Nina Kohout: Po Gentle Autopsy vím, že toho můžu říct ještě hrozně moc

Před několika týdny vyšlo tvoje debutové album Gentle Autopsy. Jaký je to pocit, jsi s výsledkem spokojená?

Určitě jsem spokojená, i když jsem ještě neměla dost času to plně zpracovat. A možná je to i dobře, protože když na něčem člověk pracuje tak dlouho, může to být velmi stresující, když se to najednou dostane mezi lidi. A kdybych měla víc času nad tím přemýšlet, asi bych se v tom začala zbytečně vrtat. Troufám si ale říct, že jsem s výsledkem opravdu ztotožněná. Pořadí písní jsem sestavila až na poslední chvíli, takže jsem album v celku slyšela jen párkrát cestou do školy, ale říkala jsem si: „Hm, v pohodě, může být.“ (smích)

Měla jsi předem nějakou vizi nebo album vznikalo spíše organicky?

Musela jsem mít vizi už jen z praktického důvodu, protože jsem žádala o granty, kde je potřeba napsat, o jaký projekt jde. Tehdy před dvěma lety jsem se nad tím poprvé zamyslela a už tehdy vznikl název Gentle Autopsy, ještě předtím, než byly všechny skladby hotové. Předpokládala jsem, že půjde o nějaký částečně vědomý proces pitvy. Ale konkrétní témata, do kterých jsem se rozhodla ponořit, vykrystalizovala až během samotného tvoření.

Psát ze sebe nebo nějakým způsobem reflektovat to, co zažívám, je pro mě velmi přirozené. Ale kromě toho je v Gentle Autopsy i spousta širších a mě přesahujících konceptů, které nejsou nutně úplně subjektivní, a do kterých jsem se pouštěla poprvé.

Říkáš, že debutové EP bylo zběsilým chaosem, zatímco na této desce jsi o krok blíž k řádu a pochopení. Jak se lišila práce na tvé nové desce oproti tvému EP a jak se podle tebe liší výsledek?

Hodně se to liší. Teď zpětně vnímám určitou těžkopádnost spojenou s EP, což je částečně pochopitelné, vzhledem k tomu, že i reflektovalo osobně náročné časy. Pandemonium vznikalo v intenzivním období dospívání, kdy jsem se čerstvě přestěhovala do elektrizujícího Londýna. Zároveň tam cítím své seznamování se se světem hudební produkce a ambice najít na prostoru čtyř skladbem svůj vlastní rukopis – jak skladatelský, tak zvukový. Gentle Autopsy bylo psané z úplně jiného životního bodu, z daleko větší jistoty, nejen ve zvuku, ale i vnitřně. Najednou mi bylo jasnější nejen to, co chci říct, ale i jak to chci říct.

Na desce jsi spolupracovala s řadou muzikantů ze Slovenska i ze Spojeného království. Jak spolupráce probíhala, podíleli se také na vzniku písní?

Do samotného tvoření hudby a textů jsem nikoho přímo nepustila. Ale k tvůrčí činnosti mělo možná nejblíž několik skladeb, které jsem koprodukovala s Lucasem Amstedem, mým bývalým spolužákem z The BRIT School. Neřekla bych, že do skladeb zasahoval, protože při produkci jsem stála hlavně já, ale určitě přidal nějaké zvuky, které prospěly finálnímu zvuku. A potom s mým otcem Petrem Kohoutem, který je myslím na dvou skladbách, jsme například spolu ve studiu psali jeho party, což pro mě bylo velmi inspirující.

Jaké nástroje  můžeme na albu slyšet?

Můžeme tam slyšet klarinet, konkrétně basklarinet, to je můj otec, který také v albu hraje na můj oblíbený baryton saxofon. Pak jsou tam bicí, na které hraje irská bubenice Hannah Finstra, dva různí baskytaristi, Michal Pagáč na housle a zbytek jsem myslím nahrála já, například glockenspiel, rhodes, piano a hodně synťáků.

Písně na albu jsou velmi mnohovrstevnaté, používáš množstvi efektů a hlasů. Jak se ti to daří reprodukovat na pódiu?

