Ondřej Brejška (Poetika): Muzika se nedá dělat na sílu

Poslední album Identity vydala Poetika před dvěma lety. Proč ten kvap s novinkovou deskou?

Je fakt, že na ni s klukama docela spěcháme. Od minulé desky se dost proměnila sestava kapely, a tak chceme starší písničky, ve kterých byl ještě hodně přítomný rap, nahradit zpívanými věcmi – a mít v rádiích i na koncertech písně, které budou víc vypovídat o současné Poetice.

Když jste v roce 2016 začínali, psalo se o vás jako o kapele hrající žánr pop rap. Skončila tahle kapitola odchodem rapera Eduarda Rovenského?

Já škatulku pop rapu nikdy moc rád neměl, takže za mě ta kapitola ani nikdy nezačala. Celkově kašlu na žánry, v kapele děláme to, co nás baví a co by mohlo bavit lidi. A máme štěstí, že v tom dokážeme nacházet průsečík – vydáváme písně, za nimiž si můžeme stát, a současně oslovujeme široké spektrum lidí. Pop se u nás jednou protínal s hardcorem, ale v připravovaných písních třeba i s reggae nebo s tím rapem. Takže pokud někomu chybí pop rap ze začátků Poetiky, nemusí se bát, že bychom na tenhle „žánr“ úplně rezignovali.

Jak moc poslední singly Půlnoc, Mám pocit, že tě ztrácím a Měsíc reprezentují styl připravovaného alba? 

Věřím, že úplně ne. Když ty singly porovnáš, jsou hodně různorodý. A myslím, že v dalších písních se bude stylový záběr desky ještě víc rozvětvovat a že posluchače překvapíme. Před vydáním alba chceme vydat ještě další dva singly s videoklipy. Jeden už máme natočený, další nás ještě čeká.

Poslední vydaná písnička Měsíc řeší vztahy na dálku – jakou zkušenost máš s podobným řešením partnerského soužití?

Bohatou. Měl jsem – a dosud mám – přítelkyni, která se zničehonic rozhodla, že vyzkouší práci v zahraničí, takže tři měsíce pracovala na Kypru. To je docela dlouhá doba a musím říct, že přísloví „sejde z očí, sejde z mysli“ vážně platí. Pravidelných telefonátů časem ubývá, až zjistíš, že o tom druhém člověku toho najednou moc nevíš, pomalu ani to, jestli vůbec žije. Ve vztahu na dálku je prostě obtížný fungovat, pokud to má být něco dlouhodobějšího. Když naopak existuje daný termín, kdy se má ten druhý vrátit, dá se to vydržet...

Zase je ale vztah na dálku příležitostí udělat si pěkný výlet – třeba na Kypr, ne?

To je sice pravda, ale když jsem se po měsíci a půl našeho odloučení vydal na Kypr přítelkyni navštívit, nakonec jsem z toho byl v ještě větší depresi, než když jsem tam odlétal. Přítelkyně dělala v jednom baru v Limasolu, kam hodně chodili takoví ti opálení jachtaři v bílých lněných košilích a věčně ji zvali na kávu, což mně jako extrémně žárlivému chlapovi moc nepřidalo. (smích) Naštěstí už je to za námi a dobře to dopadlo.

Klip k písni Měsíc vznikal na Kanárských ostrovech, konkrétně na Tenerife. Proč zrovna tam? Je to tvoje „top“ místo?

Od začátku točíme veškeré videoklipy Poetiky s Ondřejem Kudynem a Tenerife byl spíš jeho plán. Natáčel na Kanárech s Lenny a Marpem, s Miraiem, s Benem Cristovaem, má tam nakoukané různé lokace a rád se ty ostrovy vrací. Já tam byl oproti němu poprvé, takže mi ukázal nějaké fotky na Googlu, podle kterých jsme si namysleli, jak by klip mohl vypadat, a pak už jsme jezdili po těch konkrétních místech a zjišťovali, jak to tam vypadá ve skutečnosti – protože ne všechny fotky na Googlu jsou aktuální.

V klipu vystupuješ sám, bez kapely. Jak to vzal zbytek skupiny? 

Říkali, že si ode mě rádi odpočinou. (smích) Ale vážně, kdyby jela celá kapela, bylo by to moc drahý, to zaprvé. A zadruhé, kluci nejsou úplní klipoví nadšenci, předposlední video Mám pocit, že tě ztrácím jsme točili ve strašných mrazech a je zajímalo hlavně to, kdy se budou moct jít do auta zahřát. Takže ačkoli v klipech Poetiky zatím kromě mě hráli vždy aspoň dva další členové kapely, tentokrát jsme udělali výjimku.

