Ondřej Vlk: Je lepší bejt hrdej na skrytý detaily

Do butiku Kytar.cz se jen tak něco nedostane. The Wolf T-Plank od kytaráře a učitele z hradecký Střední uměleckoprůmyslový školy hudebních nástrojů a nábytku Ondry Vlka do něho právem patří. Že prošel rukama Glenna Proudfoota (Pražský výběr II) je totiž zrovna u něj ten nejméně zajímavej detail. Snímač, kerej jsem viděl na tý bílý kytaře – to je vlastní konstrukce? Ne, nemontuju se do věcí, kterejm úplně nerozumím. Používám různý značky, vod klasickejch Seymour Duncan, DiMarzio až po novější Lundgreny. Tohle konkrétně je GSF Gold Foil. Americká značka, výrobu mají v tý lepší Korei. Stylovka mini humbucker, ale zasazej v P-90 rámečku. Docela se to k minimalistickýmu designu hodí. A hlavně to hraje. To jsem se sám přesvědčil. Na tu kytaru hrál ten australskej kytarista… Glenn Proudfoot. Ale co jsem ho viděl s kytarami, tak to mělo minimálně tři řady snímačů. Proč si ji vybral? Nevybral. Tadlecta kytara dala základ jeho custom modelu, kerej jsme spolu dali dohromady. Glenn je můj společnej kamarád s Romanem Zajíčkem. Když jsem začal vyrábět kytary, tak jsem říkal: „Hele, potřebuju někoho, kdo kytarám fakt rozumí, aby mi řekl, co dělám špatně, v čem bych se měl zlepšit.“ – „Tak zajedem za Glennem.“ Vzal jsem tohohle T–Planka, kterýho si zamiloval. Říkal, že se mu líbí, jde to do ruky, krk je úžasnej a že hledá nějakýho single cuta. Tak jsme dali dohromady GP signature model.

Vy jste absolvoval Střední uměleckoprůmyslová škola hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové. Snad tam i učíte. No, nechali si mě tam. Čili proti jinejm kytarářům máte dost velkou výhodu, protože jste vzdělanej v oboru. Hlavně kvůli současný situaci na trhu práce, když člověk potřebuje živnosťák. Za mě nikdo nemusí ručit. Ale tvrdím, že každej obor, kerej člověk dělá, se učí celej život. Škola dá dobrej základ. Ukáže, co řemeslo obnáší, ale na zbytek věcí si člověk přichází sám. Co vám dala škola a co jste se musel naučit sám? Opracování dřeva určitě. Frézování, příprava materiálu, jak správně slepit dřevo, aby se nekroutilo a bylo stabilní, řezy radiál, tangent a mezistupně a jak poznat vyzrálý dříví. Jak pracuje, takový ty věci jako bod nasycenejch vláken. A materiály celkově: od lepidel disperzí, epoxidů po různý polyuretany a alternativní lakování. Škola má teď dobře vyřešený lakovací prostory, takže se dobře můžete naučit základy: nitro, polyuretan, polyester, akryly, všechno možný. No a teď k tomu, co jste se naučil sám. Především lakování. Pěkný finiše, si myslím, jsou devíza mejch kytar. Hodně mě v tom doškolil Roman Zajíček. Hlavně o materiálu, dříví. Aby dřevo na krček bylo pěkný a sedělo. A pak hlavně základy: strojní opracování dřeva. Strojovna mi dala hodně, když jsem chodil k mistrům-truhlářům. Radili: „Jo, hele, jdeš na brus, na hoblovku. Nemusíš to hned rovnat, stačí když to pošleš do protahu.“ Aby kytarář měl něco zajímavýho na kytarách, je to jak s kytaristama. Vždycky je lepší, když se učí sám. Pak je na muzice vidět, že byl pod vlivem někoho. Sice tady mám kytary, kerý vycházej z klasickejch modelů – telátko, jaguára, jazzmastera – ale furt je vidět, že tam je něco jinak, že je to powolfovatělý. V čem teda považujete svý kytary za originální? Je to Wolf (smích). Detail dělá hodně. Umí nástroj oživit. Potom si hodně zakládám na preciznosti zpracování. Podle toho se pozná, že člověk nad tou kytarou strávil ten čas, kerej by tam měl bejt, když už za to chce slušný peníze. Podle mě zvuk u jakýhokoliv nástroje je hodně subjektivní záležitost.

Takže The Wolf – synonymum pro soustředění se na detail. Asi bych to tak řek. Je lepší bejt hrdej na skrytý detaily, než se bát schovanejch průšvihů. Ad ty další nástroje – všichni máte všechno dobrý, ale co byste ze svý nabídky vypích? Asi mě teďka nejvíc baví GPčko a Velvet tím tvarem, pohodlností. To je ta zelená druhá zleva, předělanej jaguár. Představil jsem ji tady poprvé. Jinak mám všecky svoje broučky. Úplně klasická kolize. Konstruktér: „Tahle kytara je naprosto úžasná“ a narazí to na lidskej faktor. Stává se to? Nó (smích), díky tomu jsem se posunul a furt se posouvám. Postavím kytaru, myslím si: „Todlecto je pecka, z toho si všichni sednou.“ Pak přijde jeden kytarista: „Hele, jako není to špatný, ale todle třeba nic moc.“ Začnu na tím přemejšlet. No tak je to jeden. Pak se sejdou dva, tři a vím, že se něco musí vylepšit. Jaký konkrétní problém se takhle podařilo vyřešit? Ze začátku pražce. Drnčelo to, nabzikávalo, občas sjela struna. Nebylo úplně dokonalý. Jenom aby byly doopravdy vyleštěný mi chvíli zabralo. Taky elektronika. Když člověk začíná s elektrickejma kytarama, hardware, snímače jsou větší výrobní náklad než třeba dřevo. Můžu použít klasický truhlářský řezivo. Používal jsem lacinější díly. Japonský Gotoh není špatná kvalita, ale nakonec jsem musel dojít k závěru, že CTSka fungují v kytaře nejlíp.