Nita Strauss: Nemusíš mít drahou kytaru, důležité je prostě začít hrát

Po pěti letech od tvé desky Controlled Chaos ti vychází nové sólové album The Call Of The Void. Oproti předchozí desce nastala změna především v tom, že tentokrát jsi angažovala hosty za mikrofonem. Věděla jsi už od začátku, že chceš mít písně s vokálem, nebo tato myšlenka vykrystalizovala postupně během toho, co jsi psala skladby?

Věděla jsem to skutečně už od začátku procesu. Chtěla jsem, aby následovník alba Controlled Chaos byl nějakým způsobem čerstvý, vzrušující a jiný. Zdálo se to jako přirozený vývoj. Abychom celou záležitost udrželi svěží, rozhodli jsme se pozvat spoustu různých hostů, namísto toho, aby na celé desce byl pouze jeden zpěvák. Mohli jsme tak pokrýt mnoho žánrů, stylů a udělat tím album zajímavější.

Měla jsi jasno, pro koho bude každá skladba vhodná, a s tím jsi ji také psala, nebo se to rozhodlo až posléze?

Měla jsme jakýsi seznam přání, měla jsem na mysli nějaké lidi. Častokrát se ale stalo, že když jsme psali písničku, následně jsme si řekli, že tohle by například mohla být skladba pro silný ženský hlas. Mohla by to být Dorothy, Lzzy nebo Lilith Czar. Nenapadla nás hned konkrétní jména, věděli jsme jen, že je to skladba pro ženský vokál, a pak jsme následně našli správnou osobu.

Angažovala jsi plejádu zajímavých hostů od Lzzy Hale, Martyho Friedmana až po Alice Coopera. Byla nějaká jména, která sis přála angažovat, ale nakonec to s nimi z nějakých důvodů nevyšlo?

Ale ano, pár by se jich našlo. Jediným důvodem, proč to nefungovalo, byl nevhodný časový rozvrh. Buď byli zrovna na turné, nebo jim ve stejnou dobu vycházelo jejich vlastní album, takže jsme samozřejmě nemohli konkurovat jejich hlavním projektům. Vlastně bych ale řekla, že je dobře, že jsem na nahrávku nesehnala všechny osoby, které jsem oslovila, protože mi tak zbylo více lidí na případné třetí album.

V tiskové zprávě zmiňuješ, že The Call Of The Void nepatří zrovna mezi alba, která by vznikala snadno a s lehkostí, a že tě jeho příprava stála opravdu hodně práce. Kdy jsi vlastně na albu začala pracovat a co bylo nejtěžší fází v celém procesu?

Na muzice jsem ve skutečnosti začala pracovat už na konci roku 2019, přesně před začátkem pandemie. Řekla bych, že nejtěžší částí pro mne byla ta, kdy jsem musela udělat krok zpět, sesbírat co nejvíce poznámek, napsat skladby pro zpěváky, nechat kytary na vedlejší koleji a umožnit, aby celou skladbu mohl vést vokál. Myslím, že to pro mne byla asi nejobtížnější věc, které jsem se musela přiučit.

Controlled Chaos vzniklo za pomoci kampaně Kickstarter, prostřednictvím níž si vybrala potřebné finance pro natočení alba. U aktuálního počinu to nebylo potřeba?

Přesně tak, nyní mám nahrávací smlouvu, kterou jsem podepsala se Sumerian Records, takže celá deska vznikala tradičnějším způsobem, co se týče způsobu financování. Mám stránku na Patreonu, kde jsem sdílela spoustu informací o vzniku alba a celém procesu. Dělala jsem to podobným způsobem, jako když jsem jela přes Kickstarter, abych fanouškům dala příležitost se lépe seznámit s tím, co se právě děje. Pokud jde ale financování, tam to bylo tentokrát klasicky postaru.

V kolika letech si vlastně začala hrát na kytaru a proč sis zrovna ji zvolila jako svůj oblíbený nástroj?

Začala jsem, když mi bylo třináct. Shlédla jsem kytarový film se skvělým Stevem Vaiem, který se jmenoval Crossroads. Když jsem ho v tom filmu viděla, bylo to, jako by se mi nad hlavou rozsvítilo světlo a já věděla, že to je přesně to, co chci v životě dělat. 

Na jiný nástroj si do té doby nehrála?

Pocházím z hudební rodiny (její kořeny sahají až ke slavnému skladateli Johannu Straussovi – pozn. aut.), takže jsem trochu hrávala na piano. Zkoušela jsem pár nástrojů ve škole, ale nikdy to nebylo nic navážno.

Zněla vám doma často i klasická muzika?

Ano, když jsem vyrůstala, byla v domě slyšet opravdu výhradně klasická hudba. Hodně opery, samozřejmě hodně valčíků. Jelikož máma byla baletka a vlastně i já se ségrou jsme jako malé dělaly balet, poslouchala se taky spousta baletní muziky, skladatelé jako Čajkovskij a podobně.

Koncertovat s vlastní kapelou si začala už jako teenagerka. Jak za ta léta vnímáš svou hru na kytaru? Změnila se hodně?

