Přejít k hlavnímu obsahu
Petr Adamík - Út, 17.09.2019 - 09:00

Pete Howard: Zvažoval jsem, že odejdu do muzikantského důchodu

Letos se jako bubeník přidal k britským The Wonder Stuff, se kterými příští měsíc vydává nové album. Léta strávil v alternativních Queenadreena, projektu Vent 414 a ještě dříve vydal na labelu Fiction dvě alba s kapelou Eat. Jeho bohatou bubenickou kariéru ale v podstatě odstartovalo angažmá u legendárních The Clash, kde v roce 1983 nahradil volné místo po Topperovi Headonovi. Stal se tak součástí nechvalně proslulého posledního období těchto punkových velikánů. I když mě Peter zprvu upozorňoval, že by se nerad bavil jen o této krátké epizodě v jeho rozsáhlé kariéře, nakonec jsme ji v našem telefonickém rozhovoru samozřejmě vynechat nemohli.

V tomto roce ses stal členem The Wonder Stuff. Jak k vašemu spojení došlo? V oficiálním prohlášení stálo, že jsi dlouhodobý přítel skupiny a vím, že v minulosti jsi s Milesem Huntem hrával v kapele Vent 414. Hledali zrovna bubeníka a tak ses jim prostě nabídl?

Milese znám opravdu dlouhou dobu. Ještě kdysi dávno jsem hrál v kapele Eat a tenkrát jsme dělali The Wonder Stuff předkapelu asi na čtyřech nebo pěti šňůrách. V té době The Wonder Stuff hráli na mnohem větších místech. Po jejich rozpadu jsem se s Milesem sešel ve Vent 414 společně s Morganem Nichollsem, který nyní hraje s Muse. Jo, Miles si se mnou dal schůzku a svěřil se mi, že chce začít psát nový materiál a že hodlá trochu obměnit kapelu. Začal psát s novým kytaristou Markem Thwaitem, kterého poznal ještě když hrál s The Mission. Napsali spolu pár skladeb a pak se mě zeptali, jestli bych s The Wonder Stuff nechtěl koncertovat a hrát na desce. Já měl nějakou dobu pauzu, protože mám doma šestiletého kluka. Jeho máma je učitelka, takže jsem se rozhodl, že se o něj budu starat, zatímco ona bude v práci. Dříve jsem měl na starosti hudební režii jednoho projektu ve Francii společně s Carlem Barâtem, Marcem Almondem a mnoho dalšími evropskými muzikanty, tanečníky a akrobaty, což mi zabralo celkem dost času. Byla to skvělá zkušenost, ale nevyšlo to. Všichni říkali, že to bude skvělé, budeme jezdit po světě s novým druhem rockové opery, ale nefungovalo to. Strávil jsem tři roky prací na tomhle projektu a byl jsem trochu vyšťavený. K tomu všemu přispělo i mé předchozí účinkování v kapele Queenadreena. Já a zpěvačka Katie jsme tvořili pár. Chodili jsme spolu asi osm nebo devět let. Když jsme se rozešli, tak krátce na to přišla ta nabídka z Paříže. Po tom všem jsem byl totálně hotový a nechtělo se mi už nikdy dělat nic spojeného s kapelou nebo muzikou všeobecně. Ovšem po čtyřech a půl letech pečování o malého synka se mě z ničeho nic někdo ptá, jestli se nechci přidat ke kapele. „Ano, prosím, dostaň mě odtud,“ byla má odpověď. (smích) A ačkoliv svého syna miluju, tak starat se o dítě je zatraceně těžká práce. Tak takhle se to celé stalo. Už jsem málem odešel do muzikantského důchodu a vykašlal se na to. Věděl jsem ale, že s Milesem to bude pohoda, protože jsme se znali a věci které mi přehrál byly skvělé. Byla to správná věc ve správnou chvíli.

V říjnu má vyjít nové, v pořadí již deváté album The Wonder Stuff s názvem Better Being Lucky. Byl jsi součástí skládacího procesu nebo s tvým příchodem už měl Miles Hunt hotový veškerý materiál?

