Nina Kohout: Na slovenské scéně je objev nového talentu důvodem k oslavě

Poslouchal jsem rozhovor pro agenturu LaLa Slovak Music Export. Mluvíte v něm o studiu produkce na BRIT School i o singlu Moonlight. V souvislosti se singlem jste zmiňovala experimentování a dotyk arabské melodiky. Nejsem si tím úplně jistý. Slyším v něm starý dobrý čardáš.

Dotyk arabské kultury je spíš ve dvou písních, které teď vyjdou. V Moonlight víc cítím vliv klasické hudby, valčíku a možná folklóru.

EP vyšlo vtipně 2. 2. 2022. Byl to plán od začátku, nebo to tak prostě vyšlo?

Mělo vyjít už na konci minulého roku, ale když už se to takhle posunulo, chtěla jsem aspoň takové datum, jaké se mi líbí.

Teď už ke studiu. Jedna věc mě zarazila. De facto jste vyrůstala v backstagi, odmala zpívala ve sboru a od sedmi hrála na kdeco – a nakonec jste místo na konzervatoř šla na gymnázium. Proč jste se tenkrát s rodiči takhle rozhodli?

Asi proto, že jsem tehdy ještě nebyla definitivně rozhodnutá dělat hudbu. Pár let mi to trvalo, než jsem si řekla, že se chci živit hudbou. Přeci jen dělat umění je riskantní. Člověk nikdy neví, na čem je. Většina rodiny chodila na gymnázium a přišlo mi automatické začít tam. Samozřejmě mě tehdy napadla i konzervatoř, ale chtěla jsem studovat produkci, ne nástroj nebo zpěv, a to v Česku ani na Slovensku moc dobře nešlo. A mně se nechtělo v patnácti odcestovat do zahraničí. Přišlo mi to brzo. Ale teď stejně školu dodělávám v Anglii.

Jak složité bylo se dostat na BRIT School? Brexit už proběhl a přijímačky asi taky nebyly nejjednodušší...

Loni v září ještě Brexit nebyl tak v pokročilém stádiu. Teď už je to o dost složitější, hlavně finančně, a to i pro studenty. I tak byla výzva se tam dostat. Vždyť tam studovaly Adele nebo Amy Winehouse. Prostě jsem to zkusila s tím, že pro to udělám všechno. Nenapadlo mě, že bych se tam mohla dostat a navic ještě na kurz hudební technologie, se kterou jsem neměla naprosto žádnou zkušenost. Zkoušející ve mně asi viděli potenciál, že by mě produkce mohla bavit a šla by mi. Náročné bylo také odstěhovat se v sedmnácti za moře. První měsíce byly intenzivní, i když asi ne právě dobrém smyslu, ale byla jsem ráda, že jsem ten krok udělala.

Stačilo jen vyplnit přihlášku, nebo jste si ještě musela vyběhat stipendium?

Ne, je to vynikající škola úplně zadarmo. Dává přednost jedině talentu, a proto je tak náročné se na ni dostat. Vyplnila jsem přihlášku, odpověděla na otázky typu „jaké jsou moje největší hudební přednosti“ a oni mě těsně před covidem pozvali na přijímačky. Ty se skládaly z písemného testu, pohovoru a povídání si o jedné mojí písni – o tom, jaké jsem použila efekty, a o dalších věcech, které pro mě byly v podstatě nové. A teprve za covidu mi do Trenčína přišel dopis, že jsem přijatá. Byl to strašně dlouhý proces.

Jakou zatím máte s BRIT School zkušenost? Jak vás vedou?

Na Slovensku se klade obrovský důraz na testy a biflování, v Anglii se zabýváme hlavně praxí a posouváním našich tvůrčích hranic. Prohloubilo mi to moje vnímání hudby. Pochopila jsem, že hudba je mnohem obsáhlejší a že mám mnohem víc možností, kudy jít.

Jak velkou část vašeho studia tvoří teorie?

Sedm let jsem měla teorii na Slovensku. Na oboru hudební technologie se klasická teorie spíš nevyučuje. Ale probírali jsme začátky elektronické hudby (Stockhausena a další, kteří jako první tvořili elektronickou hudbu a byli ve své době považovaní za naprosté šílence), abychom pochopili, že hudba není jen o nástrojích a hlasech, ale o nekonečném množství zvuků.

Když už mluvíme o jejich objevování, už dřív jste tvořila skladby, které profíkům přišly zajímavé mimo jiné i proto, že by je takhle už nesložili. Přistihla jste se při myšlence, že vás důraz na řemeslo možná připravuje o zajímavou složku vaší tvořivosti?

Do jisté míry to tak může být a měla bych si dávat pozor, abych se neutopila v řemesle. Na druhou stranu produkovat jsem se naučila za pochodu a po svém, a i když mi ve škole řeknou, že tohle by se dělat nemělo, protože to třeba frekvenčně nedává smysl, stejně to zkusím, protože co kdyby z toho bylo něco zajímavého. Potřebuju znát pravidla, ale hlavně proto, abych věděla, jak je porušovat.

Jak jste se učila, když vás ještě nikdo neučil? Procházela jste návody na YouTubu?

Jako první mě zasvětil Vlado Ďurajka (z Autumnist, pozn. aut.), o kterém jsem věděla, že dělá v Cubase. Stáhla jsem si freeware, po večerech jsme si tak dvě hodiny skajpovali a on mi ukazoval základy. Pak jsem přešla na Logic, se kterým pracujeme i tady na škole. I tak nad ním pořád trávím hodiny a zkouším spousty věcí.

