Oblíbené vintage kytary Joea Satrianiho

Joe Satriani je jednou ze stálic ve stáji firmy Ibanez a vidět tohoto kytaristu na pódiu s kytarou jiného výrobce je skutečně výjimečné. Ovšem koncertní a studiová činnost mají svá mnohdy diametrálně odlišná specifika, z čehož nepřímo vyplývá, že při nahrávání využívá drtivá většina továrních hráčů i nástroje konkurenčních značek, které jsou výsledný track schopny okořenit svým nezaměnitelným zvukovým charakterem.

Vedle signovaných modelů Ibanez JS a různých speciálů z firemního Custom Shopu prošly Satrianiho studiem stovky nástrojů a některé z nich v něm už zakotvily trvale. V rozhovoru pro magazín Guitar Player představil Satriani pět oblíbených vintage kousků, které patří mezi jeho favority, a vzhledem k jejich věku asi nepřekvapí, že se jedná výhradně o zástupce tradičních amerických značek s bohatou historií.

1966 Fender Electric XII

Na kytarové party pro dvanáctistrunnou elektriku používal Satriani delší dobu staršího Rickenbackera, ale stále se poohlížel po vhodném modelu od Fenderu. Po všech stránkách ideální nástroj nakonec objevil jeho kamarád, který mu se slovy: „Hej, tohle Jimmy Page skutečně použil na Stairway To Heaven“ přinesl raritní verzi Fender Electric XII z roku 1966. Kytaru v červeném laku s půlenými singly a rotačním přepínačem Satriani často na nahrávkách míchá se zvukem zmíněného Rickenbackeru.

1969 Gibson Les Paul Custom

Satriani také dlouho snil o tom, že najde toho dokonalého Les Paula Custom, ale vždy mu nějak unikl. „Tuhle kytaru jsem vzal a moje ruka se prostě zamilovala do krku. Navíc má na modely Custom zvláštní zvuk. Nevím, proč zní tak jedinečně, ale prostě nehraje jako regulérní Les Paul,“ říká.

„Udělali jsme s ním něco bláznivého – vyndali jsme původní snímače, bezpečně je uložili do krabičky a pak jsem dal Garymu Brawerovi (kytarový technik) krkový DiMarzio Fred a kobylkový Satchur8, následně proběhla modifikace zapojení podle Gibsonů Jimmy Page a kytara zní úžasně. Použil jsem ji u skladeb Falling Stars a Here the Blue River (loňské album Shapeshifting),“ okomentoval Satriani exemplář v typickém černém laku a patinou poznamenanými lemovkami hran.

1948 Martin 000-21

Pro akustické skladby a podkresy měl Satriani nějaký čas půjčený Gibson Humminbird 1964, ale sháněl něco s delikátnějším témbrem vhodným pro prstovou techniku pravé ruky. Ten správný nástroj v podobě Martinu 000-21 z roku 1948 nakonec našel v prodejně Real Guitars v San Franciscu.

Poválečný Martin je slyšet např ve skladbách Love Thing (Crystal Planet, 1998) nebo Starry Night (Strange Beautiful Music, 2002) a podle Satrianiho slov je to „nádherně znějící kytara lehká jako papír – starý, suchý a velmi expresivní.“

1964 Fender Precision

Mezi frekventované nástroje patří také basa Fender Precision 1964, kterou Satriani pořídil v prodejně Guitar Center (opět San Francisco) těsně předtím, než začal natáčet slavné album Flying in a Blue Dream (1989), kde byl nástroj za pouhých 1000 dolarů také poprvé použit. Basa v třítónovém burstu splňuje ty nejvyšší nároky na zvuk daného modelu a často ji u některých tracků volí i hráči, které si Satriani přizve do studia.

1958 Fender Esquire

Jednoznačným favoritem mezi Satrianiho studiovými vintage kytarami je Fender Esquire z roku 1958, objevený v roce 1992 bývalým zaměstnancem Ibanez Custom Shopu Chrisem Kellym, který Satrianimu okamžitě zavolal a ten Fendera koupil obratem po telefonu, aniž by ho předtím vyzkoušel. Esquire ve světle žlutém odstínu Blonde měl premiéru na CD Extremist (1992) a od té doby je slyšet na téměř každém sólovém albu.

„Používám ho na čisté i zkreslené zvuky, pro slide pasáže s bottleneckem, power akordy... Je to krásná kytara. A znovu jsem měl pocit, jako by krk byl vyroben přímo pro mě. Nevím, jak to v roce 1958 udělali!“, dodal jeden z nejvýraznějších kytaristů současné rockové instrumentální scény.