Nic na mě, ty buzno, nezkoušej a ty prachy pěkně naval zpátky!

Ostrava, divoká 10. léta 2. milénia. Já, týpek, totál loser bez práce a bez budoucnosti, nemám ani energii zajít na pracák. Ale ambice by byly, chci přece být slavný. Zatím ale sjíždím s bráchou Majklem dost šílené provinční štace, à la u snědeného krámu. Hrajeme pankáčskou alternativu alternativ za pivo a párek, někdy nám dají i na vlak.

Jednou takhle vstanu zase až k večeru. V divném rozpoložení se ocitám v koupelně. Opuchlé oko, prohlížím se zkoumavě. Něco je jinak. Překvapeně zírám. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimnul? „Vždyť já, sakra, vypadám úplně jako Freddie Mercury.“ Pohnu se a k mému úžasu knír zůstane na místě – a jo, je to ten starý kaz na zrcadle.

Budu dělat Fredyho

V otupělé hlavě pomalu něco začíná hlodat, bobtnat, rašit. Rodí se plán. „Tvl, vždyť já budu dělat profi Fredyho! To mi konečně zaručí slávu a nějaký ty prachy, bez kterých se protloukám už celou věčnost, a který už fakt potřebuju.“

Začnu řvát v koupelně, jako o život. Hrůza, musí se s tím něco udělat. Něco!

Každý den to zkouším, řvu. Řvu, křičím, pokouším se zpívat po Fredyovsku, trénuju pohyby. Nic. Kašlu na to.

Po týdnu dvou frustrace a nicnedělání, z kterého jsem ještě víc unavený, a taky z nedostatku nějaké jiné nosné ideje, která by mě posunula vpřed, se vracím do koupelny. Ze zrcadla mě seřve Fredy. Snaží se mě nahajpovat. Přidávám se k němu s utkvělou představou. „Nadřu to a všem vytřu zrak.“

Fredyho zkouším na lidi

Následující měsíce si z praktik v koupelně snažím dělat rutinu. Nějak mě to startuje. Snažím se být buddhisticky klidný a ničím se neovlivňuju a nedopuju. Je to těžký a bolí to. Ráno vstávám (ostatně někdy jdu dokonce makat) a jedu Tibeťany. Dokonce zaznamenávám letmé pocity čehosi jako naplnění. Zvláštní. To jsem si nikdy neuměl představit. V koupelně pociťuju sem tam záblesky, že by to mohlo jít. Jsou to opravdu jen záblesky. Dost slabé.

Valím za kámoškou, co umí trochu šít. Uprosím ji. Spíchne mi kostýmek pod podmínkou, že jí ho splatím, až budu teda jako Fredy, slavnej.

Beru rozum do hrsti a z hrsti zase zpět do kapsy. Protože to, co chci udělat, přece není vůbec rozumné. Z donucení se zapomínám bát a vyrážím ven. Zkouším to na lidi na ulici. Leda se smějou.

Celé noci nespím, přemýšlím, jak s tím vším naložit a jestli to náhodou není úplná volovina a já bych udělal lépe, kdybych šel na ten pracák. Ale pak si říkám: „Hele, ale oni se přece smějou!“ A to přece není k zahození. Navíc v dnešním světě, kde není moc příležitostí čemu se smát…

V koupelce jsem k sobě tvrdý. Hrozně tvrdý. Někdy. Naštěstí je tam milosrdný hal. A to mě povzbuzuje. Už si celkem dobře umím namalovat knír (už nepotřebuju ten blbý kaz na zrcadle, heč!). A když se navleču do kanárkově žlutého kostýmku, nevypadám věru zle. Ale není to furt ono.

Někdy cítím, že se mi s tím hlasem něco děje. Jde to nějak lehčeji. A vůbec, daří se mi vyzpívat výšky, který jsem před tím nedal. Ale Fredyho je tam poskrovnu. Vlastně tam asi ani není. Přistihl jsem se, že na Fredyho začínám dlabat. Víc si užívám svůj vlastní hlas.

Po delším čase s Fredym v koupelně seberu odvahu a jdu to zase zkusit ven na lidi. Beru s sebou kajtru a zjišťuju, že když vypadávám z role (Fredyho) a jedu si to po svém, lidi se smějou taky. Často blábolím šílené, automatické texty, které mi jaksi samovolně vyvěrají v hlavě a vyskakují z huby. Něco si dokonce i zapamatuju. Třeba: „My jsme kluci z paneláku, jezdíme na teréňáku, máme taky Favoritky, které letí jako šipky“, a jiné ptákoviny. Někdy se zasním a cítím se jako na Wembley, ale pak se proberu a vidím šaška pod šapitó. Ale kupodivu jsou mi lidi ochotní dát nějakou tu pětku.

