Ondřej Fencl: Většina spoluhráčů jsou životní kamarádi

Hraje na klávesy i kytaru, kapel měl vždy několik, a je jim i manažerem, píše texty i pro hudebníky, se kterými nehraje, občas fušuje do hudební publicistiky a na sklonku minulého roku mu vyšla básnická sbírka, pokřtěná v březnu, jak jinak, na koncertě jeho kapely. Dalším v sérii SIDEMAN, kterým je ale jen někde, je Ondřej Fencl.

Kdo byl tvůj první muzikantský idol?

Greenhorns. A vlastně je mám rád dodnes. Baví mě to víc než americké country, je to svojské, originální, přirozeně akustické, Vyčítalovy texty svěží dodnes, natožpak na svou dobu… a Tučný, Hoffmann nebo i třeba Šimek, to byly hlasy!

Na kytaru jsi začínal na jejich písničkách? Jaká byla první?

Přesně tak. První dva akordy, co mě táta naučil, byly C a G7, což stačilo na Vlak v 0.05. Pak mně teta o prázdninách na chalupě ozřejmila A, E a D a už to jelo. Od malička mám jednu takovou muzikantskou devizu – jakmile slyším písničku, rovnou k ní jsem schopen hrát kila. Někdo má absolutní sluch, já mám tohle. Proto obvykle u ohně nebo na mejdanu mlátím do kytary, chtíc-nechtíc, do rána… A myslím, že díky tomu a též díky tomu, že umím spojovat a nadchnout lidi, se mnou hrají kdejaké legendy. Není to přehnaná skromnost, když řeknu, že instrumentalista jsem průměrný. A není to přehnané vytahování, když řeknu, že v tom výše zmíněném je moje přednost.

Když Greenhorni, tak co pak způsobilo, že jsi nezačal hrát s bluegrassovou kapelou, ale s folkrockovou, a pak jsi ještě přidal revivaly a bigbít?

Dobrá otázka. Bluegrassovou kapelu jsem samozřejmě chtěl, ale ve třídě na základce jsme měli jen houslistu a violoncellistu – a tak vznikl Hromosvod. Vedle něj mě pak ve čtrnácti okouzlili Jasná páka a Visáči, tam se zrodila moje druhá tvář. Nikdy nezapomenu, jak jsem si na náměstí Republiky v obchodě Music 45 za 9 korun koupil kultovní černou desku Visacího zámku, doma zvědavě pustil první pecku Stánek a překvapené mámě sdělil „tak tohle je asi ten metal“… Dodneška si ale s chutí poslechnu jak ty Greenhorny, tak cokoli dalšího, co se pak nabalilo. Neodhazuju.

Všeobecně se má za to, že revivaly lidi dělají hlavně kvůli penězům, a jsou i muzikanti, kteří je odmítají s tím, že jde o přiživování se na slávě jiných. Jak to máš ty?

Rozšířená myšlenka. Revivaly dělám primárně proto, že mě to baví. Co se týče přivýdělku, je sice solidní, zejména u Lucie revivalu, ale z mých celkových muzikantských příjmů tvoří zhruba 20 %. A pro představu – z mých zhruba 180 odehraných koncertů ročně je revivalových asi 35. Dvacet pět s Lucie revivalem a po pěti s ostatními dvěma. Víc bych ani nechtěl a ani není prostor v diáři – tím spíš, že přednost dávám původní tvorbě. Jelikož jsem i manažer všech těles, kde dlouhodobě hraju, můžu si to poupravit po svém – a pravda je taková, že Lucie revival ročně odmítne víc koncertů než odehraje. A že kdybych chtěl, dalo by se s ním v pohodě uživit. Ale nechci. Bylo by mi to trapný. Jak jsem říkal – dělám to proto, že mě to baví a že je to obrovská škola – u Lucie a u Beatles především pěvecká. David Koller a spol. to vědí a berou to s humorem. David mi jednou napsal sms, když jsem ho zval na křest mé nové desky „nemůžu, točím v Sonu nějaký nový věci, abys měl co hrát“. Kdyby ho to sralo, tak to dělat nebudu.

