Novinka Bratrů Ebenů je písničkovým pohlazením s notnou dávkou nadhledu

To máte moderování na filmovém festivalu Karlových Varech, Plovárny nebo soutěže Star Dance, další televizní projekty, psaní sloupků do časopisu i vydávání knížky, hraní v pražské Viole a dříve častá spolupráce na dramatizaci knižních předloh. A do toho všeho ještě máte autorsky vést kapelu. „Moje pozornost je rozdrobená na různých políčkách,“ přiznal před pár týdny Marek Eben v rozhovoru s Vladimírem Krocem na Radiožurnálu. Navíc téměř stoprocentní autor repertoáru kapely často dodává, že i díky rodinné konstelaci (otec Petr Eben byl významný skladatel 20. století – pozn. autora) u něj funguje přísná autocenzura. Než vysedí novou várku písniček, tak to zkrátka nějakou dobu trvá. Desky Bratrů Ebenů proto byly vždy vzácností, a tak už to patrně zůstane. A možná právě pro jejich nesamozřejmost způsobenou všemi vyřčenými okolnostmi, žádná z alb trojice nespadla do písničkářského šedivého průměru. U letošní novinky Co my víme to není jinak.

Titulní skladba a první singl z desky Co my víme by mohla naznačovat, že letošní album je reflexí kovidové doby. A i další skladby na desce by této teorii mohly nahrát. „Odkud to přišlo / kde se to vzalo?“, ptá se například Marek Eben v písničce Kam to ještě půjde. Naštěstí album míří i mnoha jinými směry. Neodpustí se otřít bokem o politiku lamentem nad všudypřítomnými řepkovými poli (Jarní) nebo glosou nad občas vyhýbavými respondenty neodbytných novinářů (Bez komentáře). Je glosátorem každodenního života ve společnosti (Tý jo), mnohem více času ale věnuje reflexi života čistě osobního. Písničky Na šňůře a Divadlo přinášejí momentky z profesní stránky divadelníka a muzikanta na hony vzdálené „záři reflektorů“. V jiných položkách dojde na humorné (Menuet) až absurdně vypointované glosy (Procházka).

Nikdo na české hudební scéně neodkáže tak elegantně zpívat o vyměšování (vzpomínáte za písničku Jak to dělaj‘ kosmonauti z desky Tichá domácnost?) jako Marek Eben. Jak v úvodním singlu, tak ještě více v závěrečné Hezké to bylo dojde na vcelku očekávanou životní rekapitulaci. Ta má typicky ebenovsky smířlivý, tu a tam až omluvný podtón. Nakonec dojde i na další neinvazivní přiznání se k vlastní víře (Vánoční). Nadhled a klid, s jakým jsou všechny, i ty nejzávažnější problémy na desce glosovány, jsou tím nejcennějším, co nová deska Bratrů Ebenů nabízí.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

„S charakteristikou Markovy hudební řeči si moc nevím rady: jde o folk, country, šanson nebo někdy i o vliv rocku?,“ přemítal v bookletu reedice debutové desky otec Petr Eben. A tomuto amalgámu zůstávají Bratří Ebenové věrni dodnes. Ano, už na druhé desce ubylo původního folku ve prospěch údernějšího rocku, ale pro rodinu Ebenů tradičně „komplikované“ a přitom poměrně přístupné melodické vedení skladeb zůstalo zachováno. Až na nečekanou jazz rockovou instrumentálku Clafoutis z pera dechaře Davida Ebena je tedy vše při starém. Bratři i spoluhráči, prvotřídní osobnosti a instrumentalisti: kytarista a producent Pavel Skála, kontrabasista Jaromír Honzák a bubeník Jiří Zelenka, si tentokrát vystačili až na dvě výjimky (housle Pavla Fischera v Bez komentáře a dětský pěvecký sbor Radost Praha v Procházce) sami. Muzikanti evidentně naplno využili prostředí studia Birdland ve slovenské Považské Teplé, kde dotáhli do výrazně kompaktnějšího tvaru řadu skladeb, které už několik let obehrávali na svých koncertech. Také už ozkoušený Phill Brown svým mixem nahrávce pomohl k plnějšímu, vyváženějšímu zvuku.  

Marek Eben s bratry už na první desce Malé písně do tmy vystoupil z řady jak po lyrické, tak hudební stránce. A tento jedinečný pohled si udržuje i na šesté desce rodinné kapely. 

Bratři Ebenové – Co mi víme

100promotion, 2023, 43:50

80 %