Peter Freestone: Freddie byl v soukromí stydlivý

Garderobiér londýnského baletu Peter Freestone byl řadu let osobním přítelem a „komorníkem“ Freddieho Mercuryho, od jehož úmrtí uplyne příští rok 30 let. Otevřený rozhovor o tom, jaký Freddie ve skutečnosti byl, čím se liší hollywoodský trhák Bohemian Rhapsody od skutečnosti, jaký byl vztah mezi introverty a extroverty v Queen, jsme vedli ve východních Čechách, kde se Peter zabydlel již před lety. Nedávno vyšel živák Queen. Vhodná příležitost pro ohlédnutí za jejich legendárním frontmanem.

Vidíte jistou podobnost dnešní doby a strachu z koronaviru s atmosférou 80. a 90. let a tehdejší hrozby nemoci AIDS? Cítíte určitou paralelu v těchto obdobích?

Určitě. Tehdy nikdo z nás, ani doktoři zpočátku nevěděli, jaký je přesný přenos nemoci. Jestli jde o přenos krví nebo dýcháním. Já pracuji jako rodilý mluvčí na škole a vidím, že lidé se stejně jako tehdy bojí, že se nakazí.

Letos na podzim uběhne 29 let od Freddieho smrti. Je známo, že svoji nemoc před ostatními velice tajil, i před vámi. Věděl jste už tehdy, o jakou nemoc se jedná, aniž by se zmínil, že jde o AIDS?

Zmiňoval se, že je nemocný a že má problém s krví. Ale ne nijak často. Ani mně přesně neřekl, o jakou nemoc se jedná. Nikdo z nás si tím nebyl úplně jistý. Věděl o své nemoci od roku 1987. Kapele to oznámil až v roce 1989, rodina to věděla až o rok později. Když mi o tom Freddie řekl, myslel jsem, že má nález na játrech, protože miloval vodku.

Pro něj samotného muselo být zřejmě těžké udržet tuto tvář i před samotnou kapelou. Už během nahrávání alba Miracle (1989) prosakovali informace, že se Brianu Mayovi a Rogeru Taylorovi nelíbilo, že by neměla po nahrání alba proběhnout tour.

Freddie s Johnem Deaconem si řekli, že chtějí po roce 1986 koncertní pauzu. Chtěli si odpočinout. Nikdo netušil, že jde o poslední koncert Queen. Třeba u Johna to bylo docela vidět na posledním koncertu v roce 1986 v Knebworthu, když při poslední písni vztekle zahodil basu. Měl toho už dost.

I Freddie měl údajně pronést, že toho má dost. Roger Taylor se zmiňoval v dokumentu These Are Days of our lives, že už zřejmě tušil, že na tom není dvakrát nejlíp.

Freddie byl po turné v roce 1986 unavený více než normálně. A tak se nechal slyšet, že už nechce hrát a možná za rok, že by udělal něco dalšího. Ale podle mého názoru ještě nevěděl, co je hlavním důvodem.

Myslíte, že už mohl tušit, že jde o tuto nemoc?

No… možná už si myslel, že je to tím, že stárne. Věděl, že je nemocný až na jaře 1987. Že má AIDS.

Ve své knižní publikaci zmiňujete, že Freddie už nedoufal, že dokončí album Miracle (1989), natož aby vzniklo Innuendo (1991). 

Ne, on řekl, to Miracle určitě vznikne, aby to byl podle jeho názvu skutečný zázrak. Nedoufal, že ho vůbec dodělá. Ale o rok později už pracoval na Innuendu. Udělal více práce za poslední čtyři roky života, než za několik předchozích let. Dělal projekt Barcelona, alba Miracle a Innuendo a několik dalších věcí.

Po zjištění nemoci AIDS musel narychlo nabrat váhu. Bylo to doporučení lékařů, aby mohlo jeho tělo lépe bojovat s nemocí. Jedl něco speciálního?

Freddie měl rád jídlo. Celý život rád jedl, takže pro něj nebyl problém nabrat váhu.

Koncert Live Aid je považován za Freddieho nejlepší živé vystoupení. Myslel si to i on sám? 

Freddie často říkal, že každá poslední odehraná show je tím nejlepším koncertem. Osobně si myslím, že je obtížné říci, která show byla ta nejlepší. Live Aid nebyl klasický koncert, protože šlo pouze o dvacetiminutový set. I když to samozřejmě bylo těch nejlepších dvacet minut v historii. Queen odehráli kolem 400 koncertů s Freddiem, není jednoduché označit nejlepší z nich. Za sebe můžu říct, že si Freddie užil koncert v Budapešti, protože to byla úplně odlišná zkušenost oproti koncertům v Anglii.

