Paulie Garand: Nejsem kluk z ulice, ale ulici mám v sobě

Před dvěma lety jsi vydal hodně našlapané album Amonit, na kterém jsi se vypsal ze dvou těžkých let rámovaných covidem. V čem pro tebe byla ta doba nejtíživější?

Desku jsem věnoval dědovi, který za covidu umřel. Byl pro mě vzorem, člověkem, ke kterému jsem vzhlížel. Do alba se ale vepsaly i další nešťastné události, krize vztahu s mou partnerkou i covidová koncertní brzda, která přišla zrovna v době, kdy byl ten můj vlak slušně rozjetej. To všechno jsem přetavil v album, na němž jsem podle mě osobnostně i hudebně dospěl. Proto považuju Amonit za zásadní desku.

Pro tvoji tvorbu – a tím spíš pro album Amonit či novinku Nahoru na dno – je příznačná osobní linka tracků. Otevřenost k rapu patří, na druhou stranu v tomto žánru často sklouzává do narcismu. Kde je pro tebe hranice mezi otevřeností a emotivní exhibicí?

Říkáš, že otevřenost k rapu patří, ale já mám v posledních letech pocit, že se spíš vytrácí. Zdá se mi, že dnes jdou MC’s dost po povrchu a nic moc zajímavýho neříkají. Je to bolavý téma, ale v českém rapu schází snaha dostat do textů ten typ otevřenosti, která může být pro autora až nepříjemná. Jenže právě tohle bych já chtěl od interpretů slyšet. A hranice, kdy výpověď sklouzne do klišé, je pro mě jasná. Jsou rapeři nebo obecně zpěváci, u kterých chápu, co chtějí říct, kteří dají do tracku myšlenku i srdce, ale přesto to celé vyznívá tak nějak slizce. Takže umět lidem prezentovat svoje téma s vkusem, to je ta hranice, na kterou se ptáš. Aspoň pro mě.

Zatímco Amonit měl svou temnou stránku, nové EP Nahoru na dno působí mnohem odlehčeněji. Je aktuální EP taky odrazem nějaké osobní etapy?

Každý projekt zrcadlí určité životní období. Když řeknu klišé – píšu to, co žiju. Mám svůj vnitřní přetlak, pořád něco tvořím. I teď, když je venku nové EP, už začínám dělat na dalším albu. Nahoru na dno vzniklo tak, že jsme s producentem Matějem Soukupem aka Under My Pillow a zpěvákem a kytaristou Štěpánem Urbanem jezdili v zimě a na jaře s přenosným studiem po různých místech a řekli jsme si, že z každého toho výjezdu bude jeden track. Což se i stalo a nakoplo mě to natolik, že jsem se šest těch věcí rozhodl vydat. Je z nich slyšet radost z tvorby, i když náladou podle mě pořád oscilují někde mezi pohodou a depkou. 

Což odráží i název EP – Nahoru na dno. Jak jsi na ten významový hlavolam přišel?

Každý z šesti tracků má trošku jinou energii, proto jsem hledal nějaký jin a jing název, významové antonymum, které by nové písně vystihovalo. Cover desky jsme fotili ve vypuštěném libereckém bazénu, kde jsem v dětství strávil spoustu času, a jak jsem se procházel po dně toho bazénu, napadlo mě, že bych rapový klišé „ze dna nahoru“ obměnil – a vznikla ta kontrastní hláška „nahoru na dno“.

Zmínil jsi, že už chystáš další nahrávání, tentokrát celého alba. Co to bude?

Je to tak, EP Nahoru na dno jsem zamýšlel jako dárek pro fanoušky, abych jim zkrátil dobu čekání na novou desku, kterou budeme na podzim točit s Kennym Roughem. Je to návrat k osvědčené spolupráci, s Kennym jsme už před deseti lety vydali album Molo, moji asi nejúspěšnější desku, která nastavila sound i poetiku indie rapu, co dělám. Byl to zlom v mé kariéře, tak jsem se rozhodl k tomu projektu po deseti letech vrátit a natočit pokračování Molo II.

Z EP Nahoru na dno jsi už na přelomu roku zveřejnil tracky Pod mlhou a Vděčnej – s klipy z New Yorku. Jaké to bylo, točit ve městě, kde se před padesáti lety rap zrodil?