Většinu udělal Miles s Markem. Posílali si nápady sem a tam, protože Mark žije v Los Angeles a Miles ve Shropshire u Walesu. Takže všechno napsali takhle na dálku. Já už slyšel celkem vypracované demo snímky a většina bicích už je jen má interpretace toho, co jsem si naposlouchal. Je to vůbec poprvé, co jsem natáčel a nebyl jsem do příprav zapojen od začátku až po úplný konec.

Co tedy můžeme od alba Better Being Lucky očekávat?

Řekl bych, že to zní jinak než věci, které jsem od The Wonder Stuff byl zvyklý slýchávat. Mark Gemini Thwaite hrával v gothic rockových kapelách. Byl v The Mission, v Bauhaus, ale například hrál i s Trickym. Nahrál i několik sólových desek a s Milesem už taky v minulosti pracoval. Myslím, že i díky němu jsou skladby temnější. Samozřejmě je z toho pořád hodně cítit The Wonder Stuff, protože jsou tam Milesovy texty a jeho zpěv. Písně mají aranže jako popové písničky, ale nechybí tam ten temný prvek. Jsem tvrdší bubeník, než předchozí, se kterými Miles spolupracoval. Jelikož se Miles a Mark chtěli vydat trochu jiným směrem, tak já byl ta správná osoba, která by jim v tom mohla pomoci. Dali jsme si pár zkoušek a pak jsme natáčeli. Moje party byly nahrány za pět nebo šest dní. Ty dema jsem měl doma už několik měsíců, takže jsem přesně věděl, co hrát.

Plánujete s albem vyjet na turné? A tím nemyslím jen po Británii, ale třeba i ve zbytku Evropy?

Já osobně bych se moc rád vydal na turné po Evropě, ale nevím, jaký je teď plán. Pak je tady samozřejmě celý ten nesmyslný Brexit, který se u nás právě řeší. Nikdo si momentálně není jistý, jak snadno budeme moci cestovat. V minulosti, když jsi vyjel na turné do Evropy, tak jsi musel vyplnit spousty papírů, které se musely zkontrolovat, stejně tak všechno tvé vybavení, což tě mohlo zdržet na hranicích na dlouhé hodiny, někdy i na celý den. Tohle všechno se zase může velmi brzo vrátit. A to je, myslím si, celkem děsivá vyhlídka, když si představíš, že musíš na hranicích trávit tolik času. Samozřejmě já miluju jezdění na turné po Evropě, protože se podíváš na různá místa, aniž bys za to musel platit. Poznáš všechny města a prostě prozkoumáváš okolí, což je asi ta největší výhoda turné. Taky to hodně závisí na tom, jak bude nové album přijato. Těžko říct, ale doufám, že to klapne.

Už jsem zmínil Vent 414. Ta kapela by se v podstatě dala nazvat superskupinou. Vedle tebe a Milese Hunta se tam ještě mihnul Billy Duffy z The Cult.

Ano, Billy Duffy u nás strávil jen chvilku. Myslím, že to pro něj bylo celkem zvláštní období. Přidal se k nám, protože zrovna nebyl v The Cult a zřejmě potřeboval nějaký nový projekt, do kterého by se mohl zapojit. Sblížil se s Milesem, protože se v minulosti párkrát potkali. Všichni z toho byli nadšeni a říkali jsme si, že je to dobrý nápad, ale Billy je z jiného světa. Je z „onoho“ specifického světa, ve kterém The Cult žijí a myslím si, že byl zvyklý na určitou úroveň některých věcí. Já z toho byl taky nadšený, ale osobně jsem ho neshledal jako osobu, se kterou bych mohl nějak vycházet. Nenahrával s námi, jen odehrál několik koncertů v Americe a vzájemně jsme došli k tomu, že to asi nikam nevede. Dále byl v kapele Morgan Nicholls, kterého jsem viděl hrát v Senseless Things a říkal jsem si, že je to jeden z nejlepších basáků vůbec.