Lepil sis jako malý plakáty svých oblíbenců na zeď?

Nad postelí jsem měl fotku svojí lásky. Ale protější stěna, na níž jsem z postele koukal, ta byla kompletně muzikantská. A zase, nejdřív tam byli Greenhorni, pak přibyl Olympic, pak Beatles, Led Zeppelin, Stouni, pak Cobain, Redhoti, různě jsem přelepoval, přišpendloval, dolepoval, vystřihával, nakonec jsem měl pokrytou komplet celou zeď. Dodnes si pamatuju až démonicky modré oči Kurta Cobaina, které zářily nocí uprostřed té palety…

Hrát jsi chtěl sám, nebo to byla vůle rodičů?

Na klavír mě naši přihlásili v pěti letech do ZUŠ Voborského v pražských Modřanech, jako první ze tří dětí jsem byl v tomhle smyslu opečováván od úplných začátků důsledně a srdečně, máma se mnou cvičila, chodila na hodiny. Táta mě pak naučil první dva akordy na kytaru, zbytek už jsem si obstaral sám. Od osmi let jsem si doma natáčel kazety prvních skladbiček a písniček, posléze vydával celá koncepční „alba“, která jsou dodnes k dispozici u nás na chatě v Koněprusích a na občasných mejdanech přivozují kolektivní záchvaty smíchu zejména tím legračním dětským sebevědomím – měl jsem tehdy přirozeně pocit, že dělám epochální hudbu… Vzpomínám na úryvek textu, rok 1993 „Zase končej prázdniny, zas ta blbá škola, vždycky deset měsíců, dělaj ze mě vola, děják, zemák, příroďák, to jsou všechno kecy a na co se nejvíc těším, na prázdniny přeci“… A k tomu si už jen stačí domyslet kytarový doprovod co nejpodobnější Visáčům nebo Jasné páce, ale na tátovu španělku.

Takže první bylo piano, a co dál?

Piano v pěti, kytara tak v deseti. Pak taky mandolína, kterou mi věnoval děda. A foukací harmoniky. Nejvíc jsem ale až tak do svých patnácti miloval pětistrunné banjo, zejména zpod rukou Marko Čermáka – ale na něj jsem nikdy nehrál.

Dneska máš radši klávesy nebo kytaru?

Na klávesy líp umím a kytaru mám asi o chlup radši. Přeci jen pocitu praštit do ní se nic nevyrovná, je to pohyb víc dolů k zemi, přirozenější. A hlavně si ji kamkoli můžu vzít sebou na zádech, vybalit a hrát. Proto jsem si pořídil guitarlele, vejde se i do batohu na čundr i do barelu, když se jede na vodu.

ZUŠka ti vydržela jak dlouho? A co třeba konzervatoř?

Do lidušky k paní učitelce Huckové jsem chodil asi do dvaadvaceti, pak převážila lenost a touha hrát si už jen sám kdy a co chci. Na konzervatoř mě to netáhlo, nikdy mě nebavilo cvičit, spíš si tak improvizovat a přehrávat si věci rovnou z první. Jsem sluchař, proto hraju s Vláďou Mertou, chytám ze vzduchu… K lidem, kteří mají svoje nástroje a techniku zvládnuté, chovám respekt, zároveň už jsem zažil konzervatoristy, jímž jsem řekl „zahraj tatata, trádá, tata dá…, trvalo to pět minut a nakonec jsem jim to musel napsat do not. Nebo smyčcová kvarteta ve studiu, kompletně z konzervatoří, kde polovina nebyla schopná vyloudit jiné než osminové noty za sebou. Někdy je slovo „konzervatoř“ zaklínadlo. A samozřejmě taky rodí špičkové muzikanty, s nimiž je radost si zahrát – a vlastně se u nich pak divím, že se mnou hrajou, haha.

Co tvoje první „poprvé před lidmi“?