Krasty, požár je založen

Po jednom celkem úspěšném buskingu (rozuměj vydřený výdělek na pár piv) se jdu odměnit nějakým tím točeným. O dvě ulice od mého obvyklého stanoviště narážím na šíleného týpka, který se taky snaží odklonit nějaký love od lidí do svého klobouku. Je to neuvěřitelný zjev. Ze všeho nejdřív by člověk řek‘ tlusťoch. Při bližším ohledání ale zároveň vypadá i jako silák.

Je v ubohém kostýmku klauna. Leze mu z něj obrovské, nahaté, pevné břicho. Krom kostýmku ho zdobí jen červený klaunský nos. Obor, v němž se rozhodl podnikat na ulici, je zřejmě strašení dětí i dospělých. Šílené. Na první pohled je to střelec. Na klobouku, v němž se stříbrně leskne pár pětikorun má hrdý nápis „KRASTY“. No jo, vlastně fakt vypadá jako ta postavička ze Simpsonových. Zachvátil mě pocit účasti. Urvu si od huby a chystám se mu přispět pajskou.

V tu ránu se na mě týpek utrhne: „Tvl, nic na mě, ty buzno, nezkoušej a ty prachy pěkně naval zpátky!“. Marně mu vysvětluju, že má nějaké halušky, že mu naopak něco dávám. Požár je založen! Okamžitě vzniká veřejné srocení kolem nás dvou. Lid cítí krev. V okamžiku jsme v sobě. On i já ale víme, že by mě flákl jen jednou. Nervičky tečou, trocha řevu, štěkání, pak poštěkávání a vrčení, vysvětlování, takřka omluvy z obou stran a rázem sedíme v hospodě. Spolu.

Hned ze startu to vypadá na vzájemné porozumění. Aspoň v těch našich sračkách. Krasty u 3. piva háže do placu historku, jak se dostal na tuto kolej. Asi není nic zvláštního na tom, že okolnosti a reálie jsou jak přes kopírák, prostě stejná doba, stejné město, jen drobná změna v obsazení. Týpek, povzbuzen pivem, líčí okolnosti vzniku Krastyho s divadelní teatrálností, střiženou Menšíkovskou žoviálností. Maluje obraz sebe sama, jako by se ho to vůbec netýkalo.

Leda tak někoho osrat

Po šíleném fičáku se na gauči převaluje tlusťoch. Utápí se v chlastu a trávě. To je jediné, v čem je dobrý. Motá se po ubikaci a poté, co si v rauši už zase rozbije hubu a nos o futra, přemýšlí, co se sebou.

Jediné, čeho je schopen, je čumět na bednu. Prostě věčně u telky vychrápává ty svoje věčná mejdla. Ježiš, furt tam jedou ty komiksy, nic jiného tam neumí dávat. Najednou se nafixuje na obraz a nahlas přemýšlí. „Hele Simpsni. Tvl, jediné co já můžu na tomto světě dělat, je ten tlustý klaun“. Vlastně když se to vezme kolem a dokola, když si nechá narůst vlasy, hmmm… Ta představa ho jaksi uhrane a nechce ho pustit.

Žonglovat, nebo nějaká ta fyzika? Ne, to vůbec. Leda tak někoho osrat. Ostatně v té telce je jasný návod, že.

Ufikne kus molitanu z matrace a vymodeluje si klaunský nos. Chodí zmaštěný po venku a opruzuje kolemjdoucí jako Krasty, ale je to tak maximálně na do držky.

Po pár pokusech, kdy místo peněz taktak unikne výprasku, to zkouší naposled.

Zase se to opakuje. Balí to. Je rozhodnut, že navždy. Po čase ale zjistí, že ten risk, že dostane nakládačku, mu za těch pár drobných na pivko vlastně stojí. Žízeň je sviňa.

Takže prostě čas od času vyrazí do ulic. No a zrovínka dneska potká buzničku, co vypadá jako Freddie Mercury. A tento gádžo mu chce, more, šlohnout pár drobných z klobouku. Skoro se porvou, ale za chvilku už sedí spolu u piva a domlouvají se, že příště na ulici zkusí štěstí spolu.

Fredy & Krasty

Když jsme se poprvé s Krastym viděli náhodou někde na juťubku, jak oblbujem lidi obskurním hudebním uměním, okořeněným našim pokřiveným humorem, okamžitě nás to napadá. Jo, natočíme si něco sami. A už se to rozjíždí. Kanál Fredy & Krasty bude prostě mega řacha!

A tady někde se, milý čtenáři, začíná psát společná historie funkového konglomerátu, zvaného Fredy & Krasty. A to jsem vám ještě neřekl o opici Čitě a další bandě, ale to si nechám na příště.

Za sebe vám jen můžu říct, že to pro mě bylo velmi poučné období. Díky němu jsem se pomalounku vyhrabával z těch největších sraček. A všechny ty facky, které jsem po cestě schytal a pořád schytávám, neofňukávám, naopak. Strkám je do našich písniček a skečů.

Lepší inspiraci nemám a neznám...

Takže čau, váš Fredy

Jaký je váš příběh? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz.