Oprávněný humbuk kolem Queens of the Stone Age?

Že to ale QOTSA po marketingové stránce zvládají na jedničku. Své fanoušky udržoval lídr formace Josh Homme v neustálé nejistotě, postupně poodkrýval detaily ohledně šesté řadovky, sem tam napsal do redakce NME pozdrav ze studia, přitom opět pozdržel vydání novinky o několik měsíců. Ale výsledek v podobě …Like Clockwork stojí rozhodně za ty nervy.

Je současný rock v krizi? Ale kdeže. Dokud tady budou Queens Of The Stone Age, nemusíme se bát o jeho budoucnost. Vedle tohoto pouštního cirkusu reformovaní Soundgarden, šediví Green Day nebo unavení Pearl Jam najednou hrají druhou ligu a dostávají na frak. Každé album QOTSA je koneckonců nadčasovou nahrávkou, které na první poslech zní podobně jako předešlé, právě ale onen nepředvídatelný sound je tu klíčový. Josh Homme svolal svoji starou gardu, angažoval prapodivné osobnosti diskofilního i alternativního světa, kdo ale čekal, že přijde opakování legendárního Songs For The Deaf, byl zklamán, protože dopředu avizované hvězdné hostování je do jisté míry podvod.

Šest tracků z novinky …Like Clockwork sice nabubnoval dlouholetý kámoš Dave Grohl, ve středně rychlých skladbách se ale nijak zvlášť vyřádit nemohl. Ani Mark Lanegan či průšvihář Nick Oliveri z let minulých nepřipomínají proslulé desert sessions, a o Eltonu Johnovi a jeho klavírním doprovodu, Trentovi Reznorovi s jeho těžko rozpoznatelným vokálem v Kalopsia, Alexi Turnerovi z Arctic Monkeys nebo Jakeovi Shearsovi z Scissor Sisters tu darmo mluvit.

…Like Clockwork zaujme svou poctivou hardrockovou upřímností. Osvěžující mix grunge, art-popu i podivuhodných zvukových efektů, připomínající tvorbu Pink Floyd, v němž nechybí hedvábné kytarové linky a la z dílny George Harrisona, plíživé riffy seattlovských Soundgarden, jižanský grunt Blue Öyster Cult či kdákavá sóla Davida Bowieho, opakovaným poslechem neztratí nijak na síle, ba naopak.

Brutální smyslnost proudí do ušních bubínků, záludné kytarové akordy hrají na moment překvapení. Vyleštěné aranžmá, v které se skepticismus mísí rafinovaně s pozitivní energií, má na svědomí především akreditovaný line up Homme/van Leeuwen/Fertita/Shuman, který útočí na solar jemnými harmonickými vokály, snivou rétorikou a údernou dynamikou. Citlivý bluesový groove tu temně vykračuje s provokativním nádechem a drzou galantností, vzrušující hororové prvky, jako tříštění skla či hučení větru, tu koketují s tajuplným filmovým soundtrackem. Ba ne, ten prvoplánový humbuk okolo vydání tu má smysl a nyní je jasné, že byl oprávněný.