Peter Green: tón umocněný duší a srdcem utichl

Kytaristů, které poznáte po prvním taktu, je celá řada. Málokterého z nich ovšem poznáte doslova po prvním tónu. Z těchto velikánů nyní odešel další, jehož tón byl nejen spolehlivě a okamžitě rozpoznatelný, ale též silně inspirující a emotivní. Na pomyslnou nebeskou bránu zaklepal Peter Green.

Ačkoliv prvním nástrojem, na který Peter Green (vl. jménem Peter Alan Greenbaum, nar. 29. října 1946 v Anglii) ve svých pódiových začátcích hrál, byla baskytara, záhy ji vyměnil za kytaru, což bylo dobře nejen pro něj, ale i pro celý hudební svět. Na scénu totiž přibyl další výrazný kytarista s osobitým, poctivým přístupem ke hře a jedinečným feelingem. Už jako dvacetiletý mladíček dostal šanci od tehdy již notně proslulého Johna Mayalla, stát se členem jeho Bluesbreakers a zaujmout post Erica Claptona. Nezáviděníhodného úkolu se sice Peter zhostil na výtečnou, avšak nikdy se v kapele necítil skutečně doceněný a brzy spolu s některými dalšími členy Bluesbreakers zjišťuje, že jeho umělecké představy jdou trochu jiným směrem.

Nejprve tedy odchází Peter Green, poté je z Bluesbreakers vyhozen bubeník Mick Fleetwood a nakonec je k odchodu od Mayalla přesvědčen i baskytarista John McVie. Na světě je základní sestava Fleetwood Mac (tehdy ještě psáno jako Peter Green´s Fleetwood Mac). Kapelu dotváří kytarista Jeremy Spencer a  Fleetwood Mac si získávají velmi rychle věhlas. Vysoká prodejní čísla řadových alb, kolotoč nahrávání a rozsáhlá koncertní turné po celém světě ovšem na kapelu vyvíjí obrovský tlak, což spolu s Greenovým „sklonem k psychickým problémům“ vytváří nepříjemně dusnou atmosféru. Na pozvání Micka Fleetwooda pak do kapely přichází další kytarista Danny Kirwan. Další konkurence na Greena paradoxně působí pozitivně – Green v té době natáčí ty nejlepší skladby a vybičovává se k úžasným sólům. To ovšem netrvá věčně. Spolu s prvními drogovými excesy přichází i nové problémy v podobě silného vlivu ortodoxní sekty. V roce 1970 Peter oznámí šokovaným fanouškům svůj odchod z kapely.

Jeho svět se smrskne na kolotoč drog a vymývání mozku ze strany sektářů, veškeré své příjmy věnuje údajně na dobročinné účely a zbavuje se i velmi cenné sbírky svých nástrojů. Krátce se sice do kapely Fleetwood Mac ještě vrátí, jako rychlá náhrada za vyčerpaného Jeremyho Spencera, ale po skončení turné se opět vrací do svého uzavřeného života. Čas od času hostuje na albech známých osobností, ale na veřejnosti se téměř neobjevuje a hluboce propadá LSD. Nakonec se nechá hospitalizovat na psychiatrii a posléze zde nějaký čas pracuje i jako nemocniční zřízenec.

Po nějakém čase Green znovu nakoupil nástroje a přihlásil se svým sólovým albem. To sice netrhalo prodejní žebříčky jako alba s Fleetwood Mac, nicméně bylo alespoň připomenutím, že ještě stále má co říct a jeho tón neztratil nic ze své síly a originality. V devadesátých letech se pak dává konečně zcela do pořádku a v roce 1995 zakládá Splinter Group. Již první album s tímto seskupením dávalo tušit, že Green je opravdu zpět v plné síle. Sestava Splinter Group šlapala jako hodinky, alba byla přijímána velmi dobře kritikou i fanoušky a svůj tvůrčí přetlak si Peter Green ventiloval na sólových albech. 25. července tohoto roku se ale kruh úspěchů i pádů pro Petera Greena uzavřel.

Ve třiasedmdesáti letech nalezla jeho po všech psychických útrapách jistě notně unavená, bluesová duše konečně pokoj a klid a nám, co jsme Petera Greena obdivovali, ctili jako svůj hudební vzor, nebo jednoduše jen měli rádi jeho hudbu, po ní zůstalo zase jedno místo, které jen stěží může někdo nahradit.  

Charakteristický Greenův zpěvný tón vycházel nejen z nástroje samotného, ale i z jeho duše a srdce. To lze ostatně snadno slyšet i na celé řadě tributních alb, která vycházela ještě za jeho života. Ačkoliv se mnozí jeho tónu snažili co nejvíce přiblížit, vždy tomu něco chybělo. Greenova složitá, psychickými problémy i závislostmi rozervaná duše dávala jeho hudbě vždy punc originality a jeho tónu to cosi nehmatatelného, co každý musí cítit, ale nikdo nemůže napodobit.