Pět znepokojivých podobností mezi prvním a posledním Woodstockem
Z nejnovějšího pokusu přiživit se na legendárním Woodstocku nakonec sešlo. Nápad oslavit kulaté 50. výročí dalším gigantickým festivalem zatrhnul jednak tuhý odpor pamětnic a pamětníků posledního zpackaného ročníku '99, následně pandemie covidu a nakonec i úmrtí strůjce celého podniku Michaela Langa (77). Na druhou stranu ani Woodstock '69 bych si příliš neidealizoval. V pěti bodech jsem rozepsal, proč nejen proklínaný poslední, ale i adorovaný první ročník této legendární hudební akce měl zatraceně blízko k humanitární katastrofě.
1. Na obou umírali lidé
Na Woodstocku 1969 přejel traktor sedmnáctiletého študáka Raymonda Mizsaka, toho času spícího ve spacáku, a osmnáctiletému navrátilci z Vietnamu Richardu Bielerovi se zase stalo osudným předávkování Thorazinem spolu s podchlazením a srdečním selháním.
Na Woodstocku 1999 zahynuly tři osoby: Tara Weaver při srážce s autem, David DeRosia na přehřátí a jistý Hyaniss na selhání srdce.
2. Byly to smrtící pasti
Ročník '99 si přímo koledoval o epidemii cholery. Než by návštěvníci platili kilo za flaštičku balené vody, radši poškodili festivalový vodovod a natočili si vlastní, načež vznikaly obří kaluže bláta a splašků, jimiž se pak davy brodily.
Už méně se připomíná, že od toho, aby u prvního ročníku '69 by počet obětí ještě vyšší, ho celou dobu dělila jediná elektrická jiskra. Na části hlavního napájecího kabelu chyběla izolace a všude kolem byla spousta bláta a kaluží. Kvůli těmto a dalším problémům guvernér státu New York Nelson „Rocky“ Rockefeller (z dnešního pohledu dost jasnozřivě) prohlásil tehdy festivalový areál za oblast katastrofy.
3. Pořadatelé až moc věcí „nechávali plynout“
Pádným důvodem vyslat na pomoc hippie utopii '69 vojsko byli především samotní pořadatelé. Nejenže se sety zpožďovaly o celé hodiny. Vázla také doprava v místě a festivalová infrastruktura nezvládala dvojnásobný počet návštěvníků, než na kolik si pořadatelé věřili. Napoprvé ještě měla Langova parta víc štěstí než rozumu. Když v areálu nebylo co pít a kde se umýt, stačilo se uchýlit ke kterémukoliv potůčku v nedalekých lesích. Potraviny si zase návštěvníci obstarali sami přes komunu Hog Farm nebo je dodávala seshora posádka blízké letecké základny Stewart, která také často suplovala první pomoc.
V roce '99 už takhle hustou záchrannou síť Michael Lang neměl a ještě přilil olej do ohně, když akci přesunul na uzavřené vyprahlé letiště a rozhodl se účtoval si za jídlo a pití šílené částky.
4. Kultura „volné lásky“
O sexuálním násilí na prvním ročníku festivalu nevíme zhola nic. Po areálu kolovaly spousty drog a v jednu chvíli se tam pohybovalo až 450 000 lidí. Docela dost jich nemohlo policajty ani cítit a byl mezi nimi i později nechvalně známý masový vrah Charles Manson. Dovozovat tedy, že pokus o hippie ráj na zemi neprovázely sexuální útoky na ženy, když hippies vyznávali volnou lásku a naprostá většina zaprotokolovaných zatčení souvisela s přechováváním „inspirativních substancí,“ je dost naivní. Jen prostě nikdo nic nenahlásil.
Jedním z mála hořkých pozitiv posledního ročníku v roce '99 tedy je, že alespoň několik stovek ze zřejmě celkově vyššího počtu znásilnění spáchaných během tohoto ročníku se podařilo zachytit.
5. Ach, ta média!
Jak je tedy možné, že první a poslední ročník festivalu měly v zásadě dost podobný průběh, a přece se na jeden díváme jako na nedostižný vzor, zatímco z druhého je odstrašující příklad? Může za to filmař Michael Wadleigh, který z chaosu kolem Woodstocku '69 vytáhl především obdivuhodnou snahu o ušlechtilý ideál. Málokdo na konci 60. let předpokládal, že hudební byznys jednou bude stát právě na festivalech a že mezi mnoha parazity na odkazu původního Woodstocku bude i sám festivalový pořadatelský tým.
A jak Woodstock vnímáte vy? Těším se na vaše postřehy.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
