Norbi Kovács: Jedl jsem špagety s kečupem a cvičil deset hodin denně

Vybavuješ si z dětství nějaký vizuální nebo zvukový zážitek, kdy jsi zaznamenal existenci kytary?

Měl jsem jen o šest let staršího strýce, který měl kapelu. A jeho kamarád postavil na koleni něco, co se podobalo „esgéčku“. Byl to šílený nástroj, ale vždycky, když jsem byl u dědy, chodil jsem si tu kytaru k němu zkoušet, různě jsem do ní hrabal, řešil jsem, jak to zní. A vlastně si vybavuju, že tam měl i španělku, takovou tu klasickou Cremonu za tři kila. Pamatuju si, jak jsem na ni zkoušel vyloudit nějaké tóny. Vůbec mi to nešlo, ale strašně se mi to líbilo.

Vážněji jsem se ke kytaře dostal díky mamince, která učila na základní škole hudební výchovu. Připravovala nějaký kulturní pořad a ptala se, čím přispěju. Já tehdy hrál trochu na piáno, měl jsem skvělou učitelku, jevilo se to dost nadějně, ale pak se bohužel přestěhovala, já dostal jinou, a asi za půl roku jsem k ní přestal chodit. Nicméně muziku jsem miloval a máma vymyslela, že bych tedy v tom jejím pořadu zazpíval nějakou písničku. A strýc mě na kytaru naučil jednu od tehdy známé maďarské skupiny Dinamit, nevím, jestli si ji pamatuješ. Byl tam zpěvák Vikidál Gyula, tehdy docela hvězda. Během měsíce jsem se tu písničku naučil. Hrozně jsem dřel akordy, pamatuju si, jak se mi udělal puchýř na prostředníčku, který jsem si prořízl nůžkama. Ještě dneska mi projede mráz po zádech, když si na to vzpomenu... Nicméně to bylo moje první setkání s kytarou a od té doby už mi zůstala.

Jak je to vlastně s tvojí národností? Na Wikipedii se píše, že jsi původem slovenský kytarista, ale jméno máš maďarské, zpíváš maďarské písničky, myslím, že i ve tvém hraní je hodně maďarského.

Tatínek se narodil v přímo v Maďarsku, ale sebrali jim majetek a šoupli je do Veľké Mači, což je kousek od Trnavy. Maminka se narodila sice na Slovensku, ale na maďarských hranicích, v Šahách. Když se seznámili, postavili si v Šahách dům, tam jsem se narodil a žil do vojny. Měl jsem oficiálně maďarskou národnost a chodil do maďarských škol, dokonce i na střední.

Takže maďarština je tvůj rodný jazyk?

V podstatě ano. Babičky neuměly vůbec slovensky, možná tak tři slova. Ale s klukama Slovákama jsme normálně vyrůstali vedle sebe a nikdo nic neřešil.

Hodně se mluví o specifickém maďarském temperamentu, možná je to jen takové klišé...

Já myslím, že tam něco je, že něco takového v sobě mám. Můj nejlepší kamarád byl cigoš, tedy podle dnešních pravidel Rom. Prostě jsem měl cikánského kámoše, vedle kterého jsem vyrůstal.

Vlasta Třešňák říká „Romové cikánského původu“...

Jo, to je přesný... Seznámili jsme se už ve školce a od té doby jsme byli spolu. Zpívali jsme si, na schodech jsme bouchali do různých věcí, pořád řešili muziku a v deváté třídě jsme založili kapelu. Je výborný dodnes. Zůstal doma, u muziky zůstal, hraje Dream Theater a jiné převzaté věci, ale když si občas dneska spolu zahrajeme, úplně mi to zahřeje srdce. Je fakt talentovaný. Pamatuju si, že jsme třeba zkoušeli hrát něco z Powerslave od Iron Maiden, já to na té kytaře nemohl najít, on ji vzal do ruky, a přestože není kytarista, ukázal mi přesně ty tóny. Má prostě muzikantskou krev. Ostatně, jeho strýc byl strašně slavný primáš. Myslím, že i tyhle zážitky mi hodně daly a zůstaly ve mně, třeba v rytmické rovině.