V ZUŠ jsme měli koncerty pro rodiče a babičky každé tři týdny, takže to muselo být tak někdy, když bouchnul Černobyl… to mi bylo pět. Prý jsem byl od počátku suverénní frajírek, co nad rámec not improvizoval a šaškoval při úklonách. Od zhruba deseti jsem pořádal pravidelné seance v panelákovém bytě v Modřanech, vystoupení pro sousedy již z mých autorských „písní“. První koncert s kapelou Hromosvod jsme měli v prosinci 1994 v hodině hudební výchovy na pražské ZŠ Horáčkova a první koncert v  klubu 18. dubna 1996 na Klamovce. Přišli všichni spolužáci, všichni kamarádi z oddílu a všichni příbuzní, takže plnej barák.

Jak moc tě dnes při hraní ovlivňuje, kolik lidí tě sleduje?

Trémou netrpím, leda zodpovědností za druhý, když třeba vidím, že někdo ze spoluhráčů není ve své kůži, tak sleduju, jak to dává, jestli na pódiu nevzniká nějaké pnutí… nebo když člověk narazí na akusticky špatný prostor a nezručného zvukaře, a má strach o zpěváka vedle něj, co je dvakrát starší, že dojdou síly... ale to je spíš taková manažersko-kapelnická záležitost, že jsem prostě kromě svého vlastního hraní pořád ve střehu, jestli jsou všichni a všechno v pohodě… Co se týče počtu lidí v publiku, tak mě to ovlivňuje pouze tak, že když je jich tam hodně a jsou fajn, má člověk větší radost než když hraje pro dvacet lidí, což se někdy taky stane. Zároveň taky někdy lepších dvacet pozorných nadšených posluchačů než tisíc ožralejch na pivních slavnostech.

Posledních deset let hráváš převážně s lidmi o generaci staršími, než jsi sám, a to spíš muziku, která je už i pro třicátníky obvykle hodně tradiční a usedlá. Dovedeš si představit opak - že bys hrál s někým, komu je osmnáct?

Současnému bubeníkovi „Mertohrubosvodu“ je dvacet, občas zaskakuje i s dalšími mými kapelami a není žádný problém. Maximálně mu tak můžu závidět, že má ještě všechno před sebou. V autě se s ním bavíme o tom samým jako třeba s Doktorem Krajíčkem. A co se týče muziky, tam to fakt nehraje roli, když si muzikanti vzájemně sednou, je úplně jedno, kolik jim je.
A neřekl bych, že je naše muzika pro třicátníky tradiční nebo usedlá, Merta i Hrubý jsou na pódiu bez ohledu na to, co hrajou, živelnější než kdejací mladíci, a s Pospíšilem je to často docela bigbít, Schodiště je pak všechno, jen ne usedlá banda padesátníků. Když ti mladší lidi na koncert přijdou, jsou nadšení a obvykle pronesou „to je taková škoda, že na tohle naši vrstevníci moc nechodí“. Cílovka Merty a Pospíšila je 55 plus, přiznám se, že mě to občas trochu deprimuje… o to větší je pak radost, když dorazí někdo později narozený. Na druhou stranu si posléze mám chuť nafackovat – mám být vděčný, že máme plný sál a nestarat se o to, kolik komu je.

V téhle sérii rozhovorů se mi často stává, že jen zírám, jak unikátní nástroje někteří mají, čtyřicet let staré kusy slavných typů nebo naopak supermoderní efekty, na které bych prostě neměl peníze. U tebe to byl pravý opak – u jednoho pedálu sis nebyl schopný vzpomenout, co je to zač... To jsi měl vždycky?

Nejsem muzikant řešič, co si furt pořizuje něco nového, bádá o krabičkách a tak – na to máme v kapelách Míru Linharta nebo Vojtu Jindru. Před patnácti lety jsem si pořídil modrý kytarový aparát George Dennis Mighty Mouse a hraju na něj spokojen dodnes, moc dobrou elektrickou kytaru Lee Hooker made in ČR mám přes deset let, krabičky používám taky celou dobu furt ty dvě samé. Akusticku Takaminu mám už taky pěkně dlouho, s lampou uvnitř, zvukaři mi jí každou chvíli chválí, libě hraje i neozvučená.

