Objevit svět, o kterém jste neměli tušení

Jmenuji se David Daniel a rád bych se s vámi podělil o svůj příběh hledajícího se muzikanta. A myslím, že bych to měl vzít pěkně od začátku. Úplně!

Na Mikuláše roku 1995 si moji rodiče domu přivezli pěknou nadílku. Mě – z kojeneckého ústavu, odkud si mě ještě jako malé dítě adoptovali. Přivedli mě do prostředí, do kterého jsem cítil, že nepatřím. Mě fascinovala hudba, zpěv, kreslení a v neposlední řadě oblíkání se do ženských šatů, zatímco ostatní okolo mne zajímala auta, fotbal a hraní si na vojáky. A to se na vesnici neodpouští. Jediné moje štěstí byl strýček, který se zajímal o klasickou hudbu a od kterého jsem měl několik CD s Mozartem a Smetanou, do kterých jsem se už někdy v pěti letech zamiloval. Rodiče mě naštěstí měli rádi takového, jaký jsem – a pomohli mi přežít šikanu, kterou jsem zažíval od svých spolužáků celé dětství.

Omlouvám se, že vás tu zatěžuji detaily o svém životě, ale můj příběh je něco, co je velmi silně otisknuté v mé tvorbě. Když jsem se dostával do puberty a cítil jsem potřebu ukázat světu, že mi je jedno, jak se liším… a potřebu se vyjádřit, začal jsem skládat své první písničky. A k mému překvapení se některým kamarádům líbily. Ten dobrý pocit z toho, že mě někdo chválí za mou hudbu, má jí v mobilu a zná k ní všechna slova se pro mě velmi rychle stal hnací silou. A tím paradoxně moje hudba strádala, protože místo toho abych se soustředil na dělání kvalitní hudby, soustředil jsem se na to jak se zalíbit svému okolí a to mě kreativně uzavřelo ve velmi malé bublině.

Bylo mi jedno, jestli má tvorba má uměleckou kvalitu, i když jsem silně cítil, že žádnou nemá. Podstatné bylo – je chytlavá, blyštivá, opět se jí lidé nakazí a budou si to zpívat a já budu mít pocit, že na mě záleží, že mě má někdo rád.

A sen o hudební kariéře byl na světě. Vystupoval jsem pro školu, pro malé města jako Vodňany a Bechyně a i když mě to bavilo, pořád jsem věděl, že moje hudba není dobrá. Je to jen lehce stravitelný a dostupný pop s texty o tom jak „nezapadám“ a jsem „mladý a divoký“. Nejhorší bylo vědět, že dělám něco, co bych si já osobně do svého mobilu nestáhnul, kdyby to dělal někdo jiný. Dělal jsem něco, co bych sám neposlouchal, ale touha být milovaný byla pořád silnější.

Po střední škole jsem se rozhodl, že už se chci věnovat jenom hudbě a další krok proto byl jasný – přestěhovat se do Prahy. Juchů, můj sen se splní, už se vidím na velkých podiích. Haha. Sbalil jsem si svých pár švestek, řekl doma čau a s kamarádkou jsme na vlastní pěst vyrazili bydlet do hlavního města.

Pracoval jsem chvíli v obchodě s cédečkami, chvíli v potravinách a někdy v tom období o mě vyšel ten pro mě osudný článek v rubrice HUDEBNÍ MASAKRY, kde jsem byl nazván křiklavou ropuchou. Když jsem po chvíli rozdýchal válečné flashbacky na šikanu, přišel čas udělat rozhodnutí, jak naložit s pozorností, kterou to na mě upoutalo. Využít jí pro vydání nového singlu a nechat, aby se ze mě stal vtip, nebo si konečně přiznat, že dělám něco špatně? Měl jsem i myšlenky na to skončit s hudbou úplně, ale to po lepším zamyšlení nepřipadalo v úvahu. Věděl jsem, že je pro mě hudba až moc důležitá a nechci se jí vzdát. Místo toho jsem si dal od tvorby spíš takovou zdravotní pauzu a začal jsem hudbu mnohem víc konzumovat.

Od svého tehdejšího kolegy z obchodu s cédéčky (dnes mého nejlepšího kamaráda) jsem se začal učit, co všechno za hudbu vlastně existuje a že v mém milovaném popu existují i jiná jména než Madonna, Rihanna a Beyoncé. A že dokonce existuje celé odvětví popu zaměřené na outsidery a nadšence do všeho podivného jako jsem já – INDIE POP! Okamžitě jsem si zamiloval jména jako Grimes, Ladytron, Crystal Castles, Imogen Heap, Chairlift, Purity Ring, The XX, Björk… A využil jsem naplno požehnání žít v Praze a měsíc co měsíc jsem chodil na koncerty. Bylo to jako objevit svět, o kterém jsem předtím ve své malé bublině neměl ani tušení. Tento svět dělilo od mého starého světa jediné slovo – AUTENTICITA!

Najednou jít na koncert neznamenalo jít se podívat na nějakého mimozemšťana s produkcí za miliony a s na vteřinu nacvičenou show, ale bylo to jít si poslechnout skutečné příběhy a emoce, se kterými se můžu propojit a sžít. Můžu se podívat do očí člověku, který je ode mě pár metrů a prožít s ním tenhle intimní hudební moment.

Fascinující bylo zjištění, že spousta těchto umělců stejně jako já nemají žádný perfektní hlas, ale umí s tím pracovat! To samo o sobě mi dodalo spoustu odhodlání nebát se svých omezení a být sám sebou. Naprosto mi to změnilo představu o tom, čím chci, aby byla moje hudba. Přestal jsem skládat s vizí toho, co chtějí lidé slyšet a jak se jim zalíbit, a začal skládat s vizí toho, co chci lidem předat ze sebe, co chci, aby moje hudba zrcadlila z mojí duše a mého trápení a mých radostí. Začal jsem dělat hudbu, kterou JÁ chci poslouchat.

Koupil jsem si nové MIDI klávesy, naučil jsem se v FL Studiu a v Abletonu Live, abych si mohl dělat vlastní produkci a Praha mě zásobila dostatkem intenzivních zážitků a příležitostí k sebepoznání, že jsem měl o čem psát. A tak vám dnes mohu představit svůj nový projekt Skinn Y Latte a první skladbu – No Place For Good. Je to skladba o touze a o výčitkách. Je to temná skladba, která je v jedné úrovni o sexu, a v druhé o životě ve velkém městě jako takovém.

Ve svých příštích skladbách bych se rád dál zvukově orientoval na temné analogové synthy a řešil témata jako je strach ze samoty, nebo vyzýval k zamyšlení nad tím, jak jako společnost vnímáme maskulinitu a co všechno znamená být muž, který se nebojí své ženské stránky.