V roce 1984 během koncertu v německém Hannoveru si Freddie zlomil nohu. I přes toto zranění koncert později údajně dohrál. Vzpomínáte si na tuto událost?

Freddie v Hannoveru upadl. Jeho hlavní osobní security Terry a já jsme ho odnesli ze stage. Všichni z managementu kapely říkali, že s show je ámen. Freddie nesouhlasil. Řekl: „Podívejte, čtyři songy dokážu zahrát na piano. Dejte mě k němu na židli a já to dohraju.“ Freddie nikdy nechtěl, aby byli fanoušci zklamaní z jeho výkonu.

Domluvil se Freddie dobře německy? Ať už v Německu, kde pobýval v Mnichově, nebo ve Švýcarsku v Montreux? A co zbytek kapely? Je totiž známo, že nahrávala v německých studiích.

(Hlasitý smích) Běžel tenkrát film Nekonečný příběh. Šli jsme na to v šesti lidech a Freddie si automaticky myslel, že půjde o film v angličtině, maximálně s německými titulky. Jenže běžel jen německý dabing. Freddie se nad tím pozastavil a ptal se, co to je? Ostatní, co německy uměli, se smáli. Když šlo o němčinu, tak mu ostatní pomáhali s překladem.

Vy sám jste uměl německy?

Trošku. Já bydlel v Německu dva roky, ale přes den jsem s němčinou do styku ani nepřišel. Na druhou stranu musím říct, že v noci po třetím pivu se ze mě stal úžasný němčinář.

Navštívil jste v létě Montreux?

Hned jak se otevřely hranice, jsem tam jel sám nočním vlakem. Už se totiž bojím létat letadlem. Byl jsem v Montreux dělat průvodce.

Dalo se po Montreux v přítomnosti Freddieho běžně pohybovat? Překvapuje mě, že si právě toto místo vybral, kde ho musel každý poznat. Bylo v tom ještě něco dalšího?

Na začátku roku 1978 bylo v Montreux jedno z nejlepších hudebních studií na celém světě. Takže co se týče práce, byla to skvělá volba. Freddie se tam na začátku opravdu necítil dobře. Šlo o malé město a nedalo se tam nic dělat, tedy pouze pracovat. U jezera často psal texty. Nicméně poslední tři roky jeho života byla tahle nuda a klid vlastně dobrá a potřebná. Jezdil do Montreux v podstatě každou chvíli. Teď to tu vypadá už jinak. Dříve zde byla hospoda White Horse Pub, což bylo důležité místo, kde se scházely kapely jako Rolling Stones nebo Deep Purple. Bylo zde hodně restaurací, ale město nyní dostává jinou podobu. Pokud se rozhoduje, jestli se má zachovat historie nebo dát přednost penězům, tak převládají peníze. Je to škoda.

Navštěvoval i jiná města v okolí jako Ženevu nebo Vevey?

Ne, protože byl pořád ve studiu. Ono bylo totiž jedno, v kterém městě zrovna byl. Znal totiž jenom hotely. Já byl v NY skoro každý rok od roku 1980, ale teprve v roce 1991 jsem byl poprvé na Empire State Building. Freddie měl rád především obchody, kde může nakupovat, jako starožitnosti. Například Praha by se mu určitě líbila kvůli architektuře.

Navštěvoval Freddie mimo koncerty nějaké exotické země? Památná je například jeho cesta po Japonsku ve druhé polovině osmdesátých let.

Jeho nejoblíbenější destinací bylo právě Japonsko. On tam byl poprvé v sedmdesátých letech. Měl rád všechno japonské, ale neměl rád jejich jídlo. Neměl rád syrové ryby jako sushi nebo sašimi.

O Freddiem se ví, že měl nejradši skladbu Somebody to Love. Které album či píseň například on sám ještě preferoval a považoval za své oblíbené?

Nikdy neříkal, co je druhé nejlepší. Měl vždy rád to, co je zrovna nové. Co bylo splněno, bylo zkrátka hotovo.

Zpíval si někdy doma nějakou skladbu Queen?

Ne, jen když se ožral.

Byl Freddie apolitickým člověkem, nebo se o dění ve světě zajímal?

Po Live Aid mu došlo, jakou sílu má jeho hlas a ruce. Šokovalo ho, jak při písni Radio GaGa přes 70 tis. lidí ve Wembley tleská a reaguje na něj. Proto pronesl, že přece nemůže promlouvat k lidem. Vždyť by totiž mohli začít dělat přesně, to co on říká a dělá. I to, co by se mu nelíbilo. Bál se, že by ho mohli špatně interpretovat.