Čili nadšené reference technicky zvídavějších a zkušenějších kolegů, co si zas pěkného pořídili, na tebe nemají vliv?

Nemají. Poznám, že jim to hezky hraje, ale stejně mě vždycky víc zajímá co hrajou než na co.

Ani nějaká praktická obměna vybavení tě neláká?

Láká mě hrát. Mám fajn nástroje, které mi stačí. Poslední dobou mě dává zajímavé impulsy guitarlele.
Před pár dny jsme s Vláďou Mertou navštívili jeden ostravský hudební obchod. Vláďa tam utratil všechny peníze vydělané na šňůře, já koupil synkovi kytárku za pětikilo a sobě dvě nejlevnější šňůry po stovce. Takhle nějak to vypadá s mými investicemi do muziky… Teda pak jsme se vlastně ještě stavili v palírně a nakoupili epesní slivovici, kterou jsem posléze připojil do smyčky k oběma krabičkám, haha.

Když o tom hovoříš: Jak moc jsi v tomto směru přísný na sebe a spoluhráče? Existují kapelová pravidla typu „pije se až po koncertě“, poměrně nedávno jsem mluvil s kapelníkem, který vyhodil bubeníka údajně kvůli kouření „zeleného listu“, a to, že se nějaký muzikant zlikvidoval pitím, taky není zas taková výjimka.

Je to každýho věc. A každej někdy ujel. Opravdový průšvihy s chlastem jsem zažil akorát – myslím, že to můžu říct, protože to stejně všichni ví – se Zuzanou Michnovou… Já když se pinknu, napadají mě často nový věci, hraju odvážněji; ale kdybych se tím řídíl, stane se ze mě alkáč. Takže si to dopřeju jen občas a vím, kolik si můžu dovolit. A podobně to mají všichni mí spoluhráči, bylo by jim blbý to ostatním zkazit. Třeba Honza Hrubý, ten když si dá před hraním pět panáků, hraje úplně stejně, jen je takovej rozzářenější. Vláďa Merta občas průšvihy dělával, ale zásadně když hrál sám a měl zodpovědnost jen sám za sebe… Když je jednou za čas někdo trochu naplech, poznáme to spíš my než lidi a je to většinou především legrace.

Jsi sám sobě manažerem ve všech kapelách. Prošvihl jsi třeba někdy koncert? Předpokládám, že při letních festivalech to může být slušná honička a náročná logistika?

Mám to skoro všechno v hlavě, pamatuju si data všech domluvených koncertů i pár let zpětně – mozek je fakt divná krabička. Přejezdy jsou někdy hodně na krev, o sobotách běžně dávám trojáky cik cak republikou. Ale nijak mě to nestresuje, mám to vlastně rád – rád cestuju, mám na to vždycky řidiče, takže si cestou odpočinu, udělám na compu manažerskou práci, dost často taky využívám vlak, který je zvlášť směrem na Moravu výrazně rychlejší… Je to zázrak, ale vždycky jsme to nakonec stihli a nikdy jsme nic neprošvihli. Akorát jednou v roce 2006 jsme nedojeli do Svitav, protože jsme se nabourali.

Nemění to, že jsi manažer, zároveň vztah se spoluhráči? Vím i o případech, že někoho, kdo se o kapelu staral i tímto způsobem, nakonec vyhodili, protože měli pocit, že si bere z honorářů moc peněz, a protože by to přece měl dělat samozřejmě a zadarmo, když je to jeho kapela...

