Pearl Harbour: Kvůli svému jménu jsem se nemohla dostat do rádia

Do svých sedmnácti let jsi žila s rodinou v Německu, ale poté jsi oznámila, že přesídlíš do San Francisca. Co tě vlastně k tomu rozhodnutí vedlo? A proč zrovna San Francisco?

Když mi bylo sedmnáct, byla jsem zlobivý teenager. (smích) Neustále jsem dělala problémy a tak nějak jsem věděla, že chci zpívat a hrát v kapele. Mám čtyři starší bratry a jeden z nich byl v kapele, takže jsem k tomu taky tíhla. Chodila jsem ještě na střední školu, když jsem rodičům oznámila: „Už nechci chodit do školy, chci se věnovat hudbě a chci se přestěhovat do San Franciska.“ Rodiče se mě ptali, proč zrovna San Francisco, a já jim odpověděla: „Já nevím. Prostě chci jet do Kalifornie a San Francisco mi připadá jako dobré město.“ Víš, rodiče na mě byli v té době pořád naštvaní, protože jsem neustále dělala problémy, a tak mi řekli: „Dobře, jeď!“ (smích)

Otec mi koupil jednosměrnou letenku, dal mi pětasedmdesát dolarů a zamával mi. Tak jsem se přestěhovala do San Franciska. Nikdy předtím jsem tam nebyla, ale znala jsem pár lidí, kteří tam žili, takže jsem se s nimi mohla spojit. Bydlela jsem u nich, dokud jsem si nenašla práci a nezískala vlastní bydlení. Vždycky jsem si myslela, že San Francisco je zajímavé, protože je plné hudby, hippies a drog, a všechny tyto tři věci jsem, když mi bylo v roce 1973 sedmnáct let, měla ráda.

Brzy ses dala dohromady s proslulými The Tubes. Tam jsi byla především tanečnice, nebo jsi dostala i možnost zpívat za mikrofonem?

Uspořádali soutěž talentů. Lidé vystupovali na pódiu a předváděli zpěv, tanec nebo komedii, cokoli. Vyhrála jsem soutěž se svým stepováním a oni mě požádali, abych s tím vystoupila v jejich show. Prvních pár týdnů jsem jen stepovala, dělala s nimi různé hlouposti a pak se mě zeptali, jestli nechci taky zpívat doprovodné vokály. Souhlasila jsem. Vystupovala jsem s nimi na mnoha koncertech, jen v Kalifornii. Dělala jsem doprovodné vokály, hrála na perkuse a tančila.

Tvé první hudební kroky začaly tedy v San Franciscu, nebo už nějaké pokusy proběhly, když si byla jako teenager v Německu?

Ne, to byla moje první zkušenost. Na střední škole jsem byla ve vybrané skupině zpěváků, takže jsem zpívala už tam, ale nikdy jsem nebyla v kapele.

V roce 1978 sis dala umělecké jméno Pearl Harbor a rozjela kapelu The Explosions. Jaký je příběh tvého jména? 

Když jsem vystupovala s The Tubes, byla tam jedna žena, klávesistka, která se jmenovala Jane Dornacker. Ta měla dívčí skupinu Leila And The Snakes. Zeptala se mě, jestli bych nechtěla vedle The Tubes hrát i v její kapele. Po nějaké době jsem s The Tubes přestala vystupovat, protože mě vlastně nepotřebovali, měli v kapele spousty dalších lidí. Rok a půl jsem byla jen v Leila And The Snakes.

Díky vystupování s její kapelou jsem se naučila, jak být dobrým interpretem a co vše obnáší být na pódiu. Po nějaké době jsem ale chtěla začít psát vlastní písničky, tak jsem jí řekla, že odejdu. Vzala jsem s sebou baskytaristu a bubeníka, kteří byli bratři. Bylo to v době nové vlny a punku, v roce 1977, takže jsme chtěli mít název, který by zněl trochu tak nějak agresivně. Vybrali jsme si Pearl Harbor & The Explosions.

Pearl Harbor byla v té době pro Američany přeci jen ještě čerstvá vzpomínka. Nebylo pro vás jméno kapely Pearl Harbor & The Explosions občas problém, nerušili vám například koncerty? Nezavírali jste si tím možná některé dveře v hudebním světě?

