Přejít k hlavnímu obsahu
PayaNoia, Foto: Marek Musil
PayaNoia, Foto: Marek Musil
Jan Hamerský - Čt, 20.12.2018 - 10:30

Pája Táboříková: Téměř každá bicí souprava dokáže zpívat

Pokud bubenice jsou vzácné jak sníh na Sahaře, Pája Táboříková je originál a ještě k tomu s hodně širokým záběrem. Nahrává starým pákám z Jasné páky a od Davida Kollera nebo Luboše Pospíšila, ale taky září ve vlastní kapele PayaNoia. To vše jsme probrali.

Proč to u vás vyhrály zrovna bicí?

To byla v zásadě „nehoda“, jež není „náhoda“. Muzicírovala jsem už od pěti let. V patnácti jsem založila dívčí kapelu a bylo třeba ten post obsadit. Jak říká kamarád František Hönig: „Talentu neutečeš!“ Až později jsem osudově spojila bicí se zpěvem.

Udržet rytmus a ještě do něj zpívat znamená umět správně dýchat a mít fyzičku. Jak se rozcvičujete a rozehráváte?

Jsem tempařka shůry. Přirozeně ale vnímám i součinnost zpěvu a bicích. V minulosti jsem měla problémy s imunitou a současně začala sólově zpívat za bicími. Lékaři mi nepomohli. To až učitelka zpěvu Hanka Pecková, kterou mi doporučila Lenka Dusilová. Od té doby, cca čtyři, pět let, denně zpívám a cvičím správné dýchání. Tím si přirozeně masíruji vnitřní orgány. Tělo je tak každý den v rovnováze. Okysličování, trávení – na co si vzpomenete. Ruku v ruce s tím se samozřejmě lépe stravovat a být v psychické pohodě.

Zpívání za bubny přirovnávám k vrcholovému sportu. Samotný koncert je jistě vrcholem, na který se připravuji celý den. Vystěhujete kamión a ještě dáte desetiboj nebo tenisový turnaj. A pak vylezete na pódium, vypadáte skvěle, jste úplně odpočatí, jako že nic. Kdysi jsem četla, že hodina za bicími se vyrovná čtyřem v posilovně. Proto se to ve volném čase snažím vyvažovat běháním, protahováním, posilováním, kolem, plaváním, saunou, pěší turistikou, v zimě běžkami, bruslemi… Snažím se o pravidelnost, ale spíš mi to vychází rekreačně. Je to dáno intenzitou koncertní činnosti.


Bubnovala jste u Luboše Pospíšila, Vladimíra Mišíka, Radima Hladíka, Michala Prokopa, Vlasty Redla a Davida Kollera. Řekli vám, proč si vybrali právě vás?

U Luboše Pospíšila mám stálý post bubeníka a zpěvačky už přes jedenáct let. Kapela 5P je, dá se říci, má Alma Mater. Luboš mě několikrát slyšel hrát s jinými kapelami a dal mi nabídku, která se neodmítá. U dalších jmenovaných se primárně jednalo o spolupráci v rámci Lubošova angažmá. Až později se některé vztahy hudebně rozšířily a přerostly v přátelství. U Vládi vím, že jsme si padli do oka. Sledujeme se a podporujeme. S Jasnou pákou jsme se už znali z dřívějška. Jsme stejná krevní skupina. A krásné vzpomínky mám taky na Radima nebo Vlastíka.

Má spolupráce s hudebníky, kteří jsou o jednu a více generací starší, nějaká specifika?

Vždy jsme prohlašovali, že je to bomba a bez problémů. Je to spíš o lidské povaze, která s věkem příliš nesouvisí. Specifika jsou taková, že pokud máte dostatek pokory, od starších se vždy máte co učit. V hudbě je ale obrovsky důležitá taky drzost zůstat sama sebou. Tím naopak obohatíte své kolegy zase vy.

V posledních letech se víc věnujete také vlastnímu projektu PayaNoia. Chápu to správně, že jste chtěla víc hrát sama za sebe a jen nenahrávat někomu dalšímu?

Jsem velký týmový hráč. Nikdy jsem to nevnímala tak, že nahrávám někomu dalšímu. Pro mě je na prvním místě hudba. Vážím si toho, že jsem toho součástí a mohu u toho být. Ego jde stranou. Víte, na koho lidi chodí, neexhibujete a jen vyčkáváte, až budete moct píseň a celé aranžmá podpořit. Pravdou ale je, že za ta léta posluchači chodí také na tu skvěle sehranou kapelu konkrétních lidí a jejich osobního, nezaměnitelného vkladu. Nejedná se pouze o nájemné hráče. A za to díky Lubošovi a jeho přístupu.

