Perly pro hudební samouky #2: Mick Goodrick a království jedné struny

Bývávaly doby, kdy se ani vzdělávání samouků neřídilo jen tím co slyšet chtějí, ale i tím co by podle názorů různých učitelů slyšet měli. V tomto pradávném období se totiž ještě četly knihy o hře na hudební nástroje místo hledání videí na youtube. Neberte to špatně, takový youtube je skvělý nástroj a nad knihou má spoustu technických výhod. Ale díky vyhledávacímu algoritmu to na něm informace, které by vás ani nenapadlo hledat, mají velice těžké. Dnes vám povím o jedné zapadlé a přehlížené kapitole ze staré učebnice. Jedna z perel, kterou by kytaristé slyšet měli, i když je to většinu ani nenapadne hledat.

Prve trochu historie: Stalo se to (z kosmického hlediska) chviličku po konci druhohor, ale (z člověčího hlediska) stále ještě dlouho před vynálezem bitcoinu. Píše se rok 1987 a Mick Goodrick vydává knihu s názvem The Advencing Guitarist. Mick je jazzovým kytaristou se vším všudy, ale vedle koncertování se aktivně věnoval pedagogice. Učil na Berklee College of Music, a mezi jeho žáky se najdou takoví velikání jako Pat Metheny, John Scofield nebo Mike Stern. Mick ve svém oboru zjevně nebyl žádné „béčko“. A o popularitě samotné knihy mluví fakt, že se dodnes dělají dotisky a je k dostání nová i po všech těch letech.

Mick Goodrick se svým slavným žákem

Království jedné struny

Perel najdeme na zmíněných stranách více, ale ta pro mě nejpodstatnější je už v začátku první kapitoly. Autor totiž začíná tím, čím by podle něj výuka hry na kytaru měla začínat. Hrou na jedné struně. V praxi jsem se zatím potkal s přesným opakem. Za 15 let na hudební scéně jsem potkal jediného hráče který vzpomínal, že tím kdysi začínala jeho učitelka klasické kytary. To je vše. O člověku, který by cíleně cvičil improvizaci na jedné struně, jsem do přečtení zmíněné kapitoly nikdy neslyšel. Ale je to mnohem podstatnější a bohatší téma, než by se mohlo na první pohled zdát. A protože je to velmi neintuitivní směr kterým se vydat, přidává autor řadu důvodů, proč by to mělo být velikou součástí studia kytary. Některé jsou podstatné pro začátky, jiné pro rozšíření obzorů pokročilých. Zde několik z nich:

• Je to nejjednodužší způsob jak vidět stupnici, noty jsou seřazené podle výšky v rovné linii. Díky tomu je improvizace mnohem přístupnější kreativním začátečníkům, a dokonce i malým dětem (ty mají často velký problém pochopit hraní v poloze, i když je v hlavě melodie napadají).

• Velikost hudebního intervalu je přímo úměrná velikosti pohybu pro jeho zahrání.

• Zbavuje hráče strachu ze změny poloh (dost lidí má ze začátku jeden oblíbený tvar stupnice, a na hranicích ostanatý drát).

• Hra na jedné struně nutí kytaristy vidět na hmatníku noty a intervaly, protože za nás nic neudělá svalová paměť. Stupnice přestane být prstokladem, a začne být více prostorem pro melodii.

• Zjednodušení pro techniku pravačky. Žádné přecházení ze struny na strunu, a v důsledku i větší kontrola nad tónem.

• Jedna struna byla pravděpodobně první krok v evoluci strunných nástrojů, a stále se v některých kulturách hojně využívá.

• Spousta špičkových hráčů ovládajá oba styly a plynule mezi nimi přecházejí. Často je to součást jejich zvuku a jeden z důvodů proč vynikají.

• Za sebe bych si ještě dovolil postřeh, že je to vynikající způsob, jak si přirozeně rozvíjet legatové techniky, zejména slide. A také je to příležitost konečně pochopit, že prstoklady nejsou vůbec tak důležité jak se ze začátku zdají, a je v pořádku nakládat s nimi v improvizaci volněji.

• Stupnice na jedné struně jsou mnohem jednodušší, přehlednější a velmi snadno posunutelné na jakoukoliv jinou strunu nebo do jiné tóniny.