Stále se zdokonaluju. Hraju téměř každý den. Nyní moje cvičební rutina závisí na kalendáři a na tom, jaký mám rozvrh. Například právě teď jsem na sólovém turné, a tak pracuji na skladbách, které na něm budeme hrát. Zkoušíme věci z nové desky, protože je musím zařadit. Následně zase vyrazím na šňůru s Alice Cooperem a budu muset zkoušet tento set, projít si všechna sóla a ujistit se, že vše sedí a je pro tyto koncerty připravené.

V některých rozhovorech s tebou jsem se dočetl, že jsi donedávna nevlastnila akustickou kytaru. Proč tomu tak bylo? Nebavilo tě hraní na ni?

(smích) Nikdy jsem neměla tu potřebu. Teď už ale jednu mám. Používala jsem ji na turné s Demi Lovato. Předtím jsem ji prostě nepotřebovala.

Nejsi tedy z těch hráčů, kteří považují akustickou kytaru za základ? Za něco, s čím by se měl každý kytarista nejdříve seznámit, než přejde na elektrickou? 

Ne. Osobně si myslím, že to tak být nemusí. Já začínala na elektrickou a nemyslím si, že je to špatný způsob, jak začít s kytarou. Pokud hraješ, je jedno, jestli je to levná nebo drahá kytara, akustická nebo elektrická. Důležité je prostě začít hrát. Samozřejmě je v tom obrovský rozdíl, pro mne je akustická kytara jako zcela jiný nástroj. Struny jsou silnější, leží výše nad krkem. Tón i zvuk je jiný, způsob, jakým struny reagují na tvé prsty je také jiný.

Loni jsi oznámila pauzu u Alice Coopera a vydala se za novým dobrodružstvím, když jsi nastoupila v kapele Demi Lovato. Chtěla jsi prostě zkusit něco jiného?

Nebylo to tak, že bych oznámila, že už nejsem součástí kapely Alice Coopera, ve skutečnosti jsem řekla, že jen nebudu přítomna na jednom turné. Alice měl před sebou třítýdenní šňůru, na kterou jsem si vzala pauzu, protože jsem vyrazila hrát s Demi. Měla jsem pocit, že se do kapely vrátím. Samozřejmě nic není nikdy jisté, mohl zažít skvělé chvíle s Kanem Robertsem a říct: „On teď bude můj kytarista, neměla sis brát pauzu.“ (smích) S Demi jsem si to užila, máme skvělý vztah, píši si s ní téměř každý den. S Alicem jsme také přátelé a těším se, až na podzim budeme znovu koncertovat. Bylo to velmi přátelské na všech stranách.

Je určitě skvělé, že jsou dnes ženy v rockové muzice respektovány. Rozhodně více, než tomu bylo dříve. Setkáváš se ale i přesto s lidmi, kteří mají pochybnosti o ženách jako rockových kytaristkách?

Ano, určitě je to dnes lepší. Tihle lidé, kteří snad mají pochybnosti, stále existují, ale nemají dost odvahy, aby za mnou přišli a řekli mi to do očí. Dokážou takhle mluvit jen na internetu. Takoví lidé rozhodně nejsou stateční, jsou to zbabělci, co dokáží vykládat ty své sračky jen na internetu, ale nikdy ti to nepoví osobně.

Když jsem dělal rozhovor s Chuckem Garricem, sdělil mi, že Alice Cooper na něj měl vliv nejen v psaní skladeb a v pódiovém vystupování, ale také na jeho život mimo rock'n'roll. Tvrdí, že jej ovlivnil ve všech aspektech života. Je pro tebe Alice Cooper také jakousi životní inspirací?

Rozhodně! Ovlivňuje mne mnoha způsoby, i mimo pódium. U něho je to samozřejmost, je to dané, ale například způsob, jakým jedná se svými fanoušky, jaký vztah má se svou ženou, jeho víra ve střízlivost, tyto věci mne inspirují jako člověka a ne jako rockovou hvězdu. Je jednoduché podívat se na Alice Coopera a říct, že je ta rocková hvězda, která tě ovlivnila svými písněmi a pódiovou prezentací. Já ale měla možnost jej poznat jako člověka, jakým manželem a otcem je a jak se chová k fanouškům. To je pro mne ze všeho nejvíc inspirující.

Po tvé sólovce vyjde v srpnu také nová studiová nahrávka Alice Coopera. Byla jsi součástí jejího vzniku?

Ano, jsem na to velmi pyšná. Zapojila jsem se do psaní i natáčení společně s jeho koncertní kapelou, což jsou vedle mne také Ryan Roxie, Tommy Henriksen, Chuck Garric a Glen Sobel.

Když hráváš starší písně z Alicova repertoáru, snažíš se držet originálních nahrávek, nebo si kytarové party upravuješ podle sebe, aby vyhovovaly tvému stylu?

Rozhodně se držím původních nahrávek. Chci říct – vždy budu znít jako Nita, půjde poznat, že hraju já, ale nesnažím se věci záměrně měnit a raději se snažím přiblížit originálu, jak jen to je možné, protože to také fanoušci chtějí slyšet.