Ondra Kozák: Bluegrass je výborným učitelem techniky, rytmu a improvizace

Ondro, kdy se hudba stala nedílnou součástí tvého života a proč?

Asi v devíti letech, kdy mě strýc naučil pár akordů a já začal objevovat svět kytary. Předtím už jsem pár let hrál na housle v hudební škole, ale celoživotní pouto k muzice vzniklo až díky hraní folkových písniček na kytaru, čímž se sytila má duše romantika.

Proč ses rozhodl právě pro bluegrass a co pro tebe osobně tento žánr znamená?

Bluegrass má poměrně blízko k folku a když jsem poprvé ve čtrnácti slyšel českou legendu COP, zafungovalo to jako energetický nápoj. I když jsem poměrně nesoutěživý typ, najednou jsem chtěl umět hrát takhle dynamicky a rychle. Bluegrassová muzika je mi dodnes výbornou učitelkou techniky, rytmu a improvizace, i když jako posluchač třeba brouzdám v jiných vodách.

Jaké mistry bluegrassu máš nejraději?

Spíše ty současné. K první generaci mistrů dozraju časem. Mám spoustu oblíbenců, namátkou: kapely Doyle Lawson & Quicksilver, nebo IIIrd Tyme Out.  A z progresivních Punch Brothers, Nickel Creek, Mountain Heart, Alison Krauss & Union Station. Sleduju své oblíbené instrumentalisty jakými jsou David Grier, Stuart Duncan, Bryan Sutton, Mark O'Connor, Mike Marshall, Casey Driessen, Michael Cleveland, Jens Krüger, nebo Alison Brown. Je toho spousta a kdo by si chtěl udělat obrázek, může na mém webu najít článek s názvem „Hraješ? Tak poslouchej“ s odkazy na spoustu zásadních jmen.

Které další hudební žánry kromě bluegrassu máš rád?

Vyvíjí se to. Momentálně vyhledávám zajímavou skandinávskou, irskou a skotskou muziku. Dlouhodobě mě zajímá jazz a fúze, které ho míchají s bluegrassem, nebo-li „New acoustic“. Jednu dobu mě bavil slovenský hip-hop, jindy funk, moderní country, western, nebo swing. Nicméně spíš mě oslovuje autentičnost a kvalita než žánrovost hudby.

Hraješ skvěle na kytaru a housle. Jaký je podle tebe rozdíl mezi bluegrassovou kytarou a bluegrassovými houslemi?

Kytara je v bluegrassu povinná, housle jsou volitelné. Kytara slouží, housle zdobí. Když nefunguje kytara, nefunguje celek. A dobré housle pozvednou fungující celek do jiných sfér.

Jsi autorem a spoluautorem několika učebnic. Co by měla dle tvého názoru správná učebnice obsahovat a co bys poradil začínajícím muzikantům?

Snad si pod sebou nepodřežu svou pedagogickou větev, když se svěřím s pozorováním, že učebnice moc nefungují. Lépe fungují jiné věci, v první řadě fascinace hudbou samotnou. Emoce, které díky ní vnímáme a jejím prostřednictvím předáváme. Hudbou navozené stavy, které nás nutí tancovat, brečet nebo skákat. Bez tohoto vnitřního ohně se, myslím, nedá u jedné činnosti vydržet dlouho. Začínajícím muzikantům bych tedy poradil, aby pokud možno hudbě totálně propadli jako posluchači. Též bych doporučil poslouchat opakovaně spíš menší množství dobrých desek. Pak je potřeba hlavně čas a soustředění na cvičení, případně dobrý učitel. Učebnice je doplněk.

Momentálně se věnuju výuce na konkrétních skladbách, což mi přijde zábavnější a stravitelnější, než se prokousávat školou hry od začátku do konce. Ale mám rád i kondenzované moudro učebnic, ze kterých si člověk vezme během své cesty to, co právě potřebuje.

Jsi původním vzděláním vědec, avšak živíš se muzikou a před solidně zaplacenou jistotou ve výzkumné laboratoři jsi dal přednost nevyzpytatelné volné noze – navíc v hudebním žánru, který je hlavně pro fajnšmekry a jde si svou cestou mimo oficiální populární střední proud. Proč jsi se takto rozhodl?

Protože pracovat jen pro jisté peníze bylo ubíjející. Asi jsem se nenarodil pro vědu (čti: nejsem tak chytrý). (smích) A hra na výkon, jakou jsem ve výzkumu poznal, mě nevzrušuje. Naopak, ve všem, co mě živí dnes, nacházím obrovské vnitřní uspokojení z poznávání, tvoření a předávání. A především jsem okusil svobodu volné nohy a to je největší „zaměstnanecký benefit“, který si dokážu představit. Mám veliké štěstí, že je u nás komunita, kterou zajímá, co dělám. Těchto několik stovek lidí mi dává větší pocit jistoty než jeden šéf v „jistém“ zaměstnání.