Andy Timmons ke hraní na jedné struně

Aby bylo jasno, nikdo netvrdí že na hraní v polohách je něco špatného. Jde spíš o to, že ji cvičí prakticky všichni, ale hraní na jedné struně nikdo. Podle Micka Goodricka jsou oba směry plnohodnotné protikusy, a v ideálním světě by oboje dostávalo stejnou pozornost. A protože v té jednostrunné hře má spousta lidí hodně co dohánět, je to příležitost posunout se o kus dál. Za sebe můžu jen říct, že čas strávený cvičením a hraním na jedné struně mi dal hodně, je to znát, a mám tam hodně co dohánět i po měsících cvičení. Ale jako se vším, slova můžou být dobrým prvním impulsem. Ale aby k něčemu byly, musí po nich přijít hodně vlastní zkušenosti. Jinak řečeno, běžte cvičit, uvidíte.

Legatové hraní na jedné struně je celkem intuitivní co se prstokladů týče. Ale napadlo vás někdy například, že lze stejný tón zahrát několikrát po sobě ale pokaždé na něj „doslajdovat“ jiným prstem? A jak zajímavě to zní? Nebo dělat trylek vytahováním místo příklepů? Mě až po čase na té jedné struně. Protože právě ta omezenost nutí ke kreativitě s tím, co k dispozici máme.

Tenuto (přeloženo do lidštiny: normální hraní bez legata) je na jedné struně problém sám o sobě. Melodie stoupá, položíme ukazovák na hmatník, prsteník, za ním malíček a melodie by chtěla ještě výš. Co dál? Někdy jen posuneme malíček pokud se budeme vracet, jindy znovu ukazováček a dostaneme se do další polohy. Oboje stojí za to cvičit. Hraní víc různých not po sobě stejným prstem je něco, čemu se většinou kytaristi vyhýbají. Na jedné struně je to občas nezbytné. Kdyby chtěl jít někdo ještě dál, může hrát na jedné struně jen jedním prstem. To se pak zbavíme prstokladu totálně a zůstane jen čistá melodie. A pokud si to někdo opravdu všechno projde, nedovedu si představit, že by ještě někdy měl problém se změnami poloh.

Tady volnou improvizaci na jedné struně zkouším sám...

Zbytek knihy: nejen pro hardcore jazzmany

První třetina publikace řeší hraní na jedné struně, a jeho vztah k hraní v polohách. O čem je ten zbytek? Ve druhé třetině najdeme přehled všeho možného, co by jazzový kytarista mohl na hmatníku znát. Všemožné stupnice, jejich mody, akordy, jejich rozklady, obraty atd. To vše omezeno na určité pražce nebo struny. Nejedná se o soupis konkrétních cvičení, ale spíše o takové náměty k tomu co vše si na sebe každý může vymyslet. Množství cvičení co se z toho dá dovodit je možná až příliš rozsáhlé na jeden lidský život. Tato část je určena pro kytaristy, kteří se plně věnují jazzu a chtějí ho hrát na profesionální úrovní, a je to znát i na výběru stupnic a akordů. Myslím, že „hardcore jazzmani“ jsou právě ta skupina lidí, která knihu dodnes kupuje a využívá nejvíc. To ale neznamená, že ji nemůže využít běžný smrtelník, který sedí doma, a neví co by cvičil. Ale počítejte s tím, že projít všechna cvičení, která tato kapitol naznačuje, je možná přecijen trochu příliš na jeden lidský život (pro většinu z nás).

Závěr knihy je pak taková nesourodá směska životních rad a postřehů pro hudebníky obcně. Napsáno s lidskostí a humorem (ostatně jako celá kniha). A jsou to skutečné střípky moudrosti. Když jsem to četl před pár lety poprvé, pár poznámek se trefilo přesně do toho, co jsem v hudbě řešil. Při druhém pročítání při psaní tohoto článku se do mě trefilo pár jiných rad, a myslím že takhle by se to po letech mohlo klidně pravidelně opakovat. Tato by část stála za přečtení pro kdejakého hudebníka, ať už hraje na cokoliv. A toť vše. Pokud si někdo dělá knihovnu hudební moudrosti a nebojí se angličtiny, tahle knížka určitě stojí za zvážení. Když ne, tak běžte aspoň cvičit na jedné struně. Stojí to za to.