Nové album Park Jiha nás decentně provede od narození až k úmrtí

Jméno jihokorejské skladatelky a multiinstrumentalistky Park Jiha pomalu vstupuje v obecnou známost. Nejprve v rámci dua 숨[suːm], poslední dekádu už pouze sama za sebe. Své debutové album Communion vydala autorka v roce 2016 – a jasně naznačila cestu, po které se hodlá vydat. To znamená, podobně jako světoběžník Stephan Micus, v poučené synkrezi tradičních a moderních hudebních impulzů. Na rozdíl od německého předchůdce ovšem Park zůstává věrná domácí tradici, kterou ale pokaždé konfrontuje s jinými hudebními světy. Takto postupně vydala další dvě alba, koncertovala doslova po celém světě, aby v letošním roce do nenápadné mozaiky přidala už čtvrtou sólovou desku nazvanou All Living Things.

Za vznikem alba stojí jednoduchý koncept, který Park Jiha vysvětluje takto: „Průběh alba představuje vývoj od narození, růstu, zralosti, úpadku až po smrt, viděný jako cyklus vyjadřující naději a krásnou nejistotu, kterou jsem se snažila do své hudby vnést.“ A bezeslovný proud hudby alba zázrak života vykresluje s velkou citlivostí. Od tiché nejistoty prvních dvou kompozic přes suverénní střed až po pomalu se zklidňující závěr. Celé album je ale prodchnuto úctou a vděčností. Sama autorka tento pocit popsala jako „stěží vysvětlitelný pocit cítit se naživu“. Od alba ale nečekejme esoterické plutí na new age obláčku. Jiha dokáže ve své hudbě vykreslit i potřebu boje o přežití, pocit ohrožení (Growth Ring), který každý živý tvor tu a tam pocítí. V těchto momentech se preciznost současné klasiky střetává se spontánností experimentálního jazzu. I přes nevyhnutelný stín zániku působí All Living Things pozitivně. „Život jako krásná plavba je to, co mě vždy přivede ke komponování,“ uzavírá Park Jiha.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Už od začátku své kariéry staví Park Jiha svou hudbu na zvuku jihokorejských nástrojů, které většina západních posluchačů nezná: ať se jedná o jihokorejský typ hoboje zvaný piri, tepaný cimbál yanggeum, známý z hudby Dead Can Dance, nebo ústní vahránky saenghwang. Zvuk těchto nástrojů Park přirozeně prolíná s party flétny, zvonkohrou, bezeslovných partů svého hlasu a elektroniky. Zatímco na tři roky staré desce The Gleam se autorka soustředila na různé techniky prolínání neobvyklých, ale stále přirozených akustických tónů z tradičních korejských nástrojů, na novém albu se přirozený zvuk instrumentů protíná s výraznou porcí elektronickými prvků. Díky tomu má celé nové album robustnější, plnější stavbu.

Hudba Park Jiha získala během let řadu nálepek a přirovnání. Poměrně trefná mi přijde charakteristika, která staví hudbu jihokorejské hudebnice na křižovatku, kdy z jedné strany přichází impulzy Philipa Glasse (Koyaanisqatsi a další práce s world music zabarvením), z druhé Islanďanky Björk (především deska Biophilia) a na třetí Rogera Ena, který je dodnes trochu nedoceněnou figurou na hudební scéně ve stínu svého slavnějšího bratra. Právě jeho komorní skladby, částečně čerpající z ostrovního folklóru, klasiky i filmové hudby, jsou tu a tam hudbě Park Jiha velmi blízké. Každopádně album All Living Things je hozenou rukou posluchačům, kteří se při zaslechnutí slova Psion ošívají po celém těle. Prolnutí impulzů z různých směrů má v hudbě jihokorejské interpretky zcela přirozenou podobu. Asi nejkomplexnější a emocionálně nesilnější za celou dekádu trvající kariéru Korejky.

Park Jiha – All Living Things

tak:til/Glitterbeat; 2025; 46:21

80 %