Měl jsem obrovskej respekt a občas jsem se cítil i trochu blbě, když jsem v těch newyorských ulicích máchal rukama a rapoval. Říkal jsem si, že v tom městě budu pořád cizinec, to fakt Liberec, na kterém tolik lpím ve své tvorbě. Vybírali jsme proto v New Yorku místa, která se nevyskytují v klipech mých oblíbených raperů, protože ta je pro mě posvátnou půdou. Jeli jsme se třeba podívat do Brooklynu do míst, kde se narodil raper Notorious B.I.G., a dýchlo na mě zvláštní kouzlo. Já jsem možná přehnaně emotivní, strašně tyhle momenty prožívám, bylo to, jako kdybych se ocitnul na místě, kde se narodil nějaký superhrdina. Strašná euforie, strašná husina… 

Kde jste se v New Yorku ještě ocitli?

Třeba v Queensu, na místech, kde tvořil další můj oblíbený raper Nas, ale tam jsme se jen otočili, protože když jsme viděli, jak to tam vypadá, docela jsme se tam báli. Newyorský klipy  jsou pro mě hlavně pocta raperům, na kterých jsem vyrostl a kteří mě formovali. Vůbec jsem si tam nechtěl hrát na něco, co nejsem. 

Taky na EP Nahoru na dno je spousta odkazů na kulturní ikony, od Nicka Cage přes Woodyho Allena po Charlese Baudelaira. Řekl bych, že spousta fanoušků ani nebude vědět, o kom je řeč. Přemýšlíš při psaní nad svou cílovkou, nebo bys to už vnímal jako kalkul?

Snažím se tím neomezovat. Odkazy na lidi, co mě baví, jsem cpal do svých tracků od začátku a bylo mi jedno, jestli ta jména někdo bude znát, nebo ne. Naopak jsem si vždycky říkal, že by si to třeba mohli fanoušci vygooglit a něčemu se přiučit nebo se inspirovat. Já to dělám taky – když narazím na muzikanty, spisovatele nebo malíře, kteří by mě mohli zajímat, taky si je vyhledávám a rozšiřuju si tak obzor. Navíc si nemyslím, že mám tak mladý fans, aby třeba Woodyho Allena neznali. Moje dnešní publikum, to je průřez generacemi. Dřív jsem se skoro styděl, že mám hlavně mladý fanoušky, poslouchal jsem poznámky, že na mě chodí jen děti. Teď už ale ty děti zestárly a když vidím, jak se dneska rap stal popem a na koncertech současných rapových ikon jsou tisíce kids, říkám si, že puberťáci v prvních řadách najednou nikomu nevadí…

Klišé praví, že rapeři jsou kluci z ulice, ty jsi ale hodně studoval, střední uměleckou školu, pak Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně. Jak jsi se s tímhle intelektuálním zázemím prosazoval ve světě rapu? 

Přes skateboarding. V sedmé třídě jsem skončil s fotbalem a naběhnul jsem se skejtem na parkoviště za školou, kde jsem začal poznávat skateboardingovou subkulturu. Chodili tam pankáči, huliči, bohémové, prostě sebranka nejrůznějších individuí. Strašně mě bavili a hodně jsem se o ty starý skejťáky zajímal. Pouštěli mi v káře Wu-Tang Clan, dávali mi trávu a to mě v rámci žánru vycepovalo. Nejsem sice kluk z ulice, ale ulici mám díky tomu skejtu v sobě. Bylo to strašně krásné období, které mě formovalo a spojilo moje kulturní a literární zájmy se světem na hraně. Když jsem pak začínal v kapele BPM, která byla hodně o poezii a akademickém umění, tak lidi moc nevěděli, co je za tím, mysleli si, že jsme pozéři, kteří se za něco schovávají, přitom to tak vůbec nebylo. Až s deskou Harant, s níž jsem se dostal pod label Ty Nikdy Records, jsem vytáhnul ze šuplíku svoje starý streetový věci a ukázal jsem se v jiným světle. Postupně jsem obě ty polohy propojil, skejťáckou minulost i univerzitní vzdělání.

Na rapové scéně jsi už skoro dvacet let. Vnímáš sám sebe jako matadora žánru?

Je pravda, že ještě před covidem jsem si myslel, že jsem pořád ta mladá krev. Ale teď už si přijdu pomalu jak OG. Uběhlo jen pár let a já a další lidi z mé generace jsme už pro současný fanoušky a interprety něco jako byli pro mě, když jsem začínal, třeba PSH. 