A PayaNoia – dejme tomu, že mám v sobě tolik lásky, že dovedu milovat i adoptivní dítě jako je 5P nebo Páka. PayaNoia je ale moje vlastní, a to má taky své. Slovu „projekt“ bych se ale ráda vyhnula. Tak hudbu nedělám.

Krom toho, že bubnujete, taky zpíváte, hrajete na klavír, klarinet, skládáte, píšete a malujete. Takže si pro svůj projekt nejen píšete texty a skládáte party, ale navrhujete i vlastní grafiky?

Ten klarinet se tam vměstnal asi omylem. Tuším, že se jedná o odkaz na mé náctileté dětství, kdy jsem se asi dva roky věnovala saxofonu. K výtvarnému umění mám celoživotní vztah, ale nikdy jsem se mu nevěnovala profesionálně, nestudovala ho a ani ho s nikým příliš nediskutovala.

Ilustrovala jsem nejen obal desky Nahoře pes, kde jsem dříve hrála, ale také svou básnickou prvotinu, sbírku Jsem tu ráda, takže občas něco vymýšlím. Aktuálně chystám novou sbírku. Taky by se v ní měla objevit nějaká grafika. Mám super koncept, ale zatím ho nebudu prozrazovat. Grafiku jako takovou obstarávají přátelé. Mám vedle sebe skvělé lidi, kteří mi s ní neskutečně pomáhají. Anastazie Vrublevská, Miloš Homola nebo Lucie Trejbalová.

Novinkám jste se zmínila, že s PayaNoiou máte velké plány. Jaké? Glastonbury?

Bez plánů nejsou koláče. Chci všechno i Glastonbury, potřebuji s tím ale pomoct. Neustále hledám někoho schopného, kdo by mi rozuměl a o vše se postaral.

Jak byste PayaNoiu představila někomu, kdo o českém undergroundu neví zhola nic?

Je vtipné, že mluvíte o českém undergroundu. Škatulkování je mi dnes spíš k smíchu. Ještě před pár lety mainstreamové kapely jsou dnes underground a většina hudebních odborníků má v nich také slušný hokej. A prostý posluchač galimatyáš.

U nás se zeptáte: „Co posloucháš?“ a odpověď zní: „Rock, pop.“ Ve světě na tutéž otázku dostanete odpověď: „Stouny, Jacksona…“ Hudba je zkrátka jedna a žánr je vcelku lhostejný. Stejně má většinou přesahy, a to je i má parketa. Vystačím si se starým vzdělávacím dělením, které používá i OSA. Vážná a populární. Když někdo bude chtít vědět, co je to PayaNoia, řeknu, že je to pop, že jsem to já, moje kapela, a ať si ji přijde poslechnout. Za mě je to hudba pro lidi. Přístupná, ale nikdy hloupá ani záměrně podbízivá.


Také jste endorserka Mapexu a Anatolianu, vyučujete hru na bicí. Přesto – setkáváte se ještě s pochybnými komplimenty typu: „Hustý, ta ženská bubnuje skoro stejně dobře jako chlap!“

Jasně! Je smutné, že máme pořád tendence se srovnávat. V případě muži versus ženy – totální nesmysl. Proč si nemůžeme obdivovat specifika, která si s sebou každé pohlaví nese? Někdy lituji, že jsem neměla větší „koule“ vycestovat. Z těch něco málo zkušeností vím, že se máme ještě co učit. V zahraničí jsem se vždy setkávala s velkým obdivem a úctou. Samozřejmě i tady jsou lidé otevření, a to jsou parťáci, které kolem sebe hromadím a chci dále poznávat.

Co byste ráda, aby vaši žáci po odchodu z vašich kurzů nezapomněli?

Že hudba je radost a je požehnání se jí moci dotýkat!

Jak často jako učitelka narážíte na mantinely Rámcového vzdělávacího programu a Školních výukových programů?