Tenerife je známé tím, že je tam dost teplo i v zimních měsících. Jaké počasí vás tam s Ondřejem Kudynem zastihlo?

Právě že počasí bylo super. Já nemám moc rád vedra, už české léto je pro mě teplotně přes čáru. Na Tenerife jsme byli na začátku března, přes den bylo kolem pětadvaceti stupňů, takže to tam vypadalo jak na Floridě – samí důchodci, kteří by v létě na Tenerife být nemohli, protože by je kleplo. Ale já se tam cítil jak mezi svými, protože stejně jako oni bych to tam v létě nevydržel. Na druhou stranu je ostrov klimaticky hodně rozmanitej, někde to vypadá jak na té Floridě – slunečný pláže a mraky lidí, ale jinde je zase liduprázdno a pořád tam leje.

Klip jste natáčeli v krajině kolem sopky Pico del Teide. Jak bylo tam?

Když jsme tam z vyhřátého hotelového apartmá přijížděli a na palubovce zapípala signalizace se sněhovou vločkou, myslel jsem, že mám mrtvici. Byly tam snad čtyři stupně a do toho foukalo jak na Sibiři. 

Jakkoli to tak z posledního klipu nevyplývá, Poetika je parta čtyř lidí. Jak v kapele řešíte spornější věci? Máš jako frontman hlavní slovo?

Hrozně nerad se stavím do pozice lídra. Necítím se na to muzikantsky a nemám ani dost sebevědomí, abych si mohl jako kapelník připadat. Jedna věc je psát melodie a texty, a druhá věc přijít a říkat ostatním, co a jak. Spíš se o všem kolem kapely bavíme společně s klukama, někdy mám hlavní slovo já, jindy Dan Hrdlička, klávesista a producent, který je se mnou v Poetice úplně od začátku. Stejně tak se může stát, že o některých věcech rozhodne bubeník David Nevěčný nebo náš nový kytarista Dave Matsu. Je ale pravda, že tím, kdo vyvolává diskuzi anebo řeší často i nepříjemný povinnosti, jsem většinou já.

S Poetikou jste od začátku ve „stáji“ Universal Music. Jak probíhá vaše spolupráce? Cítíte někdy tlak ze strany vydavatele? 

Vůbec ne. Ani jsme ho nikdy necítili. Dávají nám naprosto volnou ruku, navíc s manažerem, se kterým vše řešíme, Jirkou Koubou, se známe od našich začátků a myslím, že si i lidsky hodně rozumíme. Fungujeme jako kamarádi a co se týče tvorby, je to na nás.

Přemýšlíte o muzice i z obchodního hlediska? Hlídáte si třeba to, abyste v nových písních nevykročili někam, kde by vás vaše publikum nečekalo a třeba ani nechtělo vidět (a slyšet)?

Bez toho se to ani dělat nedá, je důležitý držet si svou tvář a zároveň dbát na to, aby se to, co děláš, lidem líbilo. Ale i kdyby nás napadla nějaká šílenost, stejně ji uděláme, vlastně si nepamatuju, že bychom si někdy řekli, tohle už je moc, to by lidi nedali. Třeba jako snad první v České republice jsme vydali song, kde byl u popový kapely slyšet screaming, ten hardcorový řev, byla to píseň Elegie s kapelou John Wolfhooker. Když nám prostě přijde do cesty cokoli, co nám dává smysl anebo je to minimálně legrace, jdeme do toho. Ale samozřejmě taky víme, že v písni, která by měla zafungovat v rádiích, nemůžeme mít například textový vulgarity.

Když se na koncertech díváš do publika, mění se nějak v průběhu let složení vašich fanoušků?

Asi každou kapelu potká, že někteří lidi, kteří na ni chodili v jejích začátcích, postupně odrostou. Ne že by na kapelu zanevřeli, ale na koncerty už nechodí, najdou si jiné skupiny, které je zajímají – adekvátně tomu, jak sami stárnou. Ale souběžně s tím přicházejí na koncerty noví a noví posluchači. Ale spousta těch původních za námi stojí už od našich začátků.

Poetika je spojena s Vysočinou, ty stále žiješ ve Velkém Meziříčí. Vnímáš tu vzdálenost od centra hudebního byznysu jako výhodu, nebo handicap?