Při každé skladbě se snažím balancovat mezi funkční live verzí písně a zároveň zachovat co nejvíc ze zvuků, které jsou pro mě důležité. Každý detail jsem tam vložila s vírou, že má v skladbě své místo. Na pódiu tímto kompromisem vzniká unikátní verze písně, ve které se nejen já hledám, ale mnohdy vytváříme novou linku s mým otcem, Petrem Kohoutem, který je na koncertech mým spoluhráčem. Takže skladby vycházejí z originálu, ale mají čím překvapit.

4. prosince budeš album křtít v pražském Paláci Akropolis. Kdo tam s tebou bude vystupovat?

Budu tam já a můj otec, se kterým spolu hraji všechny koncerty, kromě těch v Anglii, kde vystupujeme společně jen při větších shows, jako například před několika týdny v londýnské Hackney Church. Na koncertě v Akropoli se také můžou diváci těšit na unikátní věc tohohle turné – projekci, která vznikla během naší rezidence tam. Vnímám to jako krásné uzavření kruhu, že se tato projekce bude promítat 4. prosince právě na té obrazovce, na které jsme ji tvořili. Myslím, že žádný z klubů, kde budeme vystupovat nemá tak velkou obrazovku jako Palác Akropolis, tak se nemůžu dočkat, když to tam opět uvidím.

A kdo s tebou na té vizualizaci pracoval?

Na vizualizaci jsem spolupracovala s talentovanou pražskou tvůrkyní Natálií Portíkovou. Společně jsme detailně rozebíraly, o čem jednotlivé skladby jsou, jaké emoce bychom chtěli vyvolat, a měsíce jsme to pilovaly. K procesu se přidal i grafik Jakub Žanony.

Řekla jsi, že v Gentle Autopsy jsi objevila hudební lehkost a zároveň se dotkla těch nejtěžších témat. Jakých témat se na desce dotýkáš?

Mám pocit, že každá skladba stojí dost výrazně na svých nohou a kromě toho, že je spojuje něco mně vlastního, každá mluví o něčem úplně jiném. Objevuje se tam například téma mateřství, tedy něčeho krásného a pozitivního. S tím je ale spojená i myšlenka, že rozhodnutí ženy stát se matkou by nemělo nijak určovat její hodnotu ani nějak reflektovat míru její něhy. Little Butterfly se týká důležitosti respektování “ne” a odmítnutí, a naopak skladba Rhythm of Sirens reflektuje konkrétní traumatické pondělí a zosobňuje strach ze ztráty blízkého. Potom jsou tam samozřejmě i skladby vysloveně osobní, jako například Pebble Dance, pohádková skladba reflektující ne vždy lehký příběh se šťastným koncem. A nakonec Traveller je takový…lék. 

V souvislosti s tvojí hudbou bývá zmiňován vliv slovenského folklóru. To je podle mě slyšet hlavně ve zpěvu v první skladbě The Child. Jaký je tvůj vztah k folklóru a jak moc vědomě s ním pracuješ?

Úplně podvědomě. Například skladba The Child se přetavila do hrdelního zpěvu jen proto, že byla tak smutná a měla i takovou pohřební, kostelní harmonii,  že jinak než tímhle hlasem bych ji asi odzpívat nedokázala. Byla jsem ve folklorním souboru 10 let, což se mě určitě dotklo, ale vůbec jsem nešla po těch referencích vědomě, bylo to čistě o uměleckém rozhodnutí udělat tu písničku spíše šokující a výraznou, než příliš těžkopádnou.

Vůbec nevyhledávám hudbu, která se přímo věnuje folklóru, není to něco, co mě nevyhnutelně baví nebo zajímá, ale strašně mě fascinuje a zajímá práce s hlasem, ať už u jiných nebo u sebe. V porovnání s EP Pandemonium jsem si u nového alba dovolila prozkoumat úplně jiné polohy a z hlasu jsem udělala hlavní nosný nástroj, což možná platilo i předtím, ale byla jsem stáhnutější a neodvážila jsem se takovou hrdelní polohu vůbec použít.

Na albu je také skladba Caged, na které jsi spolupracovala s hudebnicí FAYE a rakouským producentem Benem Atticy. Tavznikla během písničkářského kempu, který pořádá organizace SOZA. Jak ses k tomu dostala a jaké to pro tebe bylo?

