Od britských kytarovek k synťákové měsíční fabrice

Všechno to začalo tak čtyři roky zpátky. Prošel jsem mnoha kapelami, ale vždycky se stylově jednalo o kytarovku. To pro mě znamená vliv britských kytarových kapel a britpopu 80. a 90 let a české texty, které jsou pokud možno o něčem. Vedle toho mě ale vždycky bavila i ta lehce naivní elektronická hudba 80. let a sólo písničkáři jako Jeff Buckley nebo Beck Hanson.

Ona ta muzika osmdesátek vznikala z dnešního pohledu za dost primitivních podmínek. Tím ale pro mne dosahovala (možná právě proto) obrovského účinku, díky zajímavým novým originálním postupům ve zvuku, ale i melodii a harmonii. Oni vlastně měli jen midi sekvencery a jednoduché bicí automaty. Na ty udělali základní repetivní bicí paterny a beaty a spojili je s minimalistickými linkami kláves, kde většinou byl nějaký basový opakující se motiv s bicími a nad tím jen jednoduché držené akordy. To mezi tím zpestřili jednoduchými clean kytarami s chorusem, většinou nahrávanými přímo do mixpultu (proto clean)... a pak už byly jen vokální stopy, které nebyly vůbec přeplácané, ale velmi nápadité a zajímavě jednoznačně efektované.

Takže těm kapelám úplně na vše stačilo třeba jen 16 stop, a přesto jsou ty songy dodnes nadčasové a inspirativní. Mám na mysli konkrétně první LP new romance kapel jako Duran Duran, Depeche Mode, Tears for Fears, Spandau Ballet neb Visage. V té hutnosti a přímočarosti jsou ty synthie osmdesátky myslím právě nadčasové.

Právě záliba v tomto soundu spolu s oblibou toho zajímavého písničkářství a i britpopu mě začala inspirovat k vymýšlení trochu jiných věcí. Původně jsem ty písničky neměl ambice ani zveřejňovat, ani hrát s klukama živě na koncertech. Bavil mě ten autorský přístup, kdy máš všechno zcela pod svou kontrolou a nikdo do toho nevstupuje. To funguje ale jen tehdy, když máš jasnou vizi, jak to má znít a o čem to má být. Pak můžeš jít jasně zatím zvukem, co v hlavě slyšíš a nikdo a nic to zásadně neovlivní. Samozřejmě je tu obrovské nebezpečí toho, že se opakuješ a zníš sterilně, neživě jednotvárně…

Napadlo mě, když jsem měl si pět songů, zavěsit je na Bandzone pod nějakou anonymní značkou, která by mě nespojovala s mými kapelami. A tak vznikl nápad na jméno Fuzzy2102, což jsem odvodil od legendární efektu ´60 fuzzu, který proslavil Hendrix, Stones, Clapton. Baví mě ovšem ten význam zkreslení, na žádnou retro hudební atmosféru hippie nenavazuju. A to číslo pro mě v mém životě představuje něco osobního.

Pak jsem zaznamenal pár pozitivních reakcí a dokonce pozvání na prestižní festival, kam jsem se s kmenovou kapelou nikdy nedostal. To mi přišlo až tragikomický. Tak jsem oslovil kluky, se kterýma jsem normálně do té doby hrál ve své kapele The Partisan, jestli by se mnou pro tuto příležitost nenacvičili speciální program. Vystoupení se docela povedlo, což mě povzbudilo dodělat další věci, ze kterých pak vzniklo první album Moonpop.

Při koncertech ve trojici se děje něco výjimečného. Ty písničky dostávají docela jinou dimenzi, mají mnohem větší drive a energii. Důležitá je samozřejmě zvuková vyrovnanost, co jde ven na posluchače, a to se ne vždy podaří uhlídat. Možná se ztrácí drobné aranžérské fígle, které nahrávku ozvláštňují, ale zase je to nahrazeno živelností živých bicí a basy, groovem.

A teď v září mně u Červeného koně vychází druhé album Moonfactory. To „moon“ je návaznost na určitou zasněnost první desky a „factory“ je zase hold skvělému britskému vydavatelství 80. let Factory Records, které podporovalo kapely jako Joy Division, New Order nebo Happy Mondays.

Synťáky i kytary jsem na desku nahrával klasicky. Zvuky kytar jsou převážně z komb a modelované zvuky používám jen zřídka. Je to proto, že když bicí jsou už komplet samply, snažím ve všem ostatním nahrávku oživit, dostat do ní energii a autencititu, věrohodnost.

Produkce je o odstupu. Proto se k písním vždy časem vracím, dodělávám a piluji je tak, aby co nejvíce odpovídaly mé prvotní představě a pocitu. To je ta přednost domácího nahrávání: čas neřešíš. Když jsem jakž takž spokojený a vím, že další změny už nic neposunou, posílám písničky na mix v elektronické podobě a jednotlivých stopách Petrovi Slezákovi, který je finálně mixne a zmástruje. Většinou se napoprvé trefí, nebo dělá jen drobné změny. Snažím se mu do toho moc nekecat – a celkem nám to vychází. Je to vlastně jakási postprodukce. Dokáže podtrhnout charakter písně, nebo tam i najít nové věci, které jsem si dřív jako důležitých nevšimnul.

Z nedostatků a malých možností jsem se snažil udělat přednost a výhodu. Mé domácí studio je běžná místnost, která není příliš vytlumená. Používám PC s Cubasem, normální zvukovou kartu a slušný předzesilovač. Mikrofony na zpěv i nástroje používám více dynamické, ale občas i konďáky. Konkrétně z těch dynamických mě hodně baví Sennheiser e935 a Shure beta57, který používám hlavně na snímání kytar, včetně basy. A z nové desky mám radost…