V rodině žádné muzikanty nemáš?

Děda hrál na varhany v kostele, to byly velké zážitky. Chodil jsem s ním na mši a koukal, jak kraje. Seděl jsem vedle něj a hrozně mě lákalo sešlápnout některý basový pedál. A když se mi to někdy povedlo, vždycky se po mně děda podíval takovým přísným pohledem, co jsem si to dovolil. Ale já si nemohl pomoct, ten zvuk mě fascinoval. Od té doby mám kostely rád. Když jsme pak jezdívali do Budapešti na koncerty nebo nakoupit nějaká elpíčka, vždycky jsme parkovali u baziliky svatého Štěpána. Šel jsem se podívat dovnitř a když tam někdo hrál, bylo to super. A teď budou nové varhany u svatého Víta, na to se moc těším.

Hodně kostelů je přestavěných na koncertní sály. Hraješ v nich rád?

No jasně, to je pro mě vždycky úplně největší zážitek. Nedávno jsme hráli s Olinem a Janou Infeldovou právě u svatého Víta, kamarád nás tam pozval na svatbu. To byl úplný masakr. A několikrát jsem sólově hrál v kostele svatého Jana Nepomuckého v Kutné Hoře, tam dělali pravidelné adventní koncerty. Taky krásný zvuk. Je to sranda, člověk hrál celý život na elektriku, a pak najednou přijde akustická kytara a všechno je jinak...

Tohle mě samozřejmě zajímá. Začal jsi jako většina lidí na akustiku, pak tedy přišla elektrika...

Tu mi koupil děda. Diamantku. Bylo to v roce 1983, to vím přesně. Studoval jsem v Levicích a chodil jsem ji měsíce očumovat ve vitríně, to bylo přesně jak v nějakém filmu: klučina chodí obdivovat nástroj, který by chtěl. Tu Diamantku mám dodnes, moc na ni sice nehraju, mám na ní nějaký midi snímač, ale jinak všechno v původním stavu, funguje a krásně ladí. A to byl začátek. S tím klukem, co jsem o něm mluvil, jsme hráli Metallicu, Accept, Motörhead, a než jsem šel na vojnu, objevili jsme Malmsteena. Kluci z toho byli nadšení, že to musíme udělat, tak jsme si to připravili na nějaký festival, kde jsme byli za „mlaďochy“. A pěkně jsme to tam narvali, dokonce jsme si upravili nějakého Vivaldiho... Měl jsem tenkrát radost, jak mi ty prsty senzačně fungují...

Jak často a dlouho jsi cvičil?

Pořád. Vlastně mám pocit, že jsem celé dětství nedělal nic jiného, než že jsem seděl v koupelně a cvičil na kytaru. Samozřejmě klasicky s magneťákem, zpomaloval jsem si rychlost z devatenácti na devět a půl, sóla, vyhrávky, všechno na koleně, ale pomohlo to. Žádnou teorii jsem samozřejmě neřešil, šlo jen o to, zahrát ty tóny.

Žádného učitele jsi neměl?

Ne, vůbec, jsem totální samouk. Jen ty pásky, desky, kazety. Když jsme objevili Knopflera, přišel kamarád, že ta akustika v Private Investigations se nedá zahrát. Tak jsem si doma sedl ke gramofonu a učil se to tón po tónu, až jsem nadrtil celý ten part... To ti bylo tak hezký...

Měl jsi už v téhle době vizi, že by ses hraním na kytaru chtěl živit?