Jako výhodu. Žijeme na Vysočině, studio máme ve Žďáru nad Sázavou – a do Prahy jezdíme jen čas od času na porady na vydavatelství nebo na schůzky s novináři nebo lidmi z branže. Naplánujeme si to vždycky na jeden den a pak zase frčíme domů. Vysočina je ideální místo, odkud startovat a kam se vracet. Kdybychom byli v Praze, tak se nám třeba do takového Frýdku-Místku bude jezdit hůř. Z Vysočiny to máme skoro kamkoli dvě hodinky cesty.

Před třemi lety se o Poetice psalo i nehudebních souvislostech – když vás na parkovišti v Hradci Králové smetl bavorák řidiče pod vlivem. Poznamenalo to kapelu nějak? Psalo se, že jste tenkrát doslova utekli hrobníkům z lopaty...?

Ona se z toho ne naší zásluhou stala větší kauza, než jaká to dohromady byla. Prostě blbá náhoda a štěstí v neštěstí. Ale už když mi sešívali loket a Danovi hlavu, neměl jsem potřebu se k tomu vracet a řešit to s kriminální policií. Každopádně jsem měl nějakou dobu na ulici hodně divný pocit a když někde zaslechnu hvízdat gumy od auta, mám se víc na pozoru.

Vedle hraní v kapele píšeš náměty a scénáře videoklipů – nejen pro Poetiku, ale i pro jiné interprety. Baví tě to pořád?

Už jsem v tom dost polevil – poslední věc, na které jsem spolupracoval, bylo Údolí včel od Anny K. Postupem času jsem od klipů pro jiný interprety upouštěl, přišlo mi, že jsou lidem dost jedno – jak posluchačům, kteří raději sáhnou třeba po audiu na Spotify, tak i interpretům. Neříkám, že všem, to určitě ne, ale části z nich je úplně fuk, jestli je postavíte třeba doprostřed lesa a řeknete jim, aby jen otevírali pusu na text písně, nebo jestli pro ně vymyslíte a natočíte něco, kam vložíte kus sebe, vymazlíte si to do nejmenšího detailu a snažíte se pomyslně tomu songu skrze klip nasadit křídla a podtrhnout to sdělení nebo emoci.

Takže už si filmařské nápady necháváš pro sebe a pro Poetiku?

Přesně tak, mám hromadu námětů, plný šuplíky. Budeme točit a točit, kluci v kapele se určitě těší! (smích) Mám nápady na každý nový song, ta obrazová představa se rodí už se samotnou písní. Mám rád klipy, které se stanou další vrstvou obrazu, co už namaloval interpret písní. Ne jen nějakou zaběhlou formální nezbytností, ne jen obyčejným rámem.

Jak coby scenárista při zakázce na klip postupuješ? Vycházíš ze své představy o daném interpretovi?

To ne, i když to neplatí obecně. Když jsme s Ondrou Kudynem dělali pro Annu K. klip k písni O tobě i o mně, vymyslel jsem retrospektivní videoklip, kde jsou Anna K. a její partner, Tomáš Vartecký, jako teenageři, co jedou s partou někam na road trip. Hráli je mladí herci, kteří vypadali jako oni zamlada. Ve finále dojedou do lomu, kde paří, pak jdou spát do stanu a ráno z toho stanu vylezou už jako Anna K. a Vartecký v současnosti. Třeba tenhle klip vycházel z příběhu samotného interpreta, ale jinak jdu spíš po písničce jako takové. Ale musí mě jako člověka zasáhnout – když se to stane, je to jak kouzlo, a nápad přijde během chvilky.

Poslední písničky Poetiky se staly nejhranějšími songy v českých rádiích, vaše klipy často přesáhnou hranici milionu zhlédnutí. Je nějaká další meta, k níž jako kapela směřujete?

Muzika se nedá dělat na sílu. Nemůžete si předem říct, že uděláte nejhranější písničku v republice, tím ji zabijete. Když vzniká song, je dobrý dát tomu volný průběh. Je to jak ve vztahu, nemůžete toho druhého držet doma pod zámkem a převychovávat ho, spíš ho musíte brát takového, jaký je, dát mu svobodu – a buď se ten vztah povede, nebo ne.

Naší momentální metou jsou letní koncerty, pak nové cédéčko a z dlouhodobého hlediska je to velký koncert se symfonickým orchestrem. To je můj velký sen – určitě větší, než vyprodat O2 arenu nebo mít v top padesátce IFPI deset songů. I když, mít jich tam rovnou padesát, to by nebylo špatný. Takový monopol... (smích) Náhodou, mně by se to líbilo!