Nové alb um Cold Cold Nights má (znovu) ležérně indie rockové vyznění

Pamatujete si ten okamžik, když v létě roku 2012 předskočil středoškolák Jakub Jirásek, který si tenkrát nechal říkat J (nebo Jéčko), rostoucí indie hvězdě světové velikosti Kurtu Vileovi v natřískaném MeetFactory? Tehdy se o něm mluvilo jako o velké naději domácí nezávislé scény. Měl na svém kontě třetí EP Cold Cold Nights a podle něho následně pojmenoval i svou kapelu. S ní zahájil také slibně – do nebes vynášeným debutem (The) Last Summer, který si řekl o několik nominací v domácích výročních cenách. Většímu rozjezdu kapely ale vždy bránilo Jakubovo hlavní zaměstnání – filmařina. I přes velké vytížení v této oblasti ovšem kvarteto připravilo po pěti letech nové album nazvané Ten Years Later. To se ohlíží po prožitých deseti letech vyplněných vysokoškolskými studii, profesním i osobním hledáním.

Co děláte proto, abyste si zapamatovali významné okamžiky vašeho života? Někdo si píše deník, jiný zaznamenává veškeré své hnutí mysli na sociální sítě, fotografuje… Jakub Jirásek si tu a tam natočí určitý postřeh nebo náladu do mobilu. Z těchto audiozáznamů pak vznikají písničky, které se staly základem nového alba Cold Cold Nights. V rozhovoru pro Full Moon Jakub, autor většiny materiálu, prozrazuje, že za posledních pět let od poslední desky nevzniklo pouze těch deset kousků, které na novince najdeme: „Existuje hodně písniček, které jsme dlouho hráli, ale nikdy jsme je nevydali. V jednu chvíli jsem je měl rád, spousta lidí je měla ráda, doteď se na ně ptají, jestli budou na desce. Ale nejsou tam. Jsou v nich nějaké emoce, se kterými se už neztotožňuju, a už to dnes vidím jinak.“ Velkou nápovědou pro pochopení atmosféry desky je videoklip k singlu 11 Rue de Médicis, který aktuální kolekci o měsíc předběhl. Zpěvák je zde zachycen v různých obyčejných denních momentkách, a přesto z klipu jasně čiší ona silná osamělost, která je tématem písničky. A podobně zní i zbytek desky. Na první poslech nenápadně, možná až fádně, s dalšími poslechy se ale odlupují další vrstvy Ten Years Later, které jedinečně opisují náladu řady z nás. Čekání. Na společnost druhých, na správný vztah, na znamení, jaké mají být naše další kroky.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

S láskou vypravené album s bohatým bookletem s ručně vlepovanými fotkami a kresbami Karolíny Ketmanové a Anny Niklové se na první poslech zásadně neliší od pět let starého debutu. Indie rock je znovu postaven na civilně vedených kytarových linkách, které se střídají se vstupy trubky a ještě nenápadnějšími linkami kláves Kryštofa Knappa. Dlouhé čekání na desku bylo způsobeno několika pokusy, které kapela zavrhla. Nakonec nenatáčela ani v profesionálním studiu, ani s producentem, ale ve vlastní režii v řadě DIY prostor v Praze, ale i v Srdově nebo Mašově. Vokál ze skladby Hermannstraße 30 pochází dokonce přímo z místa dotyčného, to znamená z Berlína.

V rozhovoru po odehrání podzimní Wombat Session kapela připustila, že na rozdíl od debutu už měla mnohem jasnější představu, jak by měly písničky vypadat. A je pravdou, že prolínání kytar s klávesovými nástroji, elektronikou a dechy je na desce přirozené. Když k tomu přidáme občasné vokální hostovačky (Magdalena Uhlířová z kapely TAMARA ve Františka Křížka 21 nebo Dominik Neudeker z Brighter Days v závěrečné If You Wait Long Enough) a suverénní lavírování mezi ležérním indie popem/rockem a až emocionálně nabroušeným postrockem, máme před sebou album, které si zaslouží nejen zopakování nominace na výroční ceny (Ceny Apollo – neproměněná), ale i náš osobní zájem. Prodloužená půlhodina s Ten Years Later totiž uplyne jako voda a rozhodně stojí za opakovaný poslech.

Cold Cold Nights – Ten Years Later

Black Pear Label, 2022, 32:06

80 %