Pět kytaristů, kteří dokazují, že Flying V není (jen) metalová kytara

1. Albert King (1923–1992)

Jeden z nejdůležitějších elektrických bluesových kytaristů všech dob prožíval období svojí největší slávy v šedesátých letech, kdy byl jednou z hvězd stáje memphiského vydavatelství Stax. Do klasického základu skvěle včlenil drááždivé prvky soulu a funku. Levorukého obra málokdo viděl s jinou kytarou než s „Véčkem“. Měl jich postupně několik a všem říkal Lucy.

Tou první byl Gibson Flying V z roku 1959 a zní téměř na všech jeho nejslavnějších šedesátkových nahrávkách. Následoval ročník 1966. Po něm už King vlastnil vesměs kopie, které mu přímo na tělo stavěli prvotřídní luthieři (Dan Erlewine, Bradley Prokopow, John Bolin a Tom Holmes). Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat: Albert King je jednou provždy největší osobností kytary typu Flying V.

2. Lonnie Mack (1941–2016)

Jestli v předešlém absolutním hodnocení může někdo Albertu Kingovi aspoň tu a tam šlápnout na patu, je to právě Lonnie Mack, tak trochu „tajnej svatej“ mezi (nejen) bluesovými kytaristy. Už od první poloviny šedesátých let se řadil mezi nejinvenčnější a ve své době i nejprogresivnější sólové kytaristy. Na jeho hráčských výdobytcích si vystavěli vlastní kariéry zástupy komerčně mnohem úspěšnějších hráčů.

Také k Mackovi „Véčko“ neodmyslitelně patřilo. Ve svých sedmnácti letech si koupil nástroj se sériovým číslem sedm (od toho také přezdívka jeho kytary Number 7). Legenda praví, že jako částečný nativní Američan byl Mack uchvácen tvarem kytary, který mu připomínal šíp. Byl také prvním, kdo na Flying V přimontoval tremolo Bigsby.

3. Jimi Hendrix (1942–1970)

Velkého Jimiho máme sice primárně spojeného se Stratocasterem, nicméně „Véčko“ byla jeho druhá nejvyužívanější kytara, na kterou hrál v letech 1967 až 1969. Zajímavé je, že videozáběrů z koncertů, kde by hrál na svoje Flying V, jež si psychedelicky pomaloval lakem na nehty, není mnoho, doklady o koncertním využití máme spíš z fotografií. Každopádně na něj hrál při živých záznamech na BBC Radio 1 (vydáno v roce 1988) a při natáčení dvojalba Electric Ladyland. Například sólo v All Along The Watchtower je právě tento případ.

4. Dave Davies (*1947)

Jestliže jsme se v titulku a úvodu tak trochu (v dobrém!) vymezovali vůči heavy metalu a postavení „Véčka“ v něm, musíme na tomto místě přiznat, že model má dost společného s kořeny tohoto hudebního stylu, protože jak Jimi Hendrix, tak Dave Davies, kytarista britských The Kinks, jsou právem považováni za jedny z hlavních zdrojů heavymetalového přístupu k věci.

Během své kariéry hrál Davies i na řadu dalších typů kytar, ale jeho raná kinksovská éra je do značné míry spojena právě s „Véčkem“ (měl ročník 1958 a koupil si ho v roce 1965) hlavně proto, že si tuhle ve své době hodně neobvykle a drsně působící kytaru s oblibou brával na význačná koncertní a hlavně televizní vystoupení – do jaké míry v tom byla muzikantská potřeba a nakolik frajerství a hec, to nechme koňovi.

5. Marc Bolan (1947–1977)

Také dodnes neuvěřitelně vlivný britský kytarista a skladatel, známý hlavně jako protagonista kapely T. Rex, s oblibou střídal typy kytar, nejčastěji ho vídáme s Les Paulem, ale Flying V mu také přirostlo k srdci. Není pochyb, že jako glamrocková hvězda na kytaře kromě hudební kvality oceňoval i originální vzhled, ladící k jeho výrazné image.

Vlastnil jich samozřejmě postupem času několik a na některých z nich měl namontované tremolo Vibrola. A v Bolanově majetku byl i kuriózní nástroj s ořechovým tělem, jichž bylo vyrobeno pouze pětatřicet kusů. Další z nich patřil o kousek výše zmíněnému kolegovi Hendrixovi.