Studoval jsem strojařinu, muzika mě bavila, ale profesionálně jsem na ni vůbec nemyslel. Pak jsem odjel na vojnu do Brna, tam jsme taky udělali kapelu, se kterou jsme jezdili po soutěžích, na jedné jsem dokonce na kytaru hrál Let čmeláka od Rimského-Korsakova. Ale stejně nás hned vyhodili, protože jsme neměli žádné dostatečně politické písně. Ale hráli jsme pak v nějakém brněnském klubu, a tam jsem potkal strašně šikovného kluka. Pamatuješ kapelu Z kopce?

No samozřejmě.

To byl jejich kytarista, byl výborný.

To musel být Petr Váša, tam jiný kytarista nebyl.

Fakt? No tak to musel být on. Tak s ním jsem si tam fakt dobře zahrál, to si pamatuju.

A po vojně?

To jsme si tam u nás udělali takovou klasickou zábavovku. Hráli jsme dva roky, já se mezitím rozvedl, zaplaťpámbu bez dětí, a dělal nějaký konkurs do barové kapely na Západ. Nabízeli strašný balík, a já to vyhrál. Ale zároveň jsem jel na konkurs do Bratislavy k Peteru Nagyovi. Ten jsem – jako bonus – vyhrál taky, ale s tou kapelou jsem vlastně hrát nechtěl, i když jsem tam měl kamaráda z vojny, bubeníka. Vlastně se mi nechtělo ani na ten Západ. Toužil jsem jet do Prahy, protože jsem si říkal, že tam budu moct dělat takovou muziku, jakou budu chtít. A jeden pražský kámoš mi řekl – tak přijeď a zkus to od nuly.

Takže sis vzal kytaru do ruky a jel do Prahy úplně naslepo?

Měl jsem možnost bydlení u toho kámoše, to bylo jediné. Říkal jsem si, že tu budu tak tři měsíce a jen omrknu, jak to tady funguje. Ještě k tomu malinko přispělo, že Michal Pavlíček někde v televizi řekl, že bude v Praze dělat kytarovou školu, což mě lákalo, ale nakonec z toho nic nebylo. K Pavlíčkovi jsem se dostal až o trochu později přes jiné kamarády, kteří tehdy hráli s Výběrem. Trochu jsme pokecali a Michal mi nakonec řekl: „Hraj!“ To bylo hezký...

Ale tohle mi vysvětli. Já si vůbec neumím představit, že bych byl kytarista, přijel třeba do Budapešti, ubytoval se u jednoho z mála lidí, co tam znám – a co pak? Co budu dělat první den? A co druhý? Jak budu shánět kšefty?

Hele, já vůbec nevím. To přišlo nějak samo. Šel jsem do Praha Music Centra, tam musel tehdy jít každý muzikant, který se v Praze objevil. A tam jsem nějakému brejlatému klukovi, už nevím, jak se jmenoval, řekl, že jsem kytarista, přijel jsem do Prahy a sháním kapelu. A on mi ukázal inzerát v Annonci, že kapela Stará cesta hledá kytaristu. A to byl Milan Fibiger, hráli šedesátá a sedmdesátá léta, Sweety a tyhle věci. Začali jsme zkoušet a posléze hrát.

Koncerty byly za pár babek, nebyla to známá kapela, ale pak jsem se seznámil s Honzou Hájkem z Jižního pólu. A ten se mě zeptal, jestli nechci prodávat nástroje. A tak jsem začal prodávat v Bořivojově ulici u Vítka Rottera. Tím pádem jsem začal poznávat čím dál víc muzikantů – a pak už se to rozjelo. Hrál jsem s Jiřkou Urbanovou, s Red Wine. A na zkoušce Red Wine byl jednou taky Vítek Fiala, který se mě zeptal: „Co děláš zítra?“ – „Nevím, nic nemám. Sedím doma a cvičím.“ – „Já mám rock’n’rollovou kapelu, zítra hrajeme v Chodovské tvrzi, tak si přijď zahrát.“ A to byla Lokomotiva.

Říkáš, že jsi v Praze po večerech hodně cvičil...?

Měl jsem takový ten starý metronom, co vždycky stával na klavíru, a já byl schopen cvičit třeba deset hodin, to bylo tak úžasný! On ten kluk, co jsem u něj bydlel, pracoval ve Zlíně, takže jsem měl byt vždycky celý týden pro sebe. Ráno jsem vstal, něco sezobnul, většinou nějaké prošlé jídlo z výprodejů nebo špagety s kečupem, protože jsem neměl prachy, a cvičil. Mladej člověk má prostě hodně síly...

A taky hodně přesvědčení...

No jasně, prostě jsem chtěl hrát a dělal jsem pro to všechno. Ani jsem neměl žádné nahrávací zařízení, kazetového čtyřstopého fostexe jsem si pořídil až později. Ale to bylo taky krásné – dal jsi jenom mikrofon k Fenderovi a bylo to tam.

Šlo ti o to, obsáhnout všechny žánry, nebo ses specializoval na nějaký styl?

Víš, co se říká – každý hraje celý život jednu písničku. Sice jsem se snažil toho hodně obsáhnout, hrál jsem víc tónů než dneska, ale vlastně je to pořád to samé. Akorát teď už mě baví spíš souhra, jednotlivé tóny. Dneska je to víc o muzice jako celku. Ale k tomu člověk musí dospět.

Dnes je tvoje hlavní působiště Ivan Hlas Trio, což vlastně není úplně standardní kapela, sestava dvě akustické kytary a violoncello není obvyklá. A je vlastně docela skromná. K tomuhle způsobu realizace asi člověk taky musí dospět přes léta „kraválu“, že?

Rozhodně. Největší kravál jsem zažil s Panchem. Měli jsme zkoušku v Besedě a když jsem přišel domů a zapnul rádio, slyšel jsem ho zkresleně. To byl strašnej tlak.

S Ivanem Hlasem jste ale taky původně začínali jako elektrická kapela, jestli si dobře vzpomínám.

Jo. Jednou mi volal Ponorka (kytarista Honza Ponocný – pozn. aut.), když už začínal s Mekym, jestli bych nechtěl k Ivanovi místo něj. To jsem nemohl. Pak Ivan točil nějakou desku a potřeboval tam něco nahrát, tak jsem to udělal. To bylo v době, kdy jsem učil ve Mlejně ve Stodůlkách ve škole Come To Jam. Tam jsem se, mimochodem, přihlásil jako žák, a když jsem si zahrál s jejím šéfem Petrem Zemanem, rovnou mě angažoval jako učitele.

A přímo Ivanem jsem se seznámil, když jsme si zahráli v jednom stacionáři v Dejvicích. Ivanovi se to líbilo, zrovna měl domluvený termín na natáčení desky a dával dohromady kapelu. Olin v té době odešel z ETC..., takže se taky přidal, Davídek Landštof byl úplně nový bubeník, ten u nás vlastně začínal, na basu Martin Štec... Ale ekonomicky se to trefilo do blbé doby, takže se ta kapela nedala udržet. Lidi moc nechodili, chvilku trvalo, než se to nastartovalo.

A tak jsme na menších místech začali s Ivanem a Olinem jen ve třech hrát akusticky. Já si tehdy dokonce půjčoval akustickou kytaru. Až po nějaké době mi Marek Štifter vyměnil mého Guilda – kterého teď, mimochodem, má Petr Ostrouchov – za Takamine. Ale hraní v triu začalo bez nějakých kalkulů, všechno jsme dali dohromady za chodu, žádné aranžování, vytvořili jsme to během hraní.

Takže žádné složité hledání, co z té netypické sestavy udělat?

Vůbec. Já si sedl vpravo, abych viděl Ivanovi na ruce, jaké hraje akordy, Olin, jelikož dobře slyší, to dával zfleku. A všechny ty fórečky, které tam máme, vznikly přirozeně.

To je pravda. Vy působíte tak autenticky, jako byste se poprvé potkali ten večer, kdy máte koncert. Přitom už spolu hrajete tolik let...

Příští rok to bude dvacet! Strašně to uteklo. Ale fakt nás to pořád baví, a po covidu si toho vážíme ještě víc. I toho, že se dal Ivan zdravotně dohromady, to je samozřejmě nejdůležitější. V těch jeho textech je velká síla.

Zajímavé je, že kromě Lokomotivy, která funguje spíš příležitostně, hraješ vesměs v kapelách „písničkářského“ typu. Ovlivňují nějak texty přímo tvoje hraní?

Já si myslím, že ne. To jsou vždycky písničky toho kterého autora a já je dobarvuju. Ale je to zajímavé, když o tom takhle mluvíš. Ono to začalo už s Radůzou. Pak přišel Ivan, a potom jsme začali hrát s Petrem Skoumalem. To vzniklo tak, že jsme s ještě původní verzí kapely Kybabu, s Olinem a Šimonem Kotkem, jeli společně s Etc... a Péťa Skoumal měl myslím sedmdesátiny. Tam jsme se seznámili.

A pak volal, že ho chtějí v Řetězové na dva večery, jestli si nechceme přijít zahrát, že se budeme vzájemně doprovázet. Tak jsme se domluvili, co budeme hrát – a bylo to senzační. Nakonec z toho byly tři roky, než odešel. Rádi na něj dodnes vzpomínáme a hrajeme jeho věci, nejen v kapele Malý bobr, kterou jsme udělali s klukama z Etc..., ale já občas něco zazpívám i při svých sólových koncertech.

Takže ano, písničkáři mě pronásledují. Nebo pronásleduju já je.

A nemáš někde v hlavě ještě skulinku, kterou bys zaplnil projektem, který by byl primárně postaven na hudbě? Nebo to jsou ty tvoje sólové koncerty?

Jednoznačně. To pro mě byla obrovská výzva. Já už s tím lehce koketoval. Ale za to, že jsem začal hrát sám, může Standa Barek, který dělal festival Kytara napříč žánry.

Taky za to může trochu Tommy Emmanuel, ne?

No, ale to bylo taky díky Standovi. Já ti řeknu, jak to celé začalo. Měli jsme společný večer se Standovou kapelou Njorek. A Standa na mě čuměl a říká: „Hele, hraješ docela dobře, nechtěl bys zkusit něco sám?“ A ptal se, jestli znám Tommyho Emmanuela. Já si ho musel najít na YouTube – a spadla mi brada. Standa mě pak před ním nechal zahrát a pak jsem si ještě zahrál přímo s ním. To byl pro mě neskutečný večer, který všechno změnil a po koncertě jsem lítal metr nad zemí. Následkem toho jsem se začal věnovat klasičtějšímu hraní, hlavně prsty, palcem, a měl jsem s tím co dělat. A řeším to dodnes. To ti je taková svině, ta akustika. Jseš tam nahej, sám, nic ti neodpustí. Musíš pořád cvičit.

Takže i teď cvičíš denně?

Jo, tak dvě hodiny. Dneska jsem hrál jen hoďku a půl, ještě to musím dohnat...

Není akustická kytara přece jen v něčem trochu omezující?

To víš, že je, elektrika mě baví pořád. Řeším zvuky, krabičky, je to zábavné. V Kybabu si to užívám, když hrajeme s Pavlem Skálou, hraju víc na Gibsony, pěkně se doplňují s jeho straty. Člověk se tam může vyblbnout, je tam svoboda, vždycky se tam objeví něco nového.

Takže improvizace je ti blízká?

Strašně...

A že bys udělal krůček k hudbě, která je na improvizaci založená, tedy k jazzu, to tě netáhne?

Jsme letití kamarádi s Honzou Malířem, známým kameramanem, který je výborný klávesista. Nedávno jsem si zahrál v Železné na takovém sessionu, který organizoval. Hráli tam Franta Kop, Bady Zbořil, Petr Malásek, Martin Lehký – a to bylo krásné. Takže si myslím, že k tomu jednou určitě dojde.