Abych na ně nenarážela, vytvořila jsem si vlastní vzdělávací program a učím soukromě. Je to stejné, jako když někdo tvrdí, že už nic nového nelze vymyslet a všechno už tu bylo. Tvrdím, že to není pravda. Pořád se objevují i stávající věci v nových kontextech, pohledech a to může být zajímavé. Na těchto pilířích stojí i má myšlenka. Respektuji klasické hudební tradice a v jistém ohledu se vracím k jejím kořenům, které pojím s hudbou současnosti. Jedná se v zásadě o návrat k původní muzikalitě, nejenom hudební kultury.

Různé předsudky kolují o ženách za bicí soupravou i mužích-bubenících. Často se na ně kouká spatra jako na troglodyty, kteří nemusí mít cit pro harmonii a umět noty. Pro vás to rozhodně neplatí, ale přesto, nachází podle vás tento stereotyp nějakou oporu v realitě?

Nemám ráda ty, kteří tyto předsudky podporují, ale u bubeníků jsou zčásti oprávněné. Buben s doprovodnou funkcí nevyžadoval techniku srovnatelnou s ostatními nástroji a v orchestru na něj mohl hrát téměř kdokoliv. Doba i postavení bicích se ale dávno změnila. Virtuozita je nebo by spíš aspoň měla být samozřejmostí. Přesto i s novými možnostmi je bicí souprava pořád doprovodný nástroj. Teď nemluvím o specifických modelech a hudebních formách, ve kterých se toto hudební přemýšlení proměňuje.

Zpátky k Mapexu. Být firemním hráčkou má sice výhodu silného zázemí, na druhou stranu si asi nemůžete vybírat z nabídky jiných výrobců. Necítíte se tím být omezená? Přeci jen jste svého času pokukovala po Sonorech.

Moje první souprava byla kopie Pearl – Black Horse, druhá Sonor 2005. Obě mi koupili rodiče. Na Pearl jsem začínala u kamarádů ve zkušebně. Bezvadná souprava. Sonor jsem si vybrala, protože v první zkušebně k nim byla škola Franty Höniga Bubeníkem za tři hodiny. Až když jsem byla hotový bubeník, jsem se dočetla, že denně. Ty mám dodnes a jsou skvělé .

U Mapexu jsem víc než spokojená. Vím, jaké jiné značky a typy bicích mi sluší, a kdo ví, co kdy bude, ale zázemí v Mapexu je pro mě ctí. Tomáš Corn už pro muzikanty udělal obrovský kus práce, které si vážím. Vybírat si z celé nabídky firmy, včetně činelů Anatolian, není málo. Jsou zde skutečně nádherné nástroje a Mapex je důstojným partnerem známým a zavedeným značkám.

Většina firemních hráčů volí ty nejvyšší řady. Také jsem tak začínala. Ale nakonec jsem se stala průkopnicí levných řad. Téměř každá souprava dokáže zpívat, když ji osadíte správnými blánami a vhodně je naladíte. Aktuálně hraji na Mapex – Mars. Pecka. Dělám z nich takový ty starý bubny ze 60. let, newyorský street, hip hop. Krásná špína. Nádherně se pojí s mojí hudbou. A taky mám konečně pořádný 24‘‘ kopák.

Čeho si u bicích všímáte nejdřív?

Barvy? Podpis: Vaše blondýna Pája! Vážně, design je nesmírně důležitý. Umělec sám má být uměleckým dílem. Proto nikdy neodehraji koncert v teplákách. Všechno další, dřevo, značka nemusí hrát takovou roli. Velké průměry korpusů jsou ale jednoduše boží! Jinak ve zkratce – sednu si, poladím, poslechnu, znovu poladím, zahraju, zahraju s kapelou a je jasno. Je to ohromně individuální a na dlouhé povídání. Estetická měřítka jsou u každého jinde.

U činelů i bicích už mám vycvičené ucho a většinou vybírám zvuky, které mi samostatně znějí až nelibě. Vím, že s kapelou se to pak spojí bohulibě! Ladím podle citu a zkušeností. Nejdůležitější je, aby ten, kdo bubny ladí, slyšel, jestli je zvuk zdravý. Výška a posloupnost tónů je až v další řadě. I když, třeba se zas vydám cestou krásných, čistých, zpěvných zvuků. Mám ráda obojí. Hudba je jen jedna, tak to platí i o nástrojích. Buď líbí, nebo nelíbí! Tečka.

Tagy Pája Táboříková Luboš Pospíšil David Koller Jasná Páka PayaNoia
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY