Pentatonika je užitečnější, než si myslíte

Pentatonika je mezi kytaristy tradičně vnímána jako jednoduchá, začátečnická stupnice, ve které nelze sáhnout vedle. Takové chápání do začátku může posloužit i přes svoji nepřesnost. Avšak v okamžiku, když se rozhodnete pustit i do pokročilejší improvizace (a s tím spojené teorie) a modálního hraní, je načase takové vnímání zahodit, protože byste se ochudili o velmi užitečný nástroj, který vám ušetří spoustu učení.

Pojďme si nejdříve říct, co myslím tou pokročilejší improvizací. Mám tím na mysli hraní, kdy člověk vnímá vztah noty, kterou hraje, vůči akordu, co je zrovna v pozadí, místo toho, aby přemýšlel v jedné stupnici na celý akordový postup. Blues a rock se dá většinou hrát i bez toho, jazz už dost těžko. Nikde to ale neuškodí. Každopádně je s tím hodně práce, protože vám už zdaleka nevystačí převádět si všechno do svého jediného oblíbeného tvaru mollové stupnice (myšleno převážně na kytaristy), ale musíte se doučit minimálně všechny základní mody, a to všude po krku. To je samo o sobě hodně učení a taky důvod, proč sem většina hráčů „koníčkářů“ ani nedojde.

První vlastnost pentatonik: kostra modů

Právě pro učení se modů je pentatonika něčím nedocenitelným. Podívejme se nejdříve na tabulku intervalů v pentatonikách a modech (s výjimkou lokrického, u kterého žádná pentatonika moc nepomůže), viz první obrázek dole. Najdete na něm především to, že všechny durové mody mají společných pět intervalů a variace se vyskytují jen u kvart a septim. A tyto společné intervaly jsou zároveň durovou pentatonikou. Mollové mody zase mají společné vše, krom sekund a sext, a společné intervaly opět tvoří příslušnou pentatoniku. To je při učení se modů obrovským zjednodušením.

Najednou není potřeba, abyste memorovali sedm různých soustav po sedmi intervalech v pěti místech krku (pokud vycházíme z CAGED systému). To je hromada učení. Pokud se ovšem nejdříve naučíte dvě pentatoniky v pěti místech krku, je to už mnohem stravitelnější množství informací. Pro rozšíření na mody (krom toho lokrického) se pak stačí do každé doučit jen dvojici intervalů.

Říct, že to ušetří měsíce práce, je podcenění. Pro většinu mých žáků (kytaristů), se kterými jsem došel tak daleko, je to rozdíl mezi zahlcením množstvím informací (že to raději dopředu vzdají) a mezi množstvím vstřebatelným. Jinými slovy, chcete-li se naučit všechny mody všude po krku, je nesmysl nevrhnout se dříve do pentatonik. A má to ještě další výhodu navíc – intervaly obsažené v pentatonikách většinou spojuje i určitý zvuk a při tomhle pořadí učení budete vždycky vědět, které to jsou. A to vás přivede k jejich dalšímu specifikování.

Jak při improvizaci využít pentatonickou stupnici a spojování „boxů“ na hmatníku ukazuje Honza Homola.

Druhá vlastnost pentatonik: žádné velké drama vůči akordovým tónům

Vnímat jakoukoliv stupnici jen jako číselnou řadu je samozřejmě hodně nedostatečné. Vždy je potřeba zaposlouchat se, jak zní jako melodie. A taky, jak které její intervaly vyzní v kontextu (tedy ideálně vůči akordu, přes kterou bude hrána). Pentatoniky nejsou žádnou výjimkou. Nejlepší, co s tím můžete udělat, je pochopitelně poslechnout si to, hrát do jednoho akordu a poslouchat, jak který stupeň zní. Pravděpodobně dojdete k tomu, že žádný z pentatonických tónů vůči akordu nezní příliš disharmonicky, nebo že by jím uzavřená fráze zněla napínavě až za hranou.

Proč? Protože žádný z tónů v pentatonikách není nikdy jeden půltón od akordového tónu, pokud se bavíme o kvintakordech (dominantní septakord a V.6 je trochu jiný příběh). To z nich dělá relativně bezpečné volby na zakončení frází, které zní buď uzavřeně, nebo otevřeně, avšak nijak zvlášť dramaticky. Oproti tomu modální tóny jsou, až na dvě výjimky (V.6 v dórském a M.7 v mixolidickém), vždy jeden půltón vedle akordového. A ty dvě výjimky? Ty jsou zase tritón nad tercií. Díky tomu jsou modální tóny nejbarevnější a mají v melodii dost specifické postavení. A pokud byste se učili pentatoniky zvlášť jakožto kostry modů, bude ve stupnici i díky tomu o dost snazší vědět, který tón jak vyzní.

Závěrem si pojďme připomenout Zappův výrok o tom, že mluvit o hudbě je stejné jako tančit o architektuře. Oprašte loopery, nahrajte si akord a běžte si to vyzkoušet a poslechnout sami.