyšet v pořadu Sedmé nebe. Podle čeho vybíráš písničky a tvoříš program?

Podle toho, co se mi líbí. (smích) Je to takový mišmaš skladeb, který ke mně přicházejí skrz blogy, články, bandcamp, Instagram, Spotify, kamarády, koncerty... Občas pustím i něco, co se mnou na první dobrou nekomunikuje, ale o čem si myslím, že je to prostě dobře udělaný nebo něčím zajímavý track, který by mohl posluchače zajímat. Většinou ale vybírám věcí, který ke mě prostě promlouvají a přijdou mi něčím silný nebo výjimečný.

Ve tvém strahovském studiu vznikaly koncerty Botanical Sessions. Budou další?

To vzniklo před koronou. Idea byla vytvořit kapelám a projektům fakt kvalitní live materiál. Ale pak přišel covid a všichni měli úplně super videa svých koncertů se super zvukem, což je skvělý, ale ta potřeba se tím, myslím, naplnila. Takže najednou tyhle sessions ztratily prapůvodní cíl a smysl. Třeba se to ještě někdy v budoucnu zrevitalizuje pouze jako koncertní série, ale prozatím dramaturgický ambice nemám. (smích)

Pro Kytary.cz teď vzniká video pořad, v českém prostředí pravděpodobně první svého druhu, kde vysvětluješ základy syntézy a tvorby elektronické hudby obecně. O co v něm jde a na co se můžou diváci těšit?

Je to pořad, který má za cíl lidem víc přiblížit tvorbu zvuku na syntezátor. Pár prvních dílu se věnuje vysvětlení nějakých základních parametrů, k čemu se co používá, a dál se budeme věnovat tvorbě různých zvuků na různý synťáky.

Vše vysvětluju tak, jak tomu rozumím já. Určitě existuje mnoho producentů, který by to popsali exaktněji, ale o to mi asi ani nejde. Je to velice subjektivní nástin mýho kreativního procesu – jak tvořím já a co mě vede; ale myslím si, že ty volby a rozhodnutí, který pak každý děla už podle svýho pocitu, nebo jejich kontext, jsou nějak sdělitelný a přenositelný.

Moc doufám, že tyhle videa budou někoho inspirovat a vést k tvorbě vlastních zvuků. Pro mě bylo hledání svýho vlastního zvuku a slovníku hodně dlouhou a spletitou cestou, kterou jsem ale hrozně potřebovala. Tak třeba tyhle tutoriálky někomu na podobný cestě pomůžou.