To se většinou děje u kapel, kde do toho jednotlivci nevidí. U nás se každý může zeptat, každý ví, kdo kolik za co má a snažím se, aby i lidi, co třeba víc tahají bedny nebo dělají nějakou jinou práci častěji než ostatní byli za to ocenění. V tom je, myslím, ten vtip. Souvisí to možná i s tím, že většina mých spoluhráčů jsou zároveň životní kamarádi, kterým bych třeba bez problémů půjčil peníze, s nimiž si zkrátka věříme, potkáváme se i mimo muziku. Zní to jako klišé, ale jsou to pořád víc rodiny než pracovní kolektivy.
Za manažerskou práci jsem si dlouhá léta bral jen symbolické peníze, až posledních pár let pobírám 15 % z celkové částky a teprve předloni jsem si začal přidělovat i honorář za kapelničení, které jsem všude dělal úplně zadarmo. Mí spoluhráči vědí, kolik je za tím práce a že jiný manažer by to levněji nedělal. Nejde jen o kompletní zajištění koncertů, ale PR, web, tiskové zprávy, vlastně všechno kolem kapel je na mně… včetně role „psychologa“, což by správný kapelník měl být – včas zachytit odstředivé tendence… Znám manažery, kteří si berou třeba 50 % a obhájí si to marketingovou optikou – v jiných oblastech je to běžné. Jenže naše muzika není byznys.
Nejsem navíc ten typ manažera, co jen zvedá telefony a odpovídá na maily. Zastupuju kapely, kde se musím ohánět, aby všichni měli co jíst... tedy sám aktivně nabízet. Jinak by mě to ani nebavilo, to je právě na té práci to kreativní.
Jo a ještě bych rád zmínil, že ve Schodišti dělá kapelníka Vráťa Horčík a jsem tomu rád, protože já bych to semeniště individualit neuměl dát na zkouškách do kupy, mě by z toho jeblo.

Říká se, že muzikanti mají nejtrpělivější a nejtolerantnější manželky. Stejně to ale často dopadá tak, že z původního obdivu dochází ke srážce s realitou, a často to končí ultimáty typu „buď já nebo kapela“, a nebo rovnou rozvodem. Často do toho vstoupí vedle vyčítající manželky i obdivující fanynka. Ty nejsi ženatý dlouho, ale o to je tvoje frekvence hraní intenzivnější. Řešíte to doma?

Moje žena mě poznala v Chotěmicích u Vaška Koubka takovýho, jakej jsem … věděla, do čeho jde. Jsme spolu skoro šest let. Jistěže to má i svá úskalí, ale pozitiva převažujou. A hlavně je to o prioritách. Před deseti lety byla moje priorita zásadně muzika, teď jsou to Eliška s Toníčkem. Dřív jsem se těšil na šňůry, teď se těším taky, ale ještě víc se z nich těším domů. Chci tím říct, že je úplně jedno, jestli je chlap muzikant, zedník nebo podnikatel, důležitý je, jestli je sobec nebo není. Mně by přišlo hloupý a smutný nechat dítě na krku ženský s odůvodněním, že já nosím domů peníze.
Většina lidí zahlásí klišé „jó, muzikanti, furt na šňůrách, furt chlast a ženský“. Ne, že bych byl andílek, když je šňůra, tak se často kalí a holek je kolem taky dost. Ale jinak je pravda taková, že z většiny koncertů člověk hned po dohrání šupajdí domů, kde je před půlnocí nebo i dřív a v sedm ráno může klidně vstát k dítěti. Když hrajeme do pozdě a někde daleko, radši přespím a ráno se vrátím vlakem, abych byl fit.
A hlavně, řeknu-li někomu, že hraju sto osmdesát koncertů ročně ve sto padesáti dnech, zhrozí se… jenže mu nedojde, že to furt znamená o dost víc než polovinu večerů v roce nekoncertních. Zkoušíme málo a když už, spíš přes den. Jasně, většinu víkendů v roce koncertuju, ale to má i své slunné stránky – jezdíme s rodinkou na výlety v týdnu, kdy je všude o dost méně lidí, zvlášť na jaře nebo na podzim je to nádhera, hory vymetené… V létě pak leckdy nastanou koncerty, kam můžeme vespolek.

Máš u takového množství kapel a koncertů ještě chuť poslouchat i nějakou jinou hudbu? Spousta muzikantů mi říkala, že třeba v dodávce radši poslouchají mluvené slovo...