Během písně Hey Jude se chytil kolem ramen Bono Vox z U2 a Paul McCartney a horečně spolu tuto píseň zpívali. Vypadalo to, že se Freddieho trochu straní, protože on inklinoval především k zábavě. Kdežto například kapela U2 je politicky zaměřená.

On neměl obecně rád, když někdo někomu vážným hlasem říkal nebo nařizoval, co má dělat. Politika a náboženství jsou osobní věci každého z nás. Freddie zastával názor, že nikdo přece nemusí vědět, co si přesně myslíš.

Reflektoval Freddie pád železné opony v Berlíně a na jiných místech v Evropě?

Samozřejmě, ale už byl nemocný, takže věděl, že se na ta místa už nedostane. Řešil důležitější věci. 

Máte nějakou vzpomínku na Freddieho v souvislosti s Československem. Nevzpomínáte si, že by se o něm někdy zmiňoval?

Jedenkrát tu málem byl. Jeli jsme totiž na lodi z Vídně do Budapešti a projížděli u Bratislavy. Takže jedině takto. Když už bylo možné vycestovat do Čech, bylo pro něj bohužel pozdě. Freddie měl rád české sklo, to bral jako úžasnou věc.

Která osobnost showbyznysu, se kterou se Mercury setkal, na vás osobně zanechala největší dojem?

Michael Jackson byl gentleman. Choval se ke všem lidem stejně. Nebo David Bowie byl úžasný. Dobrým kamarádem Freddieho byl herec Tim Curry, který hrál v Rocky Horror Picture Show. Tihle lidé paradoxně bývají více normální, než lidé, co si o sobě myslí, že jsou hvězdy. Někteří lidé se chovají způsobem „Cože, ty nevíš, kdo já jsem?“ Ti jsou arogantní. Ale ty pravé hvězdy, takové nejsou.

Berete jako dar, že jste mohl prožít svůj život po jeho boku? A neunavují vás neustálé otázky na jeho život?

Takovou otázku jsem dostal od novináře z Mexika. Ano. Já vím, o čem budu mluvit. Poslední slovo, co mi Freddie řekl, bylo „děkuju“. Ten den, kdy ráno umřel, jsme si noc předtím povídali. Říkal jsem mu, že už pomalu půjdu a on jenom vzal moji ruku a podíval se mi do očí a řekl „děkuju“. A já nevím, jestli mi děkoval za těch společných 12 let, nebo za tu noc, kdy jsem si s ním povídal. Možná už v tu dobu věděl, co se stane.

Jak náročná pro vás byla spolupráce na snímku Bohemian Rhapsody? Bylo to hodně vyčerpávající? Bavil jste se i s režisérem Bryanem Singerem.

Já byl na 85 % natáčení na place s Bryanem Singerem. Jednou mi zničehonic volal, že bude v Praze příští víkend a říkal mi, že chce se mnou mluvit o Freddiem. Tak říkám OK. Já mu povídal, že poslední spoj mi však jede ve 22:30 z Prahy. On odvětil, že to nevadí, že můžu za ním na hotel. Mluvili jsme spolu celou noc až do 3h do rána. Potom povídá, že to nestačí a chce vědět víc. Zeptal se: „Můžeš se mnou do Anglie na 3-4 dny, aby si nám poradil?“ Já tam měl jet původně jen na čtyři dny a to bylo 12. srpna. Vrátil jsem se domů až 18. prosince. Pořád se mě ptal, jaký Freddie byl, co by řekl, jaký měl výraz. Jednou jsem pověděl, že… no možná tady by byl více šťastný, no možná tady byl více nasraný. Bryan řekl o.k. a hned na Ramiho: „Můžeš to tak zahrát?“ Jenže víš, je to film. Není to dokument. Ne všechno je pravda.

Nejste zklamaný z výsledné podoby snímku?

Je to zkrátka film a vtěsnat celý život Freddieho do dvouhodinového snímku je nemožné. Já se neustále díval na jednotlivé scény a každá z nich je jen malým střípkem jeho osobnosti. Realita byla jiná.

A proč myslíte, že se to mohlo stát?

Protože na začátku už byl nějaký daný scénář a přesně podle něho se točilo. A ten, kdo ho napsal, tak neznal Freddieho. Neznal kapelu Queen. Možná věděl něco o historii. Mohl tedy ten člověk napsat hezký hollywoodský scénář. Ve filmu to šlo neustále dolů a nahoru. Zkrátka, klasický hollywoodský film.