Vaši jedinou desku jste natáčeli se Stevem Albinim mj. také v Abbey Road. Kdysi, když se připravoval na natáčení s Nirvanou prohlásil, že pokud natáčení trvá více než týden, tak to někdo nezvládá. Jak dlouho to zabralo vám a jaká s Albinim byla spolupráce?

(smích) Byl úžasný, jeden z mých nejoblíbenějších lidí, které jsem v životě potkal. Byl opravdu ultra pozitivní. Je to neuvěřitelně moudrý člověk, purista. Říká o sobě, že je něco jako morální myčkou pro kapely. Nechce být uváděn jako producent, ale jeho hlavní myšlenkou je zaznamenat kapelu takovou, jaká vlastně ve skutečnosti je, namísto, aby zněla tak, jak si třeba představuje nahrávací společnost. Věří tomu, že v každé kapele něco je, že každá má něco svého. Když jsem třeba zahrál na bicí něco, kde cítil, že se trochu předvádím, tak mě upozornil, že tohle není pro kapelu jako celek to pravé ořechové. Je velmi vnímavý, protože se muzikou zabývá celý svůj život. Než jsem se s ním potkal, tak jsem viděl jeho kapelu Shellac asi třikrát a byli úžasní. Pracoval s každým důležitým muzikantem v nedávné historii. Budu na naši spolupráci vzpomínat napořád. Jasně, ačkoliv bylo dle mě album a hlavně singly z něj fajn, tak se moc neprodávalo a nesplnilo to očekávání všech. Každopádně to byla skvělá zkušenost.

Od roku 2002 jsi usedl na bubenickou stoličku v kapele Queenadreena, což byla poněkud tvrdší záležitost.

Jo, znal jsem se sestrou od Katie. Dlouhou dobu před tím, než jsme se vůbec dali dohromady. Byli jsme velmi blízcí přátele. Někdo mi řekl, že Queenadreena hledají bubeníka a že bych se pro tuhle kapelu hodil. Chtěli na bicí holku, ale potom jsem k nim přišel na zkoušku a skončilo to tak, že jsem v kapele zůstal na dalších osm let. A navíc to, jak už jsem říkal, vyústilo v náš společný vztah s Katie. Crispin (Gray) a Katie jsou úžasní muzikanti. V mnoha ohledech jsou zcela odlišní od ostatních a nějak pořád nerozumím tomu, že se nestali víc známí. Všichni od Marylina Mansona až po Foo Fighters o nich mluvili. Zmiňovali, jak skvělý vliv na hudební scénu Katie má. Než jsem se ke Queenadreena přidal, tak právě Foo Fighters a Marylin Manson si je vyžádali jako předskokany pro jejich turné. Crispin a Katie spolu napsali fantastické skladby, alternativní, velmi inteligentní pop songy, takže opravdu nerozumím tomu, proč se nestali slavnějšími. Našim manažerem byl nějakou dobu Jazz Summers, člověk, který spolupracoval s Wham!, Killing Joke a dalšími. Dostal i ocenění za nejlepšího manažera roku a ve své řeči se zmínil, že jestli něčeho lituje, tak toho, že se mu nepodařilo dostat Queenadreena výš, tam, kde by si zasloužili být.

Když ses v roce 1983 přidal k The Clash, tak ti bylo třiadvacet. Kde všude jsi hrál před nimi? Celá ta věc nazvaná punk začala, když ti bylo šestnáct, sedmnáct. Byl jsi součástí této scény nebo jsi jako muzikant vzešel z úplně jiného prostředí?