Ano, byl to problém. Nemohla jsem se kvůli svému jménu dostat do rádia. Ale abych byla upřímná, bylo mi to jedno, protože jsem chtěla dělat to, co jsem chtěla. Taková jsem byla vždycky a jsem taková pořád. Je mi jedno, jestli se dostanu do problémů, je mi jedno, že se někomu něco nelíbí. Prostě si dělám, co chci. Ale ano, je pravda, že to nebyl moc chytrý tah, pojmenovat kapelu Pearl Harbor & The Explosions, protože Američanům se to moc nelíbilo.

S The Explosions jsi vydala slušné debutové album, celkem hodně jste koncertovali a měli našlápnuto. Pak ale kapela skončila a na druhou desku už nedošlo. V čem byl zásadní problém? Údajně jste se hudebně už neshodli, je to tak?

Přesně tak, hudebně jsme si nerozuměli. Když jsme totiž Pearl Harbor & The Explosions zakládali, nevěděli jsme, co budeme dělat. Já chtěla mít rokenrolovou kapelu, ale oni ne, oni byli spíš na jazz, fusion. Byli to velmi dobří muzikanti, o rock'n'rollu říkali, že je bezduchý. Když jsme spolu psali hudbu a zkoušeli, neustále jsme se hádali. Oni přinesli nějakou muziku a říkali, ať k tomu napíšu text, a já jim povídám: „Mně se tahle hudba nelíbí.“ A jejich reakce zase byla: „To máš blbý, protože nám se líbí.“

Každopádně jsem s nimi pracovala a napsali jsme dost hudby pro celé album. Ale nebavilo mě to, protože jsem prostě chtěla zpívat rock'n'roll. Vše pro mě ale bylo nové, byli jsme tak mladí, kolem dvaceti, jednadvaceti let, opravdu jsme nevěděli, co děláme.

Krátce nato jsem potkala Kosmo Vinyla, který pracoval s Ianem Durym & The Blockheads a The Clash. Potkala jsem ho ve zkušebně. Viděl naši kapelu a líbili jsme se mu. Svěřila jsem se mu, že chci zpívat rock'n'roll, načež mi poradil, že bych se měla přestěhovat do Londýna. Jakmile jsem dokončila turné na podporu alba, přestěhovala jsem se tam. Warner Brothers Records na mě byli velmi naštvaní, protože do propagace Pearl Harbor & The Explosions vložili spoustu peněz. Dovolili mi pak nahrát sólové album, které se jmenuje Don't Follow Me, I'm Lost Too, jenže se jim nelíbilo, a tak mě pak z vydavatelství vyhodili. (smích)

Koncem 70. let se hlavně Londýnem a Británií prohnala punková vlna. Zajímala ses nějak o tuto tenkrát novou muziku?

Ale ano, s Pearl Harbor & The Explosion ale i s Leila & The Snakes jsme hrávali s Elvisem Costellem & The Attractions. Spřátelili jsme se a kapela mi vyprávěla o tom, co se v Londýně děje. O Stiff Records, u kterých vydávali Ian Dury, Nick Lowe a Elvis, Wreckless Eric, všichni ti skvělí muzikanti. Měla jsem album Sex Pistols, takže jsem o tom všechno věděla.

Hardcore punk mě moc nebere, protože je na mě moc agresivní a negativní, mám ráda věci s humorem. Líbili se mi ale The Clash, protože byli muzikálnější a taky víc rock'n'rolloví. A tak jsem se přes Kosma přestěhovala do Londýna a začala spolupracovat s The Clash a Ianem Durym.

Nyní tedy vychází rozšířená verze tvého sólového alba Don’t Follow Me, I’m Lost Too. Album je plné rockabilly, rock'n'rollu, ale i country vlivů. Šla deska tím směrem, kterým ses chtěla ubírat s The Explosions?

Ano!

Deska má hvězdné obsazení, vedle členů The Clash se na ní podílel například Wilko Johnson z Dr. Feelgood nebo Steve New z Rich Kids, dále muzikanti od Iana Duryho and The Blockheads. Jejich klávesák Mickey Gallagher myslím desku dokonce produkoval. Kdo tenhle zajímavý tým lidí pro tvé album vybíral?