Nepřišlo Vám, že je ve filmu až příliš démonizována postava Paula Prentera?

Ve skutečnosti on nebyl ten nejhorší. Freddieho život negativně ovlivnili tři lidé. Ve filmu stačilo, že záporný hrdina bude pouze jeden. Vyšlo to na Prentera. Další záporné postavy už vymýšleny nebyly. Já jsem třeba nebyl postavou ve filmu, protože kdybych se tam objevil, nemohl bych dělat nic, co by film posunulo kupředu. Paul Prenter nebyl svatoušek. Za těch dvanáct let, co jsem Freddieho znal, tak udělal dvě chyby, kdy se v lidech zmýlil. Paul Prenter byl jedním z nich. Druhým z nich byl jeho bývalý  řidič. Měl prošlou mezinárodní řidičskou licenci, ale Freddiemu vůbec nic neřekl. Dva týdny se nespojil s Freddiem a poté, když mu Freddie volal, z něj nakonec vypadlo, že nemá řidičskou licenci. Prenter pracoval v počátku v kapele jako osobní manažér kapely. Jim Beach byl obchodním managerem. Prenter byl sice osobní manager celé kapely, ale zajímal ho pouze Freddie. Zbylý členové mu zkrátka říkali, ať vypadne. Opakovali: „Ty neděláš výplaty, nepomáháš, ty neděláš nic. Běž.“ Ale Freddie říkal, „Ne ne ne, ten je tu se mnou.“ Freddie měl vždy ve všem poslední slovo. Kdokoliv mu mohl říct svůj názor, ale on si to stejně nakonec udělal po svém. Stejné to třeba bylo u Tonyha Bastina, což byl jeho první partner. Řekl jsem Freddiemu, že si myslím, že je to mizera. Freddie odvětil, že ho pořádně neznám. Den nato Freddie prozřel a řekl, že mám pravdu.

Jak jste si s Freddiem dokázali vypěstovat takový vztah a jak jste vlastně věděl, co chce dělat? Protože jsem četl, že to pro Vás byla práce na 24 hodin denně. A pracoval jste údajně i po jeho smrti, protože v dokumentu These Are the Days of Our Lives je zmíněno, že jste volal Rogeru Taylorovi  a řekl mu: „Už nemusíš chodit, umřel.“ Tak jak vlastně tohle vzniklo? Protože on Vám Freddie nikdy neřekl nic konkrétního, co máte dělat.

Všechno jsem ohledně jeho pohřbu zařizoval já. Nedostal jsem nikdy žádné pokyny, co mám konkrétně dělat. Všechno jsem prováděl automaticky. Protože Jim Beach byl v LA, takže kdo jiný mohl zařídit jeho pohřeb? Já jsem dělal zkrátka všechno. Celý svět znal Freddieho posledních dvacet let jeho života. Nicméně jeho rodiče ztratili svého syna. Musel jsem tedy myslet i na druhou stránku jeho života. To znamená, že Freddieho rodina vyznávala zoroastrismus, takže jsem musel přemýšlet o tom, jaký pohřeb budou chtít.

O vás se ví, že jste pro Freddieho dělal vše podstatné. Vařil, věnoval jste se mu, když byl nemocný. To také asi neuměl jen tak někdo, starat se o něj při této nemoci. Absolvoval jste nějaké školení nebo něco podobného?

Ne. Jenom nás navštívil doktor a ukazoval nám, jak se o něj starat jako o pacienta.

Nebál jste se této práce a nakázy?

Já jsem o tom nepřemýšlel, protože stoprocentně věřím na osud. Co se má stát, stane se. Dodnes tomu věřím. Co bude, to bude. Všichni pro něj dělali, co bylo v jejich silách. I já. První věc, co mi doktoři řekli, že musím nosit dezinfekční rukavice. Ale já to dělal i bez nich. Byl to totiž můj kamarád.

Docházelo v kapele často k fyzickým konfliktům? Je to vlastně nastíněno i ve filmu...

Když se sešli v šatně po show i s Paulem Prenterem, začal na ostatní nadávat, jako ty si hrál hovno a ty taky. To bylo hrozný. O půl hodiny později bylo zase všechno v pohodě. Ve druhé místnosti bylo studio. Oni spolu hráli ve studiu dvacet let a to je jako manželství. Neznám manželství, kde by nedošlo ke konfliktu.

Docházelo ke konfliktu povah mezi introverty (Mercury, Deacon) a extroverty (Taylor, May)?

