Peter Lipa: Žádná umělá inteligence nepřekoná živého muzikanta

Proč zrovna v New Orleans?

Protože je to město hudby. Zamiloval jsem si ho od chvíle, kdy jsem do něj poprvé vstoupil. V průběhu života jsem zjistil, že všechno, co mám v hudbě rád, je nějak spojené s New Orleans, pokud z toho města daný styl rovnou nepochází. Když poslouchám dnešní muzikanty, dovedu už podle jejich hudebního projevu odhadnout, jestli mají s New Orleans něco společného.

To okouzlení městem v Louisianě s vámi asi sdílí spousta jazzmanů.

Máte pravdu, mezi jazzovými muzikanty je New Orleans pojem. Na Bratislavských jazzových dnech loni vystupovala francouzská zpěvačka Cyrille Aimée, která se do toho města přestěhovala. Dělal jsem s ní rozhovor a zajímalo mě, proč jako rodačka ze Samois-sur-Seine, kde je pohřbený Django Reinhardt a každý rok se tam koná reinhardtovský festival, odešla žít právě do New Orleans. Jen se na mě udiveně podívala a povídá: „Byl jsi tam?“ Odpověděl jsem, že ano. A ona: „Tak proč se vůbec ptáš?“

Kolikrát jste už v New Orleans navštívil?

Poprvé jsem tam přijel krátce po roce 1989, kdy se ve městě konal kongres pořadatelů jazzových festivalů z celého světa. Já zastupoval východní Evropu, dokonce jsem vedl nějakou panelovou diskuzi. Vzpomínám, že mě hned první večer vzali na koncert The Neville Brothers, mohl jsem se za kapelou podívat i do zákulisí. Pak už jsem do New Orleans jezdil průběžně, dohromady jsem tam byl asi čtyřikrát nebo pětkrát. Zažil jsem i Mardi Gras, což je tamní obdoba karnevalu v Riu, festival, na kterém se potkává celá Amerika. Každý rok do města kvůli Mardi Gras přijede snad milion lidí.

A je pořád New Orleans tou hudební Mekkou? Není to už trochu klišé?

Kdepak, New Orleans je pořád tím New Orleans, jak jsme ho vždycky znali, nic na tom nezměnily ani časté záplavy ani hurikán Katrina. Všichni občané toho města jsou si vědomi, že nejsilnější odkaz, který dali světu, je právě hudba. Jdete po ulici a míjíte sochy a fotky slavných muzikantů, od Petea Fountaina po Jona Batista, což je nejnovější hrdina tamní scény.

Jen na Bourbon Street, po které přes den jezdí auta, ale večer je pěší zónou, je asi padesát hudebních klubů na pravé straně ulice a dalších padesát na levé. A všude se každý večer provozuje živá hudba! Zní tam snad všechny žánry jazzové i populární muziky včetně dvou čistě louisianských, které u nás až tak neznáme, což je zydeco a cajun. Ale to pořád mluvím jen o té jedné ulici.

Další je Frenchmen Street, tam sídlí vynikající jazzový klub, kde v prvním poschodí hrával slavný neworleánský bigband. A mohl bych jmenovat další skvělé podniky jako Fillmore New Orleans nebo Tipitina's. O úctě k hudební tradici svědčí třeba i názvy veřejných prostranství a budov, je tam park Louise Armstronga anebo divadlo Mahalie Jackson. Hudba je v New Orleans prostě doma.

Na novém albu NOLA jsou dvě verze každé z pěti písniček. Slovenská, která vznikla u vás v Bratislavě, a anglická právě z New Orleans. Jak jste přišel na tento koncept?

Jako každý ambiciózní muzikant jsem se i já vždy snažil něco v New Orleans natočit. Během covidové karantény jsem napsal pár písniček a napadlo mě, že bych jejich slovenské verze natočil doma se slovenskými muzikanty a paralelně bych ty písně nahrál právě v New Orleans s tamními hudebníky. Od začátku mě bavila představa, že by šlo o jiné verze těch samých skladeb, přičemž žádný z hudebníků by neznal obě verze. A posluchači by si pak mohli vybrat, která se jim líbí víc.