Pocházím z pěkného městečka Bath, které bylo pro střední třídu. Nyní se z toho stává místo, kde se jezdí na rozlučku se svobodou nebo na dámské jízdy. Lidé se tam jezdí opít před tím, než se ožení, chovají se tam hrozně a je to celkem ostuda. Tohle místo je totiž jinak opravdu krásné. Má rodina je z Bathu, naše generace tam žily doslova stovky let, ale já se tehdy z Bathu odstěhoval pryč, protože vše, co se muziky týkalo, se odehrávalo mimo Bath. Samozřejmě v Londýně, ale také v Bristolu. Jenže v Bristolu se mi žít nechtělo, a tak jsem se vydal do Londýna, stejně jako hodně mladých z Bathu v té době. Chvíli jsem hrál v kapele Cold Fish, kde jsme měli zpěvačku, která byla fajn a později snad slavila úspěch s jednou kapelou. Bydlel jsem v Landbroke Grove a Paul Simonon z The Clash bydlel hned za rohem. Vídával jsem ho chodit po ulici. Věděl jsem, že vyhodili Toppera a Terry Chimes, který se ke kapele na čas vrátil už s nimi nehraje, takže shání nového bubeníka. A tak jsem se prostě sebral, šel jsem k němu, zaklepal na dveře a povídám Paulovi: „Vím, že hledáte bubeníka a to já jsem, rád bych s vámi hrál.“ Byl opravdu zdvořilý a říká mi: „Příští týden dáváme ven inzerát, tak se prostě zastav.“ A pak tady byl Digby, kluk, co dělal u The Clash kytarového technika. Oba dva jsme na King´s Cross nakupovali trávu od stejného dealera, takže jsme se znali. Bylo tedy fajn vidět známou tvář, když jsem se na ten konkurs dostavil, cítil jsem se hned pohodlněji. Je to i Digbyho zásluha, že jsem se tam dostal. Jo, bylo mi třiadvacet, vyrazili jsme do Ameriky, hráli na US festivalu, pak ale vyhodili Micka Jonese a celé se to trochu zamotalo. Začalo to být těžké a úžasný sen se vyvinul v cosi nepříjemného. Kdybych byl v té době starší a zkušenější, tak bych pravděpodobně odešel. Byla to tenkrát hodně matoucí doba, doba po post-punku, osmdesátky byly v plném proudu a každý se snažil být krásný, každý to přeháněl s účesy a lidi se hloupě oblíkali. Řekl bych, že Clash se do toho trochu zapletli, ale hlavní problém byl, že Mick Jones spolu s Joe Strummerem spolu psali skvělé písně a když psali sami, tak jim to už tak skvěle nešlo. Kdybych tenkrát věděl to, co vím teď, tak bych asi odešel po tom, co jsme odehráli ten koncert na US festivalu.

Když už zmiňuješ ono proslulé vystoupení na US Festivalu v roce 1983, jaké to pro tebe bylo, být najednou součástí něčeho tak velkého a objevit se na pódiu před zraky sta tisíců fanoušků. Domnívám se, že před tím než si nastoupil k The Clash, tak jsi měl zkušenosti jen s koncerty v klubech a na menších místech.

Legrační je, že jsem nebyl vystrašený z toho publika, ale z Joe Strummera. Toho dne byl opravdu drsný a rozhodně nebyl v náladě, kdy byste si ho chtěli znepřátelit. Myslím, že mě v kapele nechtěl. S Paulem jsem vycházel skvěle, ale myslím, že Bernie (manažer) a Mick mě chtěli do kapely jen pro to, že jsem se naučil rychle všechny skladby a dobře jsem vypadal. Joe podle mě chtěl někoho jiného, Někoho, kdo by nebyl ze střední třídy. Byl totiž hodně proti vyšší střední třídě, v níž vlastně měl své kořeny. Nechtěl s tím mít nic společného a když byl ve společnosti někoho takového, tak ho to štvalo. Celkem často mi vyčítal kdo jsem a z jakých poměrů pocházím. Kdyby mi to někdo řekl dnes, tak ho pošlu do prdele a odejdu. Je to zvláštní, protože, když ti někdo nabídne zaměstnání, tak moc nečekáš, že ti bude celou dobu pořád říkat, jaké jsi hovno. Je těžké lidem říkat, že tvá vysněná práce byla hrozná, protože ti každý bude tvrdit, že to muselo být skvělé. Ale jo, prvních sedm koncertů v Texasu a také vystoupení na US festivalu byly skvělé, ale potom už to tak nebylo.

