O smažených kobylkách, vokálu z WC, khmérském karaoke a „trojjedinosti“

Přemýšlení nad tím, čím chci být, proběhlo poprvé v intenzivnější formě tradičně na základce. O pár světelných let později jsem studoval pražskou UMPRUM a zpracovával o poznání jiný otazník. Že chci dělat intenzivně umění a zároveň ho učit v takové míře, abych vlastní tvorbu nepodváděl, jsem věděl a měl to tak nastavené velice záhy. Mimoto jsem od 90. let stále fungoval jako dj Paul Hawk.

Techno mělo tou dobou, po roce 2010, svůj velký boom za sebou a hraní nebylo tolik, aby konkurovalo tvorbě. Vystavovat jsem začal už na škole a tlak okolí a klacky pod nohama, ať už jako pedagogická metoda zpochybňování nebo nepřejícnost některých soukmenovců, mě namísto paralízy ve výsledku burcovaly. Vizuální umění se tak stalo hlavní náplní mého života, rovnováha režimu přes den Pavel Jestřáb, přes noc Paul Hawk se vytratila. I když jsem netvořil zrovna fyzicky, mentálně jsem byl stále nastartovaný a něco řešil, četl, hledal, zapisoval si tisíce poznámek. Umělec musí naslouchat majáku svědomí, který reaguje na nečinnost, lenost, pauzi, vypnutí.

Živě si vzpomínám na den, který jsem měl detailně rozplánovaný. Poslední den instalace výstavy v Praze, nutné dokončení do 14 hodin, následoval rychlý přesun na výstavu 80 km za Prahou, kde jsem se z instalace omluvil, ale příslíbil účast na vernisáži. V Praze bylo vše na 99 % nainstalováno, hodina před odjezdem. Vnitřně jsem cítil, že to chce ještě něco, vědomé nabourání situace a vše do sebe zapadne. Vzal jsem vrtačku. Poslední díra pro hmoždinku. Pověsit sem tuhle malbu bude ideální tečka. Rána, kouř, tma, videa zhasla. Navrtal jsem elektriku.

Jsem přesvědčen o tom, že by se na uměleckých školách měl vyučovat samostatný předmět managerství života. Krotily by se vybičované ambice a počítání zářezů v portfoliích, mapovala by se volba priorit, míra řízeného odstupu, hledala rovnováha, která ve výsledku vede k dotaženým projektům, do hlouby ošetřeným obsahům a formám, k vítězstvím bez závodu.

V rámci výtvarného umění zaujímá v mé práci dominantní roli obraz, a to jak pohyblivý, video, tak statický, malba. V případě videa je důležitá práce se zvukem, často je to ta hlavní, určující složka. Switch k tvorbě hudby, v níž jsem našel další oceán možností, se ukázal jako přirozený krok.  

Hudba najednou nebyla nevěra, stala se naopak symbiotickou silou, která mi umožňovala zpomalit, osahat obsah jinou formou, nabít se.

Hudební projekt Silent Letter tak stojí zdánlivě někde uprostřed, mezi Pavlem Jestřábem, vizuálním umělcem, a Paulem Hawkem, techno djejem. S Paulem má společnou formu, s Pavlem obsahové přemýšlení při tvorbě tracků. Paul Hawk má jasně nastavené mantinely, techno orientované na party. Jako Silent Letter mě žánrové vymezení nezajímá, je to hudební projekt s otevřeným polem, formálním i obsahovým.

Když nedávno moderátor Radia 1 uváděl mou skladbu, posluchačům prozradil, že background jednoho z tracků na albu LAVA má kořeny v dovolené v Kambodži. Čerpal z tiskové zprávy, kde je zmínka o kambodžské inspiraci a ze své pozice logicky přisoudil tehdejší pobyt modelu dovolené.

Věřte mi, umělec na dovolené je nonsens. Nic takového neexistuje. „Být jinde“ je přirozený inspirační zdroj a plánovat si vypnutí je prohraná bitva (takže vaše partnerka musí být buď extrémně tolerantní nebo z oboru).

Krom toho jsou případy, kdy je z bezpečnostních důvodů lepší cestovat sám, což byl případ i Kambodže, kde jsem měsíc poloilegálně točil videofilm Distressed o ženách a dívkách pracujících v továrnách na jeany, trávil čas přesuny z jednoho distriktu do druhého a hnán touhou zachytit vše podstatné a neztrácet čas dával přednost zahánění hladu jezením smažených kobylek a trsů banánů před klasickým režimem snídaně/oběd/večeře. Když člověk tvoří, je v euforii. Nechci to démonizovat a dělat z umělců šamany v transu, ale vůle, nadšení dítěte a adrenalin jsou mocný koktejl a je jedno, jestli mačkáte klaviaturu, vrtíte s knobama od synťáku, namáčíte štětec do barvy nebo tajíte dech, abyste nepokazili záběr, protože větříte, že teď se děje něco fakt důležitého.

Když jsem pak jednou přespal v klasickém hotelu, abych se pořádně vykoupal, zapl jsem televizi, kde hrálo khmérské karaoke. Slyšel jsem o něm už od Mary, ženy, která mi nazpívala do filmu ústřední písničku. Nahrála ji tehdy do diktafonu telefonu na WC, což se ukázalo jako jediné odvazbené místo, kam nedoléhal hluk z mistního tržiště. Stejným principem diktafon/telefon jsem si zaznamenal několik melodií z televizní karaoke estrády. Její energie, barevnost a extáze radosti byly absurdním protikladem ke všemu, co jsem měl uložené na kartách foťáku.

Před pár dny mně kamarád napsal, že jsou chvíle, kdy se mu album LAVA těžce poslouchá. Přestože zní některé skladby na první poslech pozitivně, probouzí v něm zvláštní tenzi, pnutí. To, co by jiného přinejmenším znervóznilo, mě těšilo. Podprahová tvrdost, cesta vědomého protiřečení je něco, co bylo pro mě při vzniku skladeb důležité, co nabourávalo „hladkost“ a dávalo trackům pravdivost odkazující k paměti míst a situací. Odosobněné kalkuly hrající na jednu notu mě nezajímají ani v hudbě, ani ve vizuálním umění. Krása musí skřípat.