Kosmo a já. Kosmo byl můj manažer a byl také osobním manažerem Iana Duryho a The Clash. Kosmo se všech těch lidí z The Blockheads a The Clash zeptal, jestli by se mnou nechtěli spolupracovat. Slyšeli nějakou mou hudbu a tak se semnou setkali. Věděli, že znám svou hudební historii, líbila jsem se jim. Chtěli do toho jít.

Kosmovi jsem řekla, že chci pracovat s nějakým rockabilly kytaristou. Navrhl Nigela Dixona z Whirlwind, což byla tehdy v Londýně populární rockabilly kapela. S Nigelem jsem napsala spoustu svých písní a byla to opravdu zábavná zkušenost. Chodila jsem k němu do bytu každý den, seděli jsme, pili pivo a pracovali na hudbě. Tak jsme složili celé album.

Často jsi se poté na pódiu objevovala i přímo s The Clash, když jste na jejich turné hrávali skladbu Fujiyama Mama. Kdo přišel s nápadem zapojit tě do jejich koncertního programu?

Své album jsem natočila s Topperem (Headonem, pozn. aut.) a Paulem (Simononem, pozn. aut.). Hráli na všech písních, Mick Jones hrál jen na jedné. Během toho jsme se velmi sblížili a spřátelili. Po dokončení alba jsem začala chodit s Paulem, po nějaké době se stal mým přítelem. Pořád jsem se s The Clash potloukala, mnohokrát jsem jim dělala přeskokana se svou kapelou nebo jsem s nimi jela na turné jen proto, že jsem prostě chtěla být s Paulem. Když jsme byli v Japonsku, řekli mi: „Hej, proč nejdeš na pódium a nezazpíváš japonským divákům Fujiyama Mama?“ Byla to legrace, a tak jsem pak s nimi vystupovala ještě mnohokrát.

V roce 1983 ses objevila i ve filmu Hell W10. Celé to období na mne působí nesmírně kreativně, natáčely se skvělá alba, točily se filmy, experimentovalo se. Jak tu dobu vnímáš ty?

Je to tak. Měla jsem štěstí, že jsem v té době mohla být v Londýně s The Clash, protože ti pořád něco dělali. Přesně jak jsi říkal, byla to velmi kreativní doba. Pořád zkoušeli, psali hudbu, Joe chtěl pořád točit filmy. Všem bylo kolem dvaceti a všichni měli spoustu energie dělat spoustu věcí. Nikdo nechtěl jen sedět doma a nic nedělat. Pořád jsme dělali něco kreativního a byla to fakt sranda. Na hudební scéně v Londýně bylo tehdy tolik skvělých kapel. Bavilo mě chodit každý týden na koncerty a různá představení. Byla to nádherná doba.

V roce 1986 The Clash definitivně skončili. To bylo už v době, kdy jsi žila s Paulem. Řešili jste tu situaci mezi sebou, nebo tě problémy s kapelou nezatěžoval?

Probírali jsme to mnohokrát. The Clash měli kapelní schůzky u nás doma, takže jsem často byla přítomna a poslouchala. Moc jsem jim do toho nekecala, ale když se mě někdo zeptal, co si myslím, tak jsem jim to řekla. Byla jsem z toho hodně smutná, nechtěla jsem, aby se The Clash rozpadli, ale oni zároveň nebyli šťastní.

Myslím, že Joe si uvědomil, že udělal chybu, když vyhodil Micka Jonese. Oni dva byli skvělý autorský tým. Ať už po Mickově odchodu najali kohokoliv, nikdo nebyl tak dobrý jako Mick a Joe. Byla to chyba, ale oni byli mladí a byli na Micka naštvaní. Chtěli pořád hrát, pokračovat v turné, ale Mick byl unavený. Naříkal: „Dáme si pauzu, potřebuju dovolenou.“ Ale oni na to: „Ne! Odjeď na dovolenou a v kapele končíš.“ To byla škoda, velká škoda.

Měli jste s Paulem podobný hudební vkus? Nezvažovali jste v té době dát dohromady nějaký společný projekt?