Řadu let organizuješ bluegrassové dílny napříč bývalým Československem. Kromě toho, že jsi vynikající muzikant a pedagog, jsi rovněž zaníceným popularizátorem bluegrassu. Co tě nejvíce na bluegrassových dílnách baví?

Asi totéž co jejich účastníky – setkávání s přáteli a jamování. To je nesmírně silná věc, která naši muziku drží naživu a díky které nezanikne. Dále je velmi uspokojující vnímat něčí radost, když dotyčný převede do praxe to, co na dílnách učíme.

Které kytary máš nejraději?

Asi ty, které si nemůžu dovolit. (smích) Mám na mysli staré předválečné akustické kytary značek Martin a Gibson. Avšak nejvíce mě okouzlila kytara bratří Larsonů z roku 1935, na kterou jsem natočil první skladbu mé desky Overtones – 12 Songs • 12 Vintage Guitars. Abych byl ale férový: jsem šťastným majitelem kytar od Ondry Holoubka a Standy Štola. Ti dokážou dosáhnout i u nového nástroje příjemného „tepla“, které mě tak těší u kytarových babiček. Jejich kytary jsou špičkové nejen zvukově, ale jsou navíc pohodlné a skvěle ladí, což zase není obvyklé u starých nástrojů.

Jaké housle nejraději používáš?

Před pár měsíci jsem propadl kouzlu pětistrunných houslí, které postavil švédský houslař Per Hardestam. Koho by zajímalo, proč švédské a proč pětistrunné, píšu o nich na svém webu v článku „5 dní na cestě pro 5 strun – Obrázky ze Švédska 2021“.

Kromě toho, že jsi špičkový bluegrassový kytarista a houslista, jsi rovněž zpěvákem. Čím je pro tebe zpěv?

Zpěv je pro mě nejosobnější forma hudebního vyjádření. Osobitost, o kterou instrumentalisté často usilují celý život, máme každý v krku od narození a „zadarmo“.

Kromě bluegrassových standardů se rovněž věnuješ autorské tvorbě. Přibliž nám, prosím, svůj pohled na autorskou tvorbu.

Práce na standardech a aranžování převzatých věcí je skvělá výzva i zábava. Omezení daná formou, melodií nebo harmonií stimulují moji kreativitu snadněji než bezbřehá svoboda skládání. Na druhou stranu, vždy budou vnitřní i vnější hlasy, které srovnávají s „originálem“. A porovnávání v muzice nemám rád. Při psaní vlastních věcí je pak zase výzvou i zábavou hledat hranici mezi „příliš triviální nebo něčemu podobné“ a „příliš složité na poslech“. Myslím, že muzikant, který se hudbou zabývá naplno, dříve či později dospěje do stádia, kdy cítí potřebu také skládat.

Jsi všestranně nadaný. Teď třeba pracuješ na projektu, který by měl pomocí hudby přiblížit povědomí o zaniklých osadách Rychlebských hor.
 
Fascinuje a baví mě mnoho věcí. Kromě muziky taky příroda, historie a fotografování. To vše chci vzájemně propojit, a tak dostává obrysy projekt hudebních koláží inspirovaných zaniklými osadami Sudet, kde spokojeně už několik let žijeme.

Nyní spolupracuješ se světovou špičkou ve hře na mandolínu Radimem Zenklem. Přibližíš nám, prosím, tento projekt?

S Radimem se známe díky bluegrassovým akcím, ale pojí nás taky zájem o různé nástroje, žánry a zkoumání zvukových možností hraní v duu. Hrajeme autorské i převzaté věci ve vlastních aranžích a běžných i netradičních nástrojových kombinacích, jako je mandolína plus kytara, housle a didgeridoo, baskytara s flétnou, dobro s fujarou a tak podobně. Žánrově vycházíme z bluegrassu a world music, což je snad dost široký pojem pro to, co děláme. Lepší než škatulka je však poslech a na našem webu si čtenáři mohou udělat dobrý obrázek. S Radimem právě pracujeme na naší první desce a těšíme se na setkání s posluchači na plánovaných akcích u nás i v zahraničí.

Co nového chystáš na tento rok se svou kapelou New Aliquot?

Chystáme pár nových věcí, dvě hudební dílny v Jeseníkách a nějaké koncerty. Nikam se neženeme, zaměstnávají nás teď ostatní hudební a nehudební činnosti a našich deset dětí. (smích) Nicméně jsme spolu dlouho a nebývale dobře si hudebně rozumíme. Je to pro mě velký zážitek, užívat si souhry s takovými borci.

Jsi ženatý, tvá paní je rovněž hudebnicí, máte tři děti. Jdou ve vašich šlépějích?

Tím, že pracuju hodně doma, nemají šanci muzice uniknout. Myslím, že slyší líp než já, a dvě starší už chodí do hudební školy na bicí a na housle. Máme štěstí na výborné učitele. Moc bych si toho považoval, kdyby se nám všem podařilo jim hudbu nezprotivit přílišným hodnocením a ony se jí samy chtěly v budoucnu jakkoliv věnovat.