Norah Jones se s Visions vrátila na pozitivně laděnou písničkářskou půdu

Norah Jones ušla od svého debutu Come Away With Me z roku 2002, které se stalo přirozeným soundtrackem přelomu tisíciletí, dlouhou cestu. Autorce, nyní držitelce devíti cen Grammy, se podařilo během dvou dekád spolupracovat s opravdu pestrou škálou muzikantů, od Foo Fighters, přes Raye Charlese až po OutKast. Natočila zajímavé album se svým otcem Ravi Shankarem nebo vzdala hold Everly Brothers na albu předělávek s Billie Joe Armstrongem z Green Day.

Ne všechno, na co autorka sáhla, se během její kariéry podařilo. Jedním z přehmatů byl albový předchůdce Pick Me Up Off the Floor z roku 2020, kdy šedivost materiálu nezachránil ani jinak hvězdný Jeff Tweedy v roli producenta spolu se záplavou dalších hostí. Z platinových prodejů se Norah propadla o několik řádů níže, takže brzké vydání vánoční kolekce I Dream of Christmas bylo částečně záchranným lanem uvadající kariéry. A že se jednalo o tah poměrně úspěšný, signalizuje pokračující spolupráce s producentem vánoční kolekce Leonem Michelsem. Ta vyústila v devátou řadovou desku, která dostala název Visions.

„Album jsem nazvala Visions, protože spousta nápadů na písně přišla uprostřed noci nebo těsně před spaním,“ prozrazuje základní koncept desky Norah Jones. Tyto momenty prožíváte většinou v domácí nebo alespoň hotelové/pokojové intimitě. Přesto můžete i tento čas svádět zásadní vnitřní bitvy rozkolísaného života. V takovém rozpoložení se autorka nacházela právě na minulé řadovce, kdy se před nepřízní osudu obklopila kohortou muzikantů a společně s nimi se snažila čelit útočící temnotě.

Letošní novinka je důkazem, že zesílená obrana sice nepřinesla sladké plody pro širší posluchačskou obec, jako autoterapie ale splnila svůj účel. Jak zpívá ve skladbě I Just Wanna Dance stále do kolečka, „už o tom nechci mluvit, teď chci jen tančit“. Na jiných místech desky už sice není tak umanutě striktní, přesto nové album je bez diskuze pohledem na světlejší stránku lidského kodrcání. Přijetí strastí středního věku se všemi vzestupy i pády, jak Jones jednoduše sumarizuje v závěrečné That’s Life. Zkrátka, autorka si už nejde podmanit celý svět, je spokojená, když má v dlaních alespoň svůj vlastní život. Možná neobjevné životní moudro, v podání Norah ale plně uvěřitelné a prožité.

Co vás na desce jako muzikanty zaujme?

Stejně jako se v tématech zpěvačka zabývá svým vlastním, v mrákotách zamženým, mírně splasklým světem, tak i po hudební stránce velké studio a opulentní aranže plné hostí vyměnila za niternější, ale o to provázanější spolupráci s producentem. Abychom Leona Michelse trochu představili – jako dechař se objevil už na předchozích deskách Norah Jones, vedle toho se stal výraznou postavou obrozenecké soulové vlny 21. století především se svou kapelou El Michels Affair, výraznou stopu zanechal i jako člen Sharon Jones & The Dap-Kings, Menahan Street Bandu nebo kapely The Arcs, výsledku dlouholetého přátelství s Danem Auerbachem z The Black Keys. Ještě důležitější stopu zanechal na hudební scéně jako spoluzakladatel vydavatelství Truth & Soul a Big Crown records, to znamená retro-soulových království, které světu povily takové hvězdy jako například Aloe Blacca. Právě v úzkém spojenectví s touto osobou vznikla většina materiálu na desku Visions. „Většinu jsme skládali stejným způsobem. Já jsem seděla u klavíru, Leon hrál na bicí a prostě jsme jamovali. Líbí se mi ta syrovost bez přehnané dokonalosti,“ prozrazuje základní atmosféru desky zpěvačka. Lehké soulové nebo bluesové nálady dvojice rozvíjí různým způsobem. Minimalisticky, zarputile jako v už zmíněné I Wanna Dance, výrazně energičtěji, pozitivněji jako v singlové Staring At The Wall, často ale dojde k různě pojatému zasnění. To může mít soulovou retro podobu Paradise, bluesového plutí na jemném obláčku Queen Of The Sea nebo čistého folkové zasnění, jako v titulní kompozici.

Norah Jones se na posledních deskách vyčítá, že nepřišla s nějakým výrazným hitem. Jenže ruku na srdce, dají se za výrazné hity vzít notoricky známé singly debutu? Na to tu máme jiné střelce, jako Danger Mouse, Black Pumas nebo dříve Amy Winehouse. U Norah Jones je nejcennější, že dokáže svou přirozenou introvertní povahu přetavit, na rozdíl od 85 % podobně nastavených kolegů a kolegyň, v široce přijímaný a sdělný materiál. A protože ten probleskuje po temnějším období znovu pozitivnějšími vibracemi, očekávám i vlídnější přijetí Visions u posluchačské obce. Vysoký standard se Norah Jones zkrátka podařilo na letošní desce hravě udržet.

Norah Jones – Visions

Blue Note/Universal; 45:34, 2024

75 %