To tak úplně není. Na pódiu byl totiž Freddie největší extrovert. V soukromí však byl stydlivý. On nemohl být nikdy ve společnosti sám. Musel mít vždy kolem sebe 3-4 kamarády.

Zažil jste někdy situaci, že se z toho introverta v šatně postupně vyklubal extrovert, že jste ho už pomalu přestával poznávat?

Ano. Ale ten přerod byl hodně pomalý. Začalo to například tím, že si vzal na sebe kostým. To byl už prostě jiný Freddie než ten v soukromí. To byl prostě on. Měl spoustu kostýmů, ani nevím kolik přesně. Když byl doma, tak byl úplně jiný. Chtěl být obklopen přáteli, protože byl na ně zvyklý. Byl jiný než v kulisách venku. Vevnitř na zahradě měl tepláky a mikinu. Nic extra. Jenže když opustil Garden Lodge (svůj dům) a byl venku, tak si prostě vzal tričko, koženou bundu a černé brýle. Byl to zkrátka jiný Freddie.

Hodně mě překvapilo, že vždy tvrdil, že opravdovou a jedinou jeho láskou je Marry Austinová. Měl sice posledního přítele Jima Huttona a byl obklopen během života i jinými milenci. Na Marry však zkrátka nedal dopustit. Proč si myslíte, že žádný vztah s mužem v budoucnu nemohl toto pouto překonat? Opět je to zmíněno i ve filmu Bohemian Rhapsody.

Freddie byl s Marry šest let. Předtím, než se stal slavným, tak ona všechno platila. Freddie neměl práci. Pomohla mu. Takže když  měl potom peníze, tak jí chtěl něco dát nazpět. Také ho určitě velmi milovala. Pokud jsem se něco já osobně naučil od Freddieho, tak že láska má mnoho podob. To, co cítil k Marry, nebylo stejné jako u Jima Huttona. Láska pro něj byla důležitá. Freddie dával do lásky 100 %.

Proč si myslíte, že bylo tolik diskutabilní turné po Jihoafrické republice 1984 a vystoupení Queen na festivalu v Sun City? V JAR vládlo v této době hnutí Apartheid. Spoustu jiných umělců zde také vystupovalo, ale Queen za to byli dost dehonestováni. 

Na koncert přitom mohli úplně všichni! Černí i bílí! Důležité byly peníze. Kapela poslouchala, co jim řekl Jim Beach. Oni podepsali hned jedenáct koncertů. Nakonec jich udělali Queen jen 8, protože Freddie měl problém s hlasem.

Vy sám jste si prý užil také velkou divočinu a tím mělo být turné po Jižní Americe v roce 1981. Queen byla první kapelou, která se prosadila na tomto kontinentu a začala zde dělat velké koncerty. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Byl jsem tam také a bylo to opravdu vzrušující. Všude byla armáda, policie, armádní vozy. Bylo to až děsivé. Protože my nevěděli, co se stane z minuty na minutu.

I vy jste se na tomto místě bál?

Vzadu na hlavě jsem měl takový nepříjemný pocit. Ale také to bylo opravdové dobrodružství.

Byli Queen první západní kapelou, která prolomila koncertování ve Venezuele?

Dá se to tak říct. Když jsme tam byli, odehrát jsme měli dvě části turné. Po prvním koncertě ale umřel prezident Venezuely a my museli druhý den pryč. Všechno se zastavilo na čtrnáct dní. Byl státní smutek, nefungovaly lety, všechno jsme museli natahat na kamiony a odjet.

Jaký je váš osobní vztah s ostatními členy kapely Queen? Dá se říci, že jsou vaši přátelé?

Ano. Třeba s Brianem Mayem si posíláme emaily na Vánoce apod. Když jsme ve stejné zemi, tak si například i voláme.

Co třeba John Deacon? Jste ještě v kontaktu? Jaký byl vztah mezi ním a Freddiem?

V kontaktu spolu už nejsme. Freddie měl Johna hodně rád. Zejména na začátku, protože John byl nejmladším členem kapely. Nebyl z Londýna, tak měl Freddie tendenci ho chránit. John měl potom manželku. Cítil se líp doma v bezpečí.

Co si myslíte o Češích? Připadají vám jiní než Britové?

Už mám české občanství. Tady se cítím více doma než v Anglii. Freddie byl hrdým Britem. Měl rád monarchii. Ale Británie před 30 lety byla úplně jinou zemí než dnes. Já osobně jsem také monarchistou. Ale už bydlím v republice. Takže musím být také „republikánem“.