Rap je dnes nejoblíbenější žánr pop-music. Kdy podle tebe přišel ten zlomový moment a rap se vyšvihl tam, kde je dnes?

Když jsem si já prorážel cestu k velkému publiku, vládly v rapu label Big Boss a pražská scéna. Tehdy nebylo v pohodě, když jsi měl zpívaný refrény a líbivější přesah, což jsem dělal já a byl za to skoro lynčovanej. Ale já nechtěl nikoho kopírovat, šel jsem si svým směrem. Kolem roku 2015, po vydání desek Molo a Boomerang, mě začaly jako jednoho z první raperů hrát i velká rádia. A pak už se ten žánr překlopil do tanečních a popových poloh, což z něj postupem času udělalo top žánr. Dneska je už rapová scéna hodně rozvětvená, vzniká samplovaný rap v devadesátkovém tempu, další lidi dělají trapový anebo dancehallový rap a je tu i spousta dalších odvětví. Ale ti nejposlouchanější interpreti dneska dělají v podstatě taneční hudbu.

Která jména z rapové branže byla pro tebe v době, kdy jsi do ní vstupoval, klíčová a inspirativní? 

Asi hlavně Chaozz s Dephem, posléze jejich přerod v Kata a Prago Union – hlavně v rámci lyriky a slovních hříček pro mě byl Kato velkou inspirací. Pak jsem měl rád brněnskou partu Naše věc, z Plzně Divokej Západ, z pražské scény PSH, SuperCrooo a produkce DJ Wiche. No a samozřejmě mě oslovovala i slovenská scéna, Kontrafakt, Moja Reč, věci z labelu Gramo Rokkaz…

Rapeři dnes v Česku dominují žebříčkům prodejů a celý žánr se hodně točí kolem peněz. Nepřichází tím rap o prapůvodní osten společenské kritiky, o pohled na svět obrazně řečeno „zezdola“?

Každý žánr má svůj vývoj. Někomu může přijít smutný, že se z rapu, který byl symbolem nezávislosti, stal mainstream, kde se řeší hlavně to, jak se napakovat. Ale já beru každého interpreta jako komplexní balíček, i v rapu jsou lidi, kteří sice zpívají o povrchních věcech, ale jejich tracky mají skvělou flow. Na druhou stranu jsou rapeři, co mají skvělá témata, ale nic z nich nesálá, postrádají charizma. V českém rapu mi obecně chybí víc specifických lidí. Je super, když se objeví někdo originální. Jako třeba MC Gey, který loni vydal desku O tatínkovi, který usnul – když si ji poslechneš, rychle zjistíš, jak moc se liší od uniformity věcí, co jedou v hlavním proudu. 

Několikrát ses ve svých skladbách vyjádřil ke společenským tématům – mám na mysli třeba track Pavučina lží na téma zboření libereckého obchodního domu Ještěd. Jak se ti líbí obchodní centrum, které na místě toho kultovního obchoďáku vyrostlo?

Jasně, že se mi nelíbí. Dokonce se snažím kolem toho baráku moc nechodit. Už ze mě ale opadla ta prvotní naštvanost, přece nebudu do konce života truchlit nad tím, že v Liberci zbořili barák. Celá ta kauza kolem Ještědu podle mě poukazuje na čecháčkovitost, která se v menších městech projevuje naplno. Praha má výhodu, že když tu stojí něco, co má hodnotu, ale lidi ji nevidí, vždycky se najde architekt, který dokáže vysvětlit, v čem je unikátnost té stavby a pak se třeba stane, že se začne včas restaurovat a stane se z ní kulturní památka. V Liberci ale nechali Ještěd zchátrat natolik, že se v podstatě musel srovnat se zemí. Nicméně dodnes nechápu, proč se to včas neřešilo. 

Autor obchoďáku Ještěd, Karel Hubáček, by letos oslavil sté narozeniny. Co pro tebe jako Liberečáka znamená jeho další ikonická stavba, vysílač s hotelem na Ještědu?

Od začátku jsem vysílač vnímal jako něco magickýho. Už v dobách, kdy jsem zdaleka netušil, kdo je Karel Hubáček, mě Ještěd přitahoval. Hodně záleží na tom, jak ti takové dominanty přiblíží rodina a lidi, se kterými vyrůstáš. Mě naši brali na Ještěd na výlety, odmala jsem ho považoval za symbol a ikonu města. 