Kdybyste měla porovnat svoji úplně první výraznou skladbu, Gejšu pro Fallgrapp, s nedávnou skladbou Blue Sunray, v čem vidíte ve svém tvůrčím procesu největší rozdíly?

(na chvíli se odmlčí) Gejšu jsem stvořila asi ve třinácti. Poprvé jsem něco složila a pamatuji si jen, že jsem vůbec netušila, co dělám. Jureš (Líška, frontman Fallgrapp, pozn. aut.) mi poslal hudební podklad a řekl: „Improvizuj.“ Už to bylo náročné, protože jsem do té doby dělala jen covery. Náčrt, který jsem mu poslala, mi přišel strašně slabý, a říkala jsem si, že se mu nebude líbit. Nakonec z něj ale vybral docela velký kus, který se do skladby pořád skvěle hodí. Přijde mi to jako náhoda. Blue Sunray už jsem skládala s většími znalostmi harmonií, melodií a akordů. A taky jsem věděla, co chci říct světu, a uměla si lépe naslouchat.

Blue Sunray vyšla před dvěma lety na vaše šestnácté narozeniny. Vzpomínala jste, že jste se ve skladbě vyrovnávala s tím, že vaše starší sestra odešla do jiného města a založila tam rodinu, a také, že už v době vydání byste ji takhle nenapsala. Jak jste to myslela?

Když se člověku dějí věcí, které se ho dotýkají, je ohromně důležité je umět zachytit i ve správném čase. Kdybych ještě pár měsíců počkala, nedokázala bych se tak intenzivně vcítit. Terezce (Ninina sestra, pozn. aut.) už se narodil syn a už jsem se s celou situací srovnala.

Pro Blue Sunray je dost typický deníkový styl psaní, který je v posledních letech dost častý. Jak vnímáte svoji pozici mezi výrazně mladými skladatelkami jako Snail Mail nebo Olivia Rodrigo, které hudbu používají jako svůj deník?

Nezařadila bych svou hudbu do takového konceptu. Prostě jen zrcadlím, co je ve mně, protože hudba je podle mě vždycky osobní výpovědí. Zároveň jsem ohromně fascinovaná zvukem.

A jaké vidíte největší rozdíly mezi slovenskými hudebnicemi a hudebníky a jejich anglickými protějšky?

Nemůžu skoro nic tvrdit s jistotou, zažívám Anglii za pandemie, která je trochu jiná. Jenže je tak přesycená talenty, že lidé vůči nim nejsou tak pozorní. Na malé slovenské scéně je objev nového talentu důvodem k oslavě. Je to velká lekce skromnosti.

Setkala jste se s hudebníky, kteří mají víc kapel, ale soustředí se zpravidla na tu, se kterou mají zrovna největší šanci prorazit?

Ano. Vím, že se to děje i v naší škole. Jeden basák je v šesti kapelách. Já jsem sem ale přišla už s vlastním rozjetým projektem. Určitě bych si chtěla zkusit hrát v kapele. Je to o dost jiné, než být na pódiu sama. A zároveň se potřebuju soustředit na jednu věc pořádně. Proto je pro mě prioritou Nina Kohout.

Před časem jsem dělal rozhovor s Oliverem Torrem, který mi tvrdil, že radši tvoří v Praze než Londýně, protože tam by musel dělat těžkou komerci, aby se uživil. Vím, že ještě studujete, ale cítíte ten tlak taky?

Ne, ale cítím o dost větší tlak na to prorazit a vybudovat si svoji uměleckou značku na sociálních sítích. Těžko se s tím smiřuju, protože mě zajímá hlavně hudba. Ani na Slovensku to není snadné, ale tam mi to v tomhle přijde čistší.

V minulosti jste se za Slovensko zúčastnila showcasové přehlídky Eurosonic Noordeslag. Jak probíhal konkurz?

Ten rok se dělal fokus na česko-slovenskou scénu, ale o tom vím jen tolik, že mi Vlado řekl, že s nimi (s Autumnist, pozn. aut.) jedu do Holandska. Byl to obrovský zážitek.

Jak byste ho popsala?

Bylo mi patnáct, takže jsem tam byla zaručeně nejmladší, seděla jsem v jednom ze dvou autobusů plném umělců a institucí jako Rádio FM a pak s nimi na místě i snídala. Taky se mi hodně líbil Groningen a festival rozptýlený po celém městě, od podzemních punkových prostor po katedrálu.

Nabrala jste nějaké zajímavé zkušenosti nebo kontakty?

Agenti a maily šly mimo mě. Byla jsem host kapely Autumnist. Festival mi dal hlavně zážitek, že hudba se děje i za hranicemi Slovenska a v úplně jiné kvalitě, a inspiroval mě vrátit se tam s vlastním projektem.

Do Autumnist je zapojený také váš otec, klarinetista a saxofonista Petr Kohout, který na vás měl od začátku zásadní vliv. Také tvoříte dost podobnou hudbu. Jak se stavíte k vyhlídce, že jednou možná nastane čas dát se jinou cestou?

Už na ní jsem. Ovlivňuje nás každá nová zkušenost. S tátou pravidelně vystupuji i ve svém osobním projektu a jeho vlivu se jednoznačně nechystám vzdát. Totéž platí i pro Autumnist. Singly Blue Sunray a Moonlight mají s Autumnist společný důraz na tmavší zvuk, ale zvukově jsou už trochu jinde, jako Portishead a Beth Gibbons. Od Vlada Ďurajka bych se proto oddělovala jedině, pokud bych neměla jinou možnost. Totálně ho jako producenta uznávám.