Sehnat v New Orleans dobré studio a kvalitní hudebníky asi nebylo jednoduché. Jak se vám to povedlo?

V roce 2020 jsme pod záštitou slovenského velvyslanectví ve Washingtonu uspořádali koncert slovenského jazzu v Carnegie Hall a já pak ještě na tři dny vyrazil do New Orleans. Už tehdy jsem tam pokukoval po mladých muzikantech, které bych mohl oslovit ke spolupráci, a prošel jsem si i pár neworleánských studií včetně studia Marigny, které se mi líbilo nejvíc. To už jsem věděl, že v New Orleans působí Jamison Ross, výborný zpěvák a bubeník, kterého jsme o rok dříve pozvali na Bratislavské jazzové dny. Věděl jsem, že má ambici být i producentem, a když měl loni na jaře koncert ve Vídni, rovnou jsem se za ním vydal a zeptal se ho, jestli by se mnou nechtěl nahrávat a ujmout se i produkce nahrávky. A Jamison souhlasil.

Co bylo jeho úkolem – jako producenta?

Dostal ode mě demo s písničkami a lead sheet, takový jednoduchý notový materiál. Taky jsem mu sdělil termín, kdy bych mohl do New Orleans přiletět. A on měl za úkol zajistit do té doby muzikanty a studio. Shodou okolností sehnal právě Marigny Studios, na které jsem si už od roku 2020 myslel. Tím mi všechno zásadně ulehčil a já už měl jednodušší práci.

Jak vás pak v New Orleans přijali hudebníci, které Jamison Ross do studia přivedl?

Nejdřív se na mě dívali trochu nedůvěřivě, cítil jsem, že si říkají, co tady ten děda vlastně chce... Ale jakmile jsme začali hrát, poznali, že jsem stejný muzikant jako oni, a musím říct, že mě celkem brali. Nezazněly ani žádné výhrady vůči mé angličtině, snad jen na jednom místě mě Jamison opravil a vrátil.

A co jste říkal na muzikanty, které Jamison Ross sehnal? Zaujal vás některý z nich víc než jiní?

Všichni to byli etablovací mladí hudebníci, ale myslím, že nejdůležitějším členem sestavy byl Oscar Rossignoli. To je klavírista, který pochází z Hondurasu a má už i své vlastní album, kde hraje poměrně vážnou hudbu. Jeho výkon je pro celou nahrávku signifikantní, ale i v jeho partu se Jamison hrabal a naznačoval mu, co a jak.

Dále na albu hrají basista Max Moran a Jamison Ross na bicí. Ve dvou skladbách zní ještě kytara Ari Teitela, jednou naživo a jednou z playbacku. Ale to je jediný playback té americké části nahrávky, jinak jsme všechno nahráli naživo. Za dva dny jsme pořídili šest skladeb.

Nemělo jich být původně jen pět?

Ano, pět bylo domluvených, ale nahráli jsme ještě šestou, což je coververze Balady o štyroch koňoch, kterou jsem napsal už před třiceti lety a ve studiu Marigny jsem ji přepracoval do neworleánské verze, se suzafonem místo basy a se třemi dechaři. Štyri kone vrané je vcelku jednoduchá písnička, která se hudební formou blíží spirituálům typu Svatí pochodují. Přišlo mi, že by se na albu mohla dobře vyjímat.

Slovenské verze skladeb z alba NOLA tedy vznikaly až poté, co jste se vrátil z Ameriky?

Přesně tak. Slovenští muzikanti americké verze vůbec neslyšeli. Je zajímavé poslouchat, jak se ta pojetí liší. Přijde mi, že verze z New Orleans jsou bližší jazzu – už obsazením, kdy kytara je jen ve dvou písničkách. Slovenské varianty jsou zase tvrdší a komplexnější, více vyprodukované. Taky já sám zpívám jinak ve slovenštině a jinak v angličtině, například trochu jinak frázuju. Celkově mi přijde, že v New Orleans jsem zpíval jemněji, žádný Joe Cocker, to by se nehodilo. Ale ta rozdílnost verzí je v pořádku. Individuální výkon je pořád individuální výkon. Dva klavíristé nikdy nezahrají volnou skladbu stejně. Každý muzikant cítí hudbu jinak a každý si nakonec zahraje to svoje.