Od počátku své hudební dráhy pendluješ mezi rodným Libercem a Prahou. Proč jsi nikdy do hlavního města neodešel – je v tom patriotismus, potřeba být stranou dění?

Cítím se jako liberecký patriot a volba mezi Libercem a Prahou je můj věčnej boj. V Praze žije spousta lidí, kteří mi imponují, a mám v ní i spoustu pracovních povinností. Ale moje kořeny jsou v Liberci, kde teď řeším i dost nerapové věci… Začal jsem se starat o dům, který se v naší rodině předává z generace na generaci, teď zrovna řeším střechu a fasádu, takže peníze z muziky, za který ostatní rapeři nakupují v Pařížský, nechávám na baráku. Ale beru to tak, že jednou budu mít dům, kde to bude pěkný a kde budu mít své zázemí. Můj sen je vytvořit si v Liberci studio a malý hudební penzion, kam bych zval různé kreativní umělce, kteří by tam natáčeli. 

Jak by takový penzion fungoval?

Docela by bavilo být průvodcem a pronajímatelem v jednom. Vypsat kapele termín, nabídnout jim na týden barák se studiem, kde by mohli nahrávat, a když by chtěli vypnout, měli by k dispozici terásku, pingpongový stůl, nebo bych je třeba vzal na výlet do Jizerek. Přijde mi to jako ideální způsob, jak skloubit rodinné sídlo s muzikou – něco ve stylu Ricka Rubina, amerického hudebního producenta a myslitele, kterého jsem si hodně oblíbil. Zrovna čtu jeho knížku Tvůrčí akt: Způsob bytí ve světě. Mluví mi z duše a hodně mě inspiruje, nejen v tvorbě.

Zatímco Rolling Stones poměrně autenticky fungují i v osmdesáti, neznám moc raperů nad čtyřicet let. Jaká je „životnost“ rapového zpěváka, jinými slovy – jak vidíš svou budoucnost v hudební branži?

Dobrá otázka. Přemýšlím nad tím dost často. Potřebuju, aby se mnou stárla i moje hudba, což je podle mě jediný způsob, jak zůstat autentickým a důstojným interpretem. Pokud je vývoj umělce přirozenej, má jeho hudba dlouhou trvanlivost a fanoušci s ním vydrží. Před pár lety jsem začal hrát se svou kapelou i akustické koncerty, hodně jsem se v tom našel. Asi by mi nevadilo chodit si v padesáti zahrát do kavárny pro sto lidí, jen s kytaristou a bubeníkem s malým cajónem, myslím, že bych byl takhle šťastnej. Určitě by to bylo důstojnější, než pobíhat po velkým pódiu, za zády s vrásčitým dýdžejem, a hrát si mladýho týpka. Když vidím umělce, kteří se tímhle směrem vydali, jsou mi trochu pro smích. I když existují výjimky. 

Například?

Tak třeba Rytmus si bude podle mě moct i v šedesáti dovolit velkou stage. Nicméně je daleko víc raperů, u kterých si to představit nedovedu.

Studoval jsi filmovou režii a scenáristiku. Filmové vzdělání zatím uplatňuješ ve svých klipech. Nemáš ambici natočit i něco většího?

Je to můj nesplněnej sen. Chtěl bych jednou napsat a zrežírovat pořádný film. Mám kolem sebe lidi, ze kterých bych mohl sestavit filmový štáb a dal bych asi bez potíží dohromady i herecké obsazení. Ale když už bych začal s filmem, chtěl bych, aby to, co vytvořím, bylo fakt dobrý. K tomu by ale bylo třeba, abych se někam zavřel – a psal a psal. Až do doby, kdy bych si byl jistý, že vzniká něco, co by mohlo jít ven. 

Zatím tě ale plně zaměstnává hudba. Co chystáš na podporu nového EP?

Přes léto máme hodně koncertů se Štěpánem Urbanem a Matějem Soukupem, což jsou lidi, se kterými bych chtěl do budoucna ještě víc hrát a tvořit. Budeme na karlovarském festivalu, na Metronomu, Hip Hop Kempu a spoustě dalších míst. Dá se říct, že EP Nahoru na dno vnímám jako startovní můstek pro další projekty s touhle partou. Uvidíme, kam nás to zavede…