Když jsem mluvil s Terrym Chimesem, který se do kapely vrátil na záskok po odchodu Toppera Headona, tak ten mi říkal, že se musel naučit snad 50 skladeb během týdne. Jak to bylo u tebe? Měl si na učení dostatek času?

Hodně z nich už jsem znal, měl jsem všechny jejich desky doma. Znal jsem všechny jejich neslavnější písničky. Prostě jsem se je naučil, nikdo mi to nemusel říkat. Naučil jsem se každou skladbu, kterou by mohli hrát. Věděl jsem, že už je domluvený US Festival a koncerty v Texasu, které měly sloužit jako zahřívací kola před tím festivalem. Nechtěl jsem to pokazit. Věděl jsem, že když udělám chyby, tak mě to bude pronásledovat do konce mého života. Mick a Paul mě podporovali, Bernie byl svině, jak každý ví a Joe ho prostě následoval. Když se osobně dívám na záběry z US festivalu, tak vím, že pokaždé, co se na mě Joe podívá, tak se skoro až snažím za něco schovat, aby se naše oči nestřetly. Jak jsem říkal, bylo to fajn, ale co mě opravdu štve je, že jsem z toho nikdy neměl žádné peníze. Byl jsem naivní a hloupý, abych si o nějaké peníze řekl. Když už jsem si řekl, tak mě Bernie okamžitě usadil. A to bylo už hodně dní po tom, co jsem to místo dostal. Vím, že za US festival inkasovali slušnou sumu, ale Bernie Rhodes mi řekl: „Joe Strummer je mluvčí této generace a jestli tomuhle chlapovi nebudeš věřit, tak můžeš okamžitě z kapely vypadnout.“ A tak jsem držel hubu, mladý a vystrašený. Platili mi málo a poté, co odešel Mick Jones, jsem dostával ještě méně. Nikdy jsme z ničeho neviděli žádné peníze. Dostávali jsme 150 liber měsíčně a to bylo všechno. Kvůli toho jsem byl celkem zahořklý, protože pro to nebyl vůbec žádný důvod. Ale tak se věci prostě mají.

Víme, že konec The Clash nebyl nejpříjemnější, neměla celá ta situace vliv na tvé budoucí účinkování v muzice? Chci říct, jestli jsi tak trochu nebyl rozčarován z celého hudebního byznysu, že bys zvažoval se na muziku vykašlat?

Joe si dal dostaveníčko se mnou, Vincem (Whitem) a Nickem (Sheppardem) v Soho a dal každému z nás upocenou obálku, ve které bylo tisíc liber. Koupil jsem si za to letenku do New Yorku, kam jsem dorazil mezi vánocemi a Novým rokem. Nikoho jsem tam neznal a nějakou dobu jsem s muzikou nechtěl mít nic společného. Když jsem byl v Londýně, tak se mě pokaždé někdo ptal, co se děje, co se s kapelou stalo, bla bla bla...a tak jsem se vydal do New Yorku, kde jsem rok pracoval jako messenger na kole. To byla skvělá nehudební věc, zároveň všichni, kdo tuhle práci dělali byli buď muzikanti, fotografové, spisovatelé nebo DJové a se spoustou z nich jsem se spřátelil. Ironicky jeden z messengerů byl týpek, který dělal graffiti živě během jednoho z koncertů The Clash, ale nechtěl jsem se s ním seznamovat, protože v té době jsem o Clash nechtěl vůbec mluvit. Zatímco jsem žil tam, tak v Londýně se začalo objevovat hodně squatů. Někteří z mých kamarádů obsadili jednu bývalou továrnu, pořádali tam filmový festival a různé párty, načež zformovali kapelu Eat. A tak jsem se vrátil zpátky, protože to byli lidi, které jsem znal z Bathu a teď bydleli v Londýně. Přidal jsem se k nim a hráli jsme spolu. Získali jsme kontrakt s velkým labelem a nějakou dobu se nám dařilo. Bylo to vzrušující období. Věřil jsem ve svůj vlastní proces.

Tagy Osobnost týdne Pete Howard The Clash The Wonder Stuff Queenadreena Vent 414
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
TOPlist