Slovenské písně na albu NOLA vám otextovali vaši, dá se říci, kmenoví autoři. Jak jste řešil anglické překlady?

Opravil bych vás, nejsou to překlady. V tak šťavnaté podobě, v jaké jsou psány originály, písničku ze slovenštiny do angličtiny nepřeložíte. Takže někteří z textařů se drželi původního tématu, ale jiní si vymysleli vlastní příběh. A tak jako v případě slovenských textů, i pro jejich anglické verze jsem oslovil osvědčené spolupracovníky. Tři napsal Christian Weber, což je Američan, který žil léta na Slovensku a učil děti angličtinu. Další anglický text je dílem v Prešově žijícího Brita Jonathana Grestyho. Se slovenštinou je tak daleko, že v našem jazyce píše i romány. Jeden z nich se jmenuje Cudzincov kabát, četl jsem ho, je docela vtipný. A jeden text mi napsal i Juraj Paliesek, s nímž jsem spolupracoval už na albu 68, kde také bylo několik anglicky zpívaných věcí.

Vždy jste si potrpěl na kvalitní texty, třeba ty od již zesnulého Milana Lasici. Zbylo vám po něm něco, co jste zatím nezhudebnil? Třeba na nové desce jeden Lasicův text je.

Bohužel to je ten poslední, který dal mně. Ale Milan na sklonku života rozdával texty i mým kolegům. Třeba Marián Čekovský mi poslal tři písničky, které napsal na Milanovy texty, a teď chce, abych je nazpíval. Uvidíme, jak to dopadne. Já mám od Milana ještě jeden starší text, který jsem ale nikdy nezhudebnil, protože si s ním prostě nevím rady. Jinak nemám nic.

Z Milana totiž nebylo snadné něco vypáčit. On psal jen, když měl sám chuť. Na druhou stranu jsem vždy spolupracoval i s dalšími kvalitními textaři. Třeba moji relativně nejúspěšnější písničku Maturantky nenapsal Lasica, ale Rudo Rusiňák, i když text té písně je velmi lasicovský. Vzpomínám si, že když tu písničku Milan slyšel poprvé, udiveně mi povídá: „Proč jsem tohle nenapsal já?“

Jak na Milana Lasicu vzpomínáte?

Obdivoval jsem ho už v době, kdy vystupoval a tvořil s Júliem Satínským. A ten obdiv ve mně zůstal po celou dobu naší spolupráce. To, co jsme společně udělali, považuji za svůj životní úspěch. Dodnes se cítím poctěn, že mi byl Milan ochotný dávat texty a já na jejich základě mohl psát písničky.

Vedle aktivního hraní se celý život věnujete jazzu i jako dramaturg Bratislavských jazzových dní. Festival loni proběhl už po osmačtyřicáté – a opět s velkými jmény jako Richard Bona nebo Marcus Miller. Jak těžké je udržet festival při životě?

Když jsme začínali, byli jsme v Bratislavě jediní, kdo jazzový festival pořádal, tím byla naše situace o hodně jednodušší než dnes, kdy už je promotérů víc. Pořád chceme dělat velký festival, na který přijde třeba dva tisíce lidí, ale k tomu je zapotřebí angažovat i známá jména. Tím se dostáváme k naší realitě, a ta je taková, že Slovensko je velmi chudý stát a naše finanční možnosti jsou o hodně menší, než má konkurence třeba ve Francii, Německu nebo ve Švýcarsku. V těchto zemích mají lidé daleko víc peněz a jsou zvyklí dát za koncert třeba i sto eur. U nás dá ale stovku za jazzový koncert málokdo.

Druhá věc je informovanost jazzového publika, která je u nás taky na daleko nižší úrovni. Jsou muzikanti, kteří jsou hvězdami nejen v Americe, ale třeba i jen kousek od nás, ve Vídni, ale já vím, že v Bratislavě bychom na jejich koncert prodali tak tři stovky vstupenek. Najít kompromis, to znamená přilákat dost diváků, mít kvalitní line-up a přitom zachovat nízké ceny vstupného, je stále těžší. Ale nechceme se vzdát a festival budeme určitě připravovat i v dalších letech.