Já v dodávce pracuju, mám celou cestu noťas na klíně a řeším maily. Jinak bych tu svojí manažerskou agendu nestíhal. Takže posloucháme ticho, hudby je všude dost. A doma zase křičí Toníček, tudíž ani tam nám toho moc nehraje. Leda on na foukací harmoniku a xylofon.

Obvykle se všech na závěr ptám, zda touží po vyloženě vlastní kapele. Ty jsi ale ve většině těch, kde hraješ nejen manažer a hráč, ale i kapelník. Takže se zeptám naopak - toužíš někdy tím „šéfem“ nebýt a starosti přenechat jiným?

Někdy toužím, aby za mě někdo posílal plakáty, dělal smlouvy, takovou tu úředničinu, ale pak stejně zjistím, že nejlíp a nejrychleji si to udělám sám. Kdybych se ocitnul v kapele, kde by manažer a kapelník fakt fungovali, neměl bych, myslím, problém věnovat se jen své hudebnické roli. V Marsyas to nefungovalo, ve Schodišti jsem postupně začal domlouvat dvakrát víc koncertů než původní manažer Romek Hanzlík, až mi to přenechal úplně, u Merty a Pospíšila jsem manažerství dostal do vínku rovnou… Ale nevadí mi to. Kdybych to všechno neměl pod palcem, asi bych nemohl hrát v tolika kapelách a řídit si to tak, že to zvládám a že si to vzájemně vyjde vstříc. Třídní srazy všech škol, kam jsem chodil, organizuju taky já a lyžařské výlety a čundry a hospody naší party taky… mám to prostě v povaze.

- - -

KDE HRAJE:

- Hromosvod (1994 - )
- Mrtvej brouk – Beatles revival (1999 - )
- Uširváč – Hudba Praha / Jasná páka revival (1999 - )
- Lucie revival (2005 - )
- 5P Luboše Pospíšila (2007 -)
- Schodiště (ex-NPSDB) (2007 - )
- Vladímír Merta duo (2011 - )
- Trio Merta - Hrubý – Fencl + příležitostně band (2013 - )
- Znouzectnost – host na klávesy, max. 1x ročně (2013 - )
- Ondřej Fencl trio / band (2017 - )
- Oskar Petr duo (2017 - )
- Trio Hrubý – Fencl – Sean Barry (2018 - )
- Oskar Petr a vzpomínka na Marsyas (2018 - )

KDE HRÁL:

- Nahoře Pes (1997 - 2011)
- Marsyas (2014 - 2015)

NA CO HRAJE:

Aparát:
George Dennis Mighty Mouse

kytary:
- Stratocaster Lee Hooker Custom
- Aria STG Series(používám jako náhradní)
- akustická Takamine LTD (Limited Edition 2009 s lampou uvnitř)
- akustická Takamine G-series (používám jako náhradní)
- guitarlele Ortega
- na chatě moje první elektrická kytara Jolana Galaxis s věnováním v azbuce od ruských letců československé mládeži
- stará mandolina po dědovi - půlprdel na klacku

Struny:
používám standardní, spíše měkčí, protože jsem měl problémy se šlachami, na akustiku většinou Martiny nebo co je zrovna k dispozici. Na elektrice mám devítky, na akustice na jedné jedenáctky, na druhé desítky.

Efekty:
- starý analogový Delay II Ibanez DDL10
- na sóla „jump“ MXR micro amp
- ladička Fender Pedal Tuner PT-10

Foukací harmoniky Hohner (na jiný se moc nedá hrát)

Klávesy:
- Yamaha S30 dole
- Nord Electro 3 nahoře
- teď si uvědomuju, že vlastním i klavír, nádherný kousek, jehož značku jsem zapomněl – domů se mi nevejde, je u kámoše, už jsem ho pět let neviděl... klavír, ne kámoše, haha

VYUČUJE NĚKDE:

Nemám na to buňky. Někdo to má v krvi, já ne. Naučil jsem mojí Elišku pár písniček na kytaru, to je zatím mé maximum v hudebně-pedagogické oblasti.