Ano, Paul a já jsme měli rádi stejnou muziku, oba jsme měli rádi rockabilly, starou hudbu 50. a 60. let, Paul měl rád zejména starý dub, reggae a ska. Vše mě o tom naučil a já tu hudbu milovala. Každý den si doma pouštěl reggae desky a hrál s nimi na basu. Měli jsme rádi stejnou hudbu, což nás drželo pohromadě. Když se The Clash rozpadli, dali jsme s Paulem dohromady kapelu s mým kytaristou Nigelem Dixonem, protože i on byl s Paulem dobrý kamarád.

Začali jsme psát písničky, všechno bylo v pohodě a šlo to skvěle, ale pak přišel Bernie Rhodes, manažer Clash, a řekl Paulovi: „Co děláš s Pearl? Kdo si myslíte, že jste? Paul a Linda McCartneyovi?“ Říkám mu: „Takhle se mnou nemluv. Dobře se bavíme, tak nás prostě nech na pokoji.“ Jenže on Paulovi vtloukl do hlavy, že by se mnou neměl dělat muziku a že by měl jen s Nigelem vyrazit do Spojených států, koupit si tam Harley Davidsony, cestovat, bavit se a přitom vymýšlet nové nápady na písničky. Jednoduše mu řekl, že by měli dát dohromady kapelu beze mě.

Myslela jsem, že Paul řekne ne, ale Paul jen přikyvoval: „Ale jo, máš pravdu.“ Bylo to hrozné, byla jsem tak naštvaná, protože můj manžel, můj nejlepší kamarád a můj kytarista, prostě odešli. Odjeli do Spojených států a užívali si tam spoustu legrace. To byl takový začátek našeho konce, protože mě vážně vytočilo, že to Paul udělal.

S Joe Strummerem jsi v té době udělala skladbu 2 Bullets, která se objevila ve filmu Sid & Nancy. 

Když Joe dělal hudbu pro soundtrack k filmu Alexe Coxe, vzpomněl si, že mám ráda country a že ho umím zpívat. Chtěl napsat píseň pro scénu, kdy byl Sid Vicious v Texasu. Prostě mi zavolal, že pro mě napsal písničku a že bude ve filmu, bude hrát asi jen minutu z rádia a bude to fakt jednoduchý. Šla jsem tedy do studia, Joe mi písničku pustil, zazpíval mi ji a předal mi text. Ujistila jsem ho, že to zvládnu. Nazpívala jsem ji velmi rychle, snad na jeden záběr, a podle Joea to bylo skvělé. Povídám mu: „Ale ne, já to chci udělat líp.“ Jenže on trval na tom, že je to v pořádku, protože se objeví jen v malé scéně, takže nevadí, že to není dokonalé.

Je tady ještě zapomenuté album Pearls Galore z roku 1983. Není v plánu také jeho znovuvydání?

Kontaktovala jsem Island Records v Anglii a požádala je o nahrávku, ale řekli mi, že ji vydat nemůžu. Pak jsem zkusila kontaktovat Epic Sony v Japonsku a ti mi řekli totéž. Možná za pár let změní názor, ale zatím to zamítli. Moc lidí ji neslyšelo, protože ji tenkrát pořádně nepropagovali a ta verze pro Epic Sony byla určena vlastně jen pro Japonsko.

V devadesátých letech jsi pak natočila desku Here Comes Trouble, na které se podílelo další velké jméno punk rocku, a sice kytarista East Bay Ray z Dead Kennedys.

Když jsme se s Paulem rozešli, přestěhovala jsem se zpátky do San Franciska. Okamžitě jsem chtěla dát dohromady novou kapelu, protože nic jiného neumím. Chodila jsem na spoustu koncertů a snažila se poznat všechny místní muzikanty a být trochu v obraze. Objevila jsem kapelu Buck Naked And The Bare Bottom Boys, což byla opravdu zábavná rockabilly kapela. Moc se mi líbili. Řekla jsem Buckovi, který byl lídrem kapely, že bych s ním chtěla založit vlastní hudební těleso. Souhlasil, a tak jsem navrhla, aby posbíral všechny své oblíbené muzikanty. Měl East Bay Raye na sólovou kytaru a prostě jsme obvolali všechny lidi, které měl rád. No, a všichni souhlasili.