Zatímco desky už se skoro neprodávají, festivaly mají stále vysokou návštěvnost. Čím si to vysvětlujete?

Svět hudby se mění. Nahrávání coby největší láska a ambice hudebníků se pomalu, ale jistě stává finančně nezajímavým, protože prodat svou nahrávku už dokáže jen málokdo. K novým písním a albům se dnes přes streamovací platformy každý nějak dostane, ale jako by tím hudba ztrácela na ceně.

Jediné, co svoji atraktivitu pořád neztratilo, je živá muzika. Žádná umělá inteligence zatím nepřekonala a ani nepřekoná živého muzikanta, který stojí před vámi na pódiu a vy ho v tu chvíli posloucháte. Takové okamžiky vám v bohaté míře nabídne právě hudební festival.

Hlavní program Bratislavých jazzových dnů se koná každý rok na podzim. Máte už pro letošní ročník potvrzena nějaká velká jména?

Zatím nemáme takové hvězdy jako loni, ale pár zajímavých jmen jsme získali. Přijedou třeba britská kapela Sons of Kemet, londýnský muzikant a producent Kamaal Williams, americký trumpetista Theo Croker nebo skupina Kokoroko. Vesměs tedy hudebníci mladší generace, ne známá a osvědčená jména, ale na těch ještě zapracujeme.

Funguje ještě to, co v 90. letech, kdy k nám do Česka jezdili muzikanti i za menší peníze – jen proto, že jeli na „exotický“ východ nebo do země Václava Havla?

Nene, ty časy už jsou dávno pryč. Trochu nám ale pomáhá, že náš festival probíhá ještě v neděli a v ten den už někteří muzikanti hrající poblíž v Evropě nemívají žádný kšeft. Tím pádem jsou jejich promotéři někdy ochotní snížit cenu, aby na kapele, kterou si za pořádný balík koupili třeba na dva týdny, ještě něco vydělali.

Bratislavskými jazzovými dny prošly desítky slavných hudebníků včetně Chicka Corey nebo Herbieho Hancocka. Je nějaký světový muzikant, kterého jste moc chtěli, ale prostě se to nepovedlo?

Mám rád George Bensona, který u nás nikdy nebyl. Chtěl bych ho jednou na festivalu přivítat, ale nějak se nám to nedaří. Jednou už jsme ho skoro měli, hrál ve Vídni, ale jeho vídeňský promotér mu zakázal jet ještě do Bratislavy. Ta dvě města dělí jen šedesát kilometrů a ve Vídni nás tím pádem považovali za konkurenci. I proto, že máme nižší vstupné.

Kolik dnes stojí lístky na Bratislavské jazzové dny?

Takové ty úplně základní se dají pořídit už za 30 až 35 euro za jeden večer, na kterém vystoupí většinou tři velké kapely. To je, myslím, pořád příjemná cena.

Letos jste oslavil osmdesátiny. Když se ohlédnete za svou kariérou, vidíte nějaké klíčové okamžiky, bez kterých byste možná nedošel tam, kde jste?

Dost důležité bylo, že jsem v sedmatřiceti letech odešel na volnou nohu a na té volné noze jsem zůstal a přeskákal i různé složité situace. A klíčovým uměleckým předělem bylo asi to, že jsem začal zpívat slovensky. Obecně bych řekl, že hlavní bylo ustát kopu neúspěchů, které člověka v životě potkají, ale taky jsou k něčemu dobré, protože právě na nich se učíte. Byly doby, kdy mi nic nevycházelo a já nevěděl proč. Tak jsem na to rychle zapomněl a šel jsem dál svou cestou – a nakonec se ukázalo, že to byla správná volba. Jako vystudovaný stavební inženýr jsem například nenastoupil někam na stavbu, ale do rozhlasu, kde jsem začal propagovat jazz. To byl dobrý tah, protože jsem tím vytvářel prostor nejen pro jazzovou hudbu, ale i sám pro sebe. Celý svůj život jsem zkrátka přizpůsobil tomu, abych mohl dělat muziku. A zůstal jsem u ní dodnes. No, není to zázrak?