Nick Cave temně zuří jako nikdy předtím

Po dvojalbu Ghosteen (2019), což lze chápat jako závěr trilogie započaté u Push the Sky Away (2013), otvírá Nick Cave novou kapitolu. Album Carnage, které natočil se svým dlouhodobým spoluhráčem Warrenem Ellisem, je plné apokalyptické zloby, intimní zpovědi i svůdného surrealismu.

Kdo měl pocit, že se Nick Cave ocitl ve svém bludném kruhu, z něhož se ne a ne dostat, musí nad poslechem novinky Carnage zaplesat. Syntetickou atmosféru klavírních balad vystřídaly písně, v nichž se vyrovnává s traumatem a bolestí ze ztráty svého patnáctiletého syna, a to s hlavou vztyčenou. Osm skladeb nese prvky psychedelického naparování, prorockého tónu, ale i atmosférického snění, které ještě více umocňuje stárnoucí hlas nesoucí se na vlnách zvlněné gotiky. Roztříštěná duše se tu setkává se smrtí, kterou ale Cave poetizuje po svém. Bilancuje nad svým životem, a to i po hudební stránce.

Carnage není ani Grinderman ani Bad Seeds. Přestože deska vznikla ve spolupráci s Warrenem Ellisem, věrným harcovníkem, spoluautorem mnohých písní, jedná se o dílo značně intimnější, dynamičtější, ale i zábavnější. Epický rozmach mu dodávají soundtrackové orchestrální melodie, které opouští duo jen zřídka. Otvírák Hand of God v sobě ukrývá zlověstné aranže s hnacím elektro impulsem, neviditelné jazzové napětí je hmatatelné i v dalších skladbách, těkající jako v trýznivé horečce. Zestetizované násilí nyní probíhá uvnitř nitra, nikoli na pódiu.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Nick Cave stárne s noblesou. Svůdně láká do svého světa, lascivně se pošklebuje sám sobě, s biblickým nádechem znepokojivě káže. Své elementární obrazy má zakořeněné mezi životem a smrtí. Nick Cave zuří. Ve své duši, která je izolovaná a marná, jako nikdy předtím.

Nick Cave, Warren Ellis – Carnage

Goliath Enterprises, 2021,  40:03

85 %