Palma: Žila jsem v přesvědčení, že na písně jsou potřeba nadpřirozené schopnosti

Sólový debut Starý duch naklikala v Gadgetu. Myslela si, že to je málo. Porota cen Vinyla, která album Beaty Rakowské, vystupující pod jménem Palma, nominovala na Desku roku, si myslí pravý opak. Jak se grafička z povolání dostala k hudbě, jak o ní přemýšlí a jak se od „manželských etud“ v Leto propracovala ke svým vlastním? Také to objasnila v následujícím rozhovoru.

Jste nominovaná na cenu Vinyla. Co vám jako první problesklo hlavou, když jste se to dozvěděla?

Údiv. Jsem se svým albem spokojená. Dělám to nejlepší, co můžu. Překvapilo mě ale, že je hodnotné pro vícero hudebních publicistů, kteří o nominacích rozhodují.

Pro Starý duch jste dlouho hledala producenta, který by ji dotáhl do konce. Jak jste došla k závěru, že ji opravdu stačilo jen naklikat v hudebním softwaru?

Já už album naklikané měla. Přišlo mi to příliš snadné v kontextu díla všech hudebníků, kteří je i roky pilují. Až posléze jsem začala hledat, kdo by mi mohl pomoct ho teoreticky vylepšit. Nedokázala jsem se zpětně v těch písničkách hrabat a předělávat je.

Žádný producent nedokázal přiblížit vaší představě. Co vám na zaslaných verzích nesedělo?

Abych to uvedla na pravou míru, požádala jsem jen jednu osobu. Druhá pomoc přislíbila, ale tam ani k realizaci nedošlo. Ta jedna jediná upravená verze mé písničky byla skvělá, ale už nevyjadřovala můj původní záměr. Uvědomila jsem si, že než najdu způsob, jak se vyjádřit sama, nemůžu to chtít po někom jiném. A tak písně putovaly do šuplíku, než jsem se rozhodla je vypustit do světa v podobě, v jaké vznikly.

Jaký software se vám osvědčil nejvíc?

Manžel pro naši společnou kapelu Leto pořídil Gadget a toho já využila. Ukázal mi, jak funguje, a tak to šlo rychle. Nejsem typ, který by zkoumal a porovnával. Vařím z toho, co je po ruce.

Na ZUŠce jste hrála čtyři roky na klavír a tři na bicí. Při skládání se podle svých slov spíš řídíte citem, přesto je něco z hudební nauky, co znovu objevujete nebo k čem se vracíte?

Těch pár let nic není. Je to jen opravdový základ. Vím, jak se nástroj ovládá a kam sáhnout, když hledám řešení nějakého přechodu nebo harmonie. Inspiruju se ale jinde než v hudbě. Nerada se někomu připodobňuju.

Dříve jste byla jste hlavně grafičkou. Co vás přimělo v počítači vedle grafik skládat také hudbu?

Žila jsem v přesvědčení, že na vytvoření písně je potřeba celá kapela nebo aspoň nadpřirozené schopnosti jednotlivce, takže jsem se o to dřív nepokoušela. Chuť a kompetence se tříbily postupem času, když jsem byla do procesu zasvěcovaná okolnostmi – skládáním, nahráváním a vydáváním předchozích kapel.

Projevuje se, že jste grafička, ve vaší hudební tvorbě i jinak než na plakátech a přebalech?

Kdysi jsem se vizuál a hudbu snažila propojit maximálně. Vyráběla jsem animované videoklipy, nebo přímo dělala VJing. Dnes už tyto chutě nemám. Byl to velkolepý pocit systematicky působit na více smyslů zároveň. Bylo to ale náročné a já bývala zklamaná, že to nedopadlo podle mých představ. Dnes používám vizuální předlohy v textech. Popisuju události a scenérie, které se mi při psaní zobrazují.

Převážná část vašich grafik byla určená pro univerzity v Olomouci a Ostravě. Hádám dobře, za tyto zakázky vyjednával váš manžel, politolog Roman Rakowski?

Práce pro Univerzitu v Olomouci vznikala v návaznosti na mé předchozí zaměstnání, kdy jsem pracovala v Muzeu umění v Olomouci. Pro univerzity v Ostravě vzniklo pár věcí prostřednictvím manžela. Byla to ale spíš naše invaze trochu ozvláštnit převážně konzervativní vizuální svět filozofie.

S manželem hrajete také v kapele Leto. Kdy a jak jste došla k závěru, že byste také ráda vystupovala sama za sebe?

Když jsem si začala víc věřit, že dokážu hudbu skládat a že lidi těší. V Letu základní motivy vytváří manžel, já se pak přidám a společně je doladíme. Za tím, že jsem vytvořila něco vlastního, byla chuť si vyzkoušet, jestli dovedu vytvořit námět a sama ho dopilovat do konce.

Tvrdíte, že když konzultujete společnou tvorbu, oběma vám tečou nervy. O čem se spolehlivě pohádáte a jak se usmiřujete?

(smích) My se asi neusmiřujeme. Přestanem to v danou chvíli řešit a jdem dělat něco jiného, časem to znovu otevřeme. To se opakuje tak dlouho, dokud nedojdeme k oboustranné spokojenosti. Proto je to náročné a provází to i všelijaké emoční projevy.

Jak těžké je pro vás dva spojit dohromady práci, hudbu a starost o rodinu?

Já nemyslím, že je to těžké. Jen nám před rokem přibyla jedna milá povinnost navíc, a musíme tak vybírat.

Ostravan se ptal, jestli byste se nechtěla hudbě věnovat naplno. Na to jste odpověděla, že tato cesta je pro vás zatím nemyslitelná. Proč?

Svou hudbou patřím do alternativní scény. Čekat, že prorazím se svými ideály a zaplavím stadiony, je naivní. Třeba se ale najde i jiný způsob, jak hudbu proměnit ve svou hlavní činnost.