Nová deska Beaty Hlavenkové žije sofistikovaným popem

„V těchto letech mám velký přetlak, nápadů dostávám víc, než jich stíhám realizovat,“ prozradila v rozhovoru pro magazín UNI klávesistka, skladatelka a v poslední době i zpěvačka Beata Hlavenková. A že toho rodačka z podhůří Těšínských Beskyd stíhá opravdu hodně! Vedle už zmíněných dvou desek (soundtracku i nové sólovky) stihla produkovat dlouhohrající debut Vojtěcha Nýdla (Clarinet Factory), bývalého spoluhráče z Eternal Seekers, a pracuje i na hudbě k řadě představení (aktuálně pro flamencovou tanečnici Janu Drdáckou).

Přelomová v kariéře autorky je jistě její poslední deska Sně, kde se z brilantní, všeobecně uznávané jazzové instrumentalistky náhle vyloupla velmi zajímavá zpěvačka. Jak Hlavenková v rozhovorech opakuje, naučila se „mít se sama se sebou“ a náhle se před ní otevřel nedozírný prostor pro písňové sebevyjádření. Prostor, po kterém odmalička toužila, a po čtyřicítce zjistila, že ho konečně dokáže vyplnit. Její letošní deska Žijutě ukazuje, že s rolí zpívajícího autora se Beata sžila velmi přirozeně.

Lockdown do našich životů zastáhl dost nevybíravým způsobem, dal ale  muzikantům možnost zpomalit, bilancovat. Jenže to by nebyla Beata Hlavenková, aby do této činnosti nevpustila současnou energii a nápady. A taky spoustu hostů, kteří na albu prezentované skladby výrazně ovlivnili. Úspěšný pokus o spolupráci s Otou Klempířem, který v zimě přinesl singl Láska, Tvl!, si oba protagonisté zopakovali i na Žijutě. Další vokál i text pak dodal dnes již bohužel zesnulý David Stypka, ve studiu se za mikrofon postavil i další popař, Thom Artway. Zasněné texty Bohuslava Reynka a Petra Borkovce z minulé desky na novince ve větší míře vystřídaly slovenské verše Martina Vedeje a lyrická výpověď samotné autorky.

Vedle lockdownového znechucení plné Zahrady tu dále máme už jen vyrovnanější výpovědi. Když padá sníh vychází z fráze oblíbeného autora Eckharta Tolleho, Běžím odráží myšlenku knihy Born To Run o indiánském kmeni Tarahumarů a zároveň okrajově upomíná na filmového Zátopka. Ohlédnutím je pak 425 – Dobrý den, noci s textem Emily Dickinson, které nás přesouvá do amerického města Amherst, rodiště básnířky, kde Hlavenková tři roky pobývala.

Ještě jsme nezmínili důležitou součást konceptu, a to spoluhráče z doprovodné Kapely snů, kde jako spoluproducent působí manžel Hlavenkové Patrick Karpentski a výrazný trumpetista Oskar Török. A dále na albu uslyšíme Tomáše Lišku, Gabrielu Vermelho, Pavlu Fendrichovou, Lukáše Duchoviče, Vojtěcha Nýdla, Riche Perryho, Adama Kollera a Tomáše Neuwertha.

Množství hostů i fakt, že se obsah alba natáčel ve čtyřech studiích, nedovolil autorce a producentce v jedné osobě, aby se Žijutě rozpadlo pod rukama na kaleidoskop nesourodých nápadů. Všechny skladby pojí jistá zasněnost, ať už primárně přiznaná, nebo jen povlávající v pozadí.

I když řada písniček na desce má jednoznačně popové vyznění, pochybuji, bohužel, že by výrazněji obsadila náš rozhlasový prostor. Můžou za to silné texty nutící k zamyšlení? Nebo potřeba Beaty nabourávat popová schémata kreativními, leč funkčně jazzovými až avantgardními vpády? Jisté je, že takový pop, který nám letošní albová novinka Beaty Hlavenkové servíruje, se jen tak neoposlouchá. Přistihuji se, že i přes měsíční soužití s albem v písničkách stále nacházím zákruty a aranžérské detaily, které mi dříve unikaly. Takový pop je na svého posluchače náročný, a to je dobře. Kultivovat tento prostor, poté co se domácí popová scéna vlivem masivního poklesu prodeje nosičů rozpadla před očima, je totiž věc více než záslužná.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Co skladba, to jiná vzpomínka nebo projekt, na kterém činorodá autorka pracovala nebo stále ještě pracuje (viz anoncované pokračování spolupráce s Otou Klempířem). A to jak po textové, tak po hudební stránce. Od popové Zahrady (s kontrastem jazzového sóla brilantního saxofonisty Riche Perryho) až ke klipové Pořád je to tak, která může připomenout vokodérové experimenty Laurie Anderson nebo mladší Imogen Heap.

Letošní album Beaty Hlavenkové je opravdu velkým krokem k popu. Sebevědomým počinem, který neslevuje z muzikantsky vysoko nasazené laťky, ani neodhazuje dosavadní autorčin rukopis do koše. Jen ho posunuje do všeobecně přístupnější roviny, přičemž zaplňuje podobný prostor jako poslední deska Lenky Dusilové. Narozdíl od fatální, tíživé výpovědi této bývalé spoluhráčky na jejím albu Řeka, výpověď Beaty Hlavenkové k nám mluví vyrovnanější řečí.

Beata Hlavenková – Žijutě

Minority Records, 2021, 43:29

85 %