Oni mě oslovili a já jsem přemýšlela, jak se rozhodnout, protože jsem měla celý podzim velmi zaneprázdněný. Jsem ale velmi ráda, že jsem přijala, hlavně protože mi to umožnilo přehodnotit své zažité názory na pop a na jistý koncept hudební chytlavosti. Umožnilo mi to pochopit, že vytvořit funkční skladbu, která je zároveň zapamatovatelná, kvalitní a evokující něco zajímavého je vskutku velké umění. To jsem předtím úplně nedokázala takhle vyhodnotit, takže to pro mě bylo, stejně jako i samotné spolupráce, velmi záživné. Pointou jakékoliv kolaborace je neustále hledaní rovnováhy mezi prosazováním si svého a naslouchaní jiným a mám pocit že u skladby Caged tenhle vzájemný respekt a prostor fungoval výborně. Vzhledem k tomu, že při psaní písniček nejsem vůbec zvyklá na sdílení prostoru s jinými muzikanty, bylo pro mne neuvěřitelně příjemní pozorovat, co skladbě přinesli právě ti dva kolegové. A myslím, že i na albu má ta skladba své specifické místo, jako když si dáváš sushi a proložíš to zázvorem, tak to si myslím, že je písnička Caged.

A ještě k písním na desce, dvě skladby, Flavoured and Eaten a Rhythm of Sirens docela vybočují, jsou rychlejší a rytmičtější, tvrdší. Řekla bys, že jsi zde objevila nějaký nový směr nebo přístup ke skládání?

Určitě ano, v mé počáteční tvorbě se mi velmi těžko nacházel vztah k rytmu a k nějaké rytmické dravosti, nedokázala jsem to rozlousknout, neuměla jsem to tvořit ani jsem neuměla beat produkovat. U tohoto alba jsem si řekla – asi podvědomě, ale zpětně to vnímám – že chci vystupovat i s věcmi, které mě vysloveně baví. Ne že by mě nebavilo vystupovat s těmi skladbami předtím, ale je například strašně příjemné na podiu tancovat, odevzdat lidem úplně jiný živel. Myslím si, že budoucí album možná půjde víc tímto směrem, protože nacházím radost v kombinaci experimentu a svého vlastního rukopisu s něčím, co v sále probouzí úplně jiné energie. Ale možná vůbec a světu představím meditační album, kdo ví. 

Bydlíš teď v Britghtonu, o kterém se říká, že má velmi bohatou kulturní scénu. Jak se ti tam žije a jak tě tamní scéna ovlivňuje?

Určitě mě to ovlivňuje, teď poprvé můžu porovnat dva tituly a je těžké říct, co byly ty vlivy, které na to působily, do jaké míry to byla změna města, do jaké míry to byla nová trajektorie života. V Brightonu jsem objevila určitou lehkost, kterou jsem předtím necítila, určitě je to přítomností moře, ale i obsahem mého života za ty poslední dva roky. A je to super město, v porovnání s Londýnem, který mě osobně moc nevyhovoval, protože je prostě šílený. V Brightonu je komunita lidí, kulturně to žije a zároveň když se procházím městem, tak se s lidmi zdravíme, protože už se známe, zkrátka to má spoustu kladů a mě stačila jediná noc, abych si řekla že tam chci žít.

Chodíš tam hodně na koncerty?

Chodila jsem, ale teď už moc často hraju, i v samotném Brightonu jsem měla nějakých šest koncertů během posledních měsíců. Tento rok se tomu i v tomhle městě začíná dařit, což mě velmi těší, ale tím pádem nemám moc energii chodit na koncerty jiných kapel, také ještě studuju a tvořím hudbu do filmů a seriálů a spojovat tyhle tři světy je někdy dost náročné. Ale určitě to mám v plánu, protože je tam toho hrozně moc a navíc tam mají takový koncept, že za večer hrají tři kapely, což je velmi příjemné. Normálně bývají dvě, support a headliner, ale tam jsou tři nebo víc, takže tím pádem máš takový malý showcase každý večer. 

Na univerzitě v Brightonu zároveň studuješ hudební produkci. Jak studium probíhá? Myslíš, že tě hodně rozvíjí po tvůrčí stránce?

