Od prvního akordu k hudební identitě: Ur my only Call
Od prvního akordu ve dvaceti čtyřech letech trvalo asi dva roky, než jsem si troufnul na vlastní tvorbu. Dost mi k tomu pomohla zvukovka a tím zjištění i spousty věcí, že třeba vůbec nehraju tak na čas, jak jsem si myslel, a že můj hlas zní prostě děsně.
Jako první projekt jsem se rozhodl udělat takové intimnější kytarové album po vzoru Cigarettes After Sex. Jakmile jsem ale tohle malé šuplíkové EP dodělal, mé nadšení opadlo. Záhy mi to prostě nepřišlo už vůbec dobrý, a tak začal dlouhý běh hledání zvukové identity. Další šuplíkové EP bylo čistě elektronické, vzdáleně po vzoru TR/ST, ale to jen opravdu vzdáleně, protože jsem v té době byl ještě dost na začátku – v tom, jak jsem uměl pracovat v DAWu, konstruovat písně a psát text. Nicméně se stalo to samé, co s první minideskou. Nadšení vystřídal odpor a já si rozhodl dát pauzu a přeskočit na vizuální tvorbu.
Rok na to a opět na podzim jsem se vracel ze Starých splavů do Prahy a na sedadle spolujezdce jsem měl telefon s puštěným albem Ghosteen od Nicka Cavea. Cítil jsem se jak v extázi. „To je vono!” řekl jsem si. A hned, co jsem dojel domů, jsem složil album nářku, surreálních textů a experimentálních melodií. Byl jsem z toho u vytržení. Zrovna běžela soutěž v Radio Wave a tak jsem tam jednu skladbu poslal. No a co se nestalo – uběhlo několik tejdnů bez odpovědi a já začal fakt hodně pochybovat o tom, jestli to má všechno ještě smysl. Nechápal jsem, že to radiu nestálo ani za odpověď. Mám vůbec hudební vkus?
Uběhl půlrok a já zase na hudbu vůbec nesáhl. Až do chvíle, co jsem měl výstavu fotografií. Chtěl jsem k tomu udělat soundtrack, a tak vznikl první ambient. Ze začátku jsem vůbec nechápal, co dělám, ale ambient mě bavil a uklidňoval a naučil mě do hloubky cenit charakter jednotlivých zvuků.
Další pauza. Další výstava. Byl květen. Měl jsem za úkol udělat nějaký zvuk, aby performerka věděla, kdy přijít na scénu. Rozhodl jsem se koupit si smyčec, přeefektovat kytaru v Abletonu a dělat noise. Docela mě to chytlo, a tak jsem tenhle signál docela protáhl. Následovalo první živý vystoupení (byť jen noise)! Nervózní jsem byl, až ze mě lilo.
Pak mě odchytila Koruth, že bych se jim s tímhle hodil na performance do Studia Hrdinů na konci roku. První nabídka. Byl to pro mě šok a zároveň pěkný nakopnutí. Možná že všechno, co v hudbě dělám, není zas tak k zahození.
Nicméně zase pauza, až do loňských letních prázdnin, když jsem slíbil blízké osobě, že složím zase nějaký ambient, co jsem měl na první výstavě. Zkoušel jsem dát něco dohromady, ale najednou mi to vůbec nešlo.
Několik dní jsem se s něčím trápil. Řekl jsem si, že na to kašlu a v lehkém rozezlení jsem během 30 minut udělal track, kam jsem prostě bez ohlížení naházel zvuky, který mi přišly dobrý, udělal hromadu automatizací, nahrál, poslal jí to. Měla radost a napsala: „Thirsty for more.” Já měl taky radost. Jak je možné, že jsem byl najednou schopen za relativně krátkou dobu složit track, kterej mě taky tak bavil? Asi všechno neoverthinkovat...
Tak začala neskutečná jízda, kdy jsem se do hudby naprosto ponořil a během dvou měsíců složil přes třicet tracků. Od ambientu, přes experimental, neo-folk, až zpět k elektronice, kde ze zkušeností ze všech předešlých songů a žánrů vznikl můj První singl, kterej jsem se rozhodl poslat ven: Ur My Only Call.
Co bylo na tomhle tracku jiný, že jsem se ho rozhodl poslat ven? Jednak mi nepřišel tak hroznej ani poté, co jsem ho dodělal a nějak zmastroval. Taky jsem se konečně vypořádal se svým hlasovým dilema, které jsem vyřešil šeptem a zprocesovaným hlasem. A v důsledku jsem hlavně měl pocit, že jsem konečně našel svoji hudební identitu. Zvuk, kterej mi prostě osobně přišel skvělej a kterej jsem dokázal využit i v dalších šesti skladbách, které se singlem tvoří ucelený celek v nadcházejícím albu.
Přislo druhé live vystoupení, nabídka z Holešovické Šachty, konkrétně z projektu Dvojka v Šachtě (Za což jsem Andrewovi extrémně vděcný.). Odehrál jsem hodinu a už naprosto bez nervů. Odehrál jsem svoji hudbu. A v tu chvíli mi došlo, jak je pro tvorbu naprosto stěžejní najít svoji hudební identitu, svůj zvuk. Složil jsem tolik tracků, u kterých jsem buď pochyboval, jestli jsem tohle opravdu já, nebo jsem prostě nedokázal takovou skladbu složit znovu, a to bylo na celé tvorbě nejvíc frustrující.
Nakonec se mi vyplatilo dělat všechno, co mě napadlo, čehož jsem se vždycky předtím snažil vyvarovat. Po skladbě tolika tracků mi ale došlo, že to prostě přichází přirozeně. Není nutné se tedy zbytečně omezovat a potlačovat nápady jen proto, že se nehodí do obrazu hudby, kterej chce člověk dělat. Ten se tvorbou všeho pomalu tvoří, až se člověku vyjeví. Když milujete všechnu hudbu, jen stěží se dá odhadnout, v jakém žánru nakonec skončíte a zdali se omezíte jen na jeden, nebo na víc skrze několik projektů.
Tímhle vším nechci říci, že skládat všechny písně, co člověka napadnou, je cesta k hudební identitě. Pro mě to tak bylo a stále je, ale každý to měl asi jinak, či stále má.
Dejte vědět, co vás utvrdilo v tom, že hudbu, kterou děláte, je ta vaše. Nebo jak jste se k hudební identitě dostali vy!?
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
