Oliver Sim z The xx koncipoval sólovou desku jako niternou popovou zpověď

Nečekaný vzestup studentů The xx z londýnské školy Elliot v jihozápadním Londýně překvapil asi všechny, a to včetně vydavatelů, publicistů i samotných protagonistů. Introvertní střední proud, který trio představilo na své debutové desce, byl v přímém protikladu kytarovou vlnou, která tehdy právě cloumala britskými ostrovy.

První tuzemský koncert přijeli Britové odehrát v roce 2009 do malého pražskoho Klubu 007 na Strahově, o sedm let později už naplnili celé Forum Karlín. Od druhé poloviny roku 2018 se všichni tři členové věnují primárně sólovým aktivitám. Klávesista a producent Jamie xx vedle vlastní tvorby často usedá do studia jako producent nebo remixér, zpěvačka a kytaristka Romy Madley Croft je ceněným hostem na řadě nahrávek spřízněných spolků.

Jen osobní list zpěváka a basisty Olivera Sima byl dlouhou dobu bělostně čistý. To se ale mění v letošním roce, kdy letos třiatricetiletý muzikant po sérii singlů zakončuje svůj útok na fanoušky vydáním debutové desky Hideous Bastard.

Už z prvních singlů vyplynulo na povrch, proč jsme na Oliverovu sólovou tvorbu museli čekat tak dlouho. Jeho tématem bylo sebepřijetí. A to nejen jako gaye, ale navíc jako osobu, která se velmi brzy, ve svých sedmnácti letech, začala potýkat s nemocí AIDS.

Obraty jako hideous (ošklivý), handsome (pohledný), fear (strach) nebo shame (hanba) jsou pro album klíčová. Vedle samotné hudby začal vznikat i krátký film složený ze tří na sebe navazujících klipů. V něm Oliver ztvárňuje hned tři role: sebe sama jako občana zpovídaného v televizním interview, dále jako zpěváka na pódiu a nakonec jako zamaskované monstrum, které kolem sebe rozsévá smrt, ale ve stejný moment ho ničí křehké jádro ukryté pod tvrdou, nevábnou krustou.

Není divu, že v rozhovoru, který lze najít na YouTube, Oliverovi nejvíc přirostla k srdci právě postava stvůry, které nemá být veřejným bičováním jeho samého, ale spíše mnohovrstevnatou sondou do duše autora. Ten se v průběhu let musí vypořádávat s proměnlivým, různě reagujícím okolím, ale nejvíce právě se sebou samým.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Zatímco po filmové stránce byl Oliverovi partnerem francouzský režisér Yann Gonzalez (jinak bratr Anthonyho Ganzaleze z M83), po hudební stránce se Sim spojil s Jamiem xx. A tak není divu, že mostů mezi soundem společné, i když v současné době spící kapely, a sólovým statementem Olivera Sima najdeme celou řadu.

Na druhou stranu, na desce najdeme spoustu nenápadných odkazů směrem do minulosti. Ať už se jedná o úzkou spolupráci s Jimmy Somervillem (nejen ve skladbě Hideous, ale třeba i v už zmíněném filmu) nebo o užití celé řady samplů skladatelů 60. let, jako jsou Brian Wilson, Lee Hazlewood, Sam Dees nebo Del Shannon.

Sim si osvojil barytonový vokální rejstřík, na který nejsme z desek The xx tak zvyklí, živějším skladbám recenzované desky ale tato poloha sluší. Jamie xx podává po hudební stránce svůj tradičně silně nadprůměrný výkon, kdy křehké momenty s automatickým bubeníkem, jednoduchou basou a hrstí elektroniky (Unreliable Narrator nebo Saccharine) kombinuje s rockovým nápřahem (Sensitive Child) nebo lehkým tranceově elektronickým oparem (Confident Man). Velmi povedené jsou časté vokální přihrávky, které například klipové skladbě GMT dodávají až gospelovou podobu.

Díky barevnosti aranží posluchači nedojde, že album je podobně jako samotná tvorba The xx postaveno hlavně na náladě skladeb ve středním tempu. Silný osobní vklad a empatický rukopis Jamieho xx udělal z kolekce Hideous Bastard nejen silnou výpověď pro LGBT komunitu, ale vitální popovou desku i pro běžného, pozadí neznalého posluchače.

‎Oliver Sim – Hideous Bastard

Young, 2022, 34:11

80 %