Hodně mi to dává, ale bohužel se tomu nemůžu tolik věnovat tak, jak bych chtěla kvůli své kariéře. Na druhou stranu mi přijde skvělé, že až ze školy odejdu, budu se mít od čeho odrazit. Ale je to super, já to můžu porovnat akorát s The BRIT School v Londýně, to byla střední a byla zadarmo, takže to byl úplně jiný koncept, ale studovala jsem totéž, hudební technologii, a profesionalita těch dvou škol je nesrovnatelná. Ted mám poslední bakalářský rok a potom uvidím. Momentálně se těším, až budu venku a budu se moct plně soustředit na práci, ale nevylučuju, že se tam vrátím.

Jak se liší vystupování v ČR a Slovensku oproti Velké Británii? Máš pocit, že na tebe publikum reaguje jinak?

Na Slovensku mám samozřejmě větší jméno než v Británii, takže se mi to těžko porovnává, ale řekla bych že na Slovensku je to větší luxus, například co se týče vybavení v backstagi, pohostinnosti organizátorů, ale to opět souvisí s tím, že jsem doma na jiném levelu. Zároveň se mi ale v Anglii podařilo odehrát celkem významné koncerty, například jsme hráli v londýnském Hackney Church, což je velký klub. Tam jsme předskakovali japonské kapele MONO. To byl jeden z největších koncertů, jaké jsem kdy odehrála, takže už se to začíná pomalu lámat, už i Anglie se mi ukazuje v jiné tváři. 

Takže už to nejsou hlavně undergroundové kluby...

Ano, ale i to mě strašně bavilo, lidé tam na koncertech hodně reagují, Slováci se velmi soustředí, jsou vážnější a tišší ale zároveň za mnou třeba pak přijdou po koncertě s pláčem, takže jsou i velmi vnímaví. Britové jsou paradoxně odvázanější, možná tam hraje roli i lepší propojení skrze texty, probíhá tam určitá konverzace, zatímco na Slovensku lidi ne vždy vědí o čem zpívám. Celkově bych řekla, že tam velké rozdíly nevnímám. Stále jsou to lidi, mají podobné problémy, a vždycky se najdou ti, kteří se tomu, co říkám otevřou a jiní, co se spíš chrání.

Na tvém EP byla jedna skladba se slovenským textem, jinak skládáš v angličtině. Tvoří se ti v angličtině lépe nebo chceš být hlavně přístupná mezinárodnímu publiku?

Není v tom žádná vypočítavost, nepřemýšlím nad tím tak, že bych měla psát anglicky s ohledem na publikum, je to pro mě skutečně přirozenější a asi tam podvědomě hraje roli fakt, že v angličtině se cítím víc zahalená než ve svém rodném jazyce, kde má pro mě každé slovo strašně velkou váhu. Témata, o kterých mluvím, jsou velmi těžká a zatím jsem nenašla odvahu mluvit o nich jinak než anglicky. A ta Prebúdzanka je taková sranda, to se mi spíš líbilo foneticky. Pokud bych měla napsat skutečnou slovenskou skladbu, tak bych měla pocit, že ten text musí být perfektní a zatím jsem neměla potřebu do toho energicky investovat.

Řekla jsi, že ti album splnilo všechny sny a zároveň otevřelo tisíc cest k dalším, na které se už teď těšíš. O čem tedy sníš teď?

Pro mě bylo to album velkým učitelem, objasňovala jsem si, kdo jsem jako umělec. Neříkám, že na to mám odpověd, ale myslím si, že je celkem podstatné vědět, jak chceš svůj hlas použít, ať už zvukově nebo obsahem. Právě skrz tohle album, které mě mnohokrát velmi zkoušelo, se mi hodně těchto otázek zodpovědělo. S tím přichází i určitá svoboda a fascinace tím, co víc ještě můžu říct a jak jinak to chci udělat. Říká se, že čím víc se učíš, tím víc nevíš, a s tímhle to je podobné. U Pandemonia jsem měla pocit, že jsem do toho dala úplné maximum a že víc už nic není, ale po Gentle Autopsy vím, že je toho ještě hrozně moc, co se dá vytvořit a sdělit.