Přejít k hlavnímu obsahu
Peter Perrett, foto: Steve Gullick
Peter Perrett, foto: Steve Gullick
Petr Adamík - Pá, 10.05.2019 - 07:00

Peter Perrett: Témata písní si nevybírám, ona si vybírají mne

Bývalý frontman kdysi vlivných The Only Ones (jistě si všichni pamatujeme jejich hit Another Girl Another Planet) v roce 2017 mnohé překvapil svým neočekávaným návratem. Po letech drogové závislosti, z níž se, jak už to tak vypadá, nadobro vyhrabal, vydal kladně přijaté album How The West Was Won a s doprovodnou kapelou, v níž můžeme najít i jeho dva syny Jamieho a Petera, vyprodával sály nejen na britských ostrovech. Nová životní kapitola, kterou začal psát Peter Perrett před dvěma lety, pokračuje a v červnu sedmašedesátiletému skladateli vyjde nové album Humanworld. To nepostrádá romantické a politické postřehy podané s Peterovým typicky jízlivým humorem. Spojili jsme se s Londýnem, aby nám o novince více popovídal sám její autor.

V minulosti jsi, dle tvých vlastních slov, nebyl moc produktivní hlavně kvůli své lenosti. No, a teď během dvou let jsi vydal už druhou desku. Lenost tě tedy opustila?

(smích) Lenost je taková věc, která se může neočekávaně kdykoliv vrátit. Nepočítám s tím, že by to v budoucnu šlo stejně, jako tomu bylo v uplynulých dvou letech. Jsem každopádně šťastný, že se mi povedlo připravit druhé album tak rychle, ale teď nemůžu slíbit, že za dva roky zase udělám další. Možná to bude trvat tři roky, možná budu za rok mrtvý. (smích)

Roky jsi nebyl aktivní a How The West Was Won pro tebe bylo něco jako úplně první album. Začínal si od začátku a možná vůbec poprvé ses soustředil jen a jen na muziku. Je to tak?

Rozhodně to bylo poprvé, co jsem se soustředil opravdu jen na muziku. (smích) Proto jsem nyní s oběma alby spokojen. Cítím, že jsou to nejlepší alba, jaké jsem mohl udělat. V minulosti tomu bylo jinak. Neřekl bych, že jsem byl konstruktivní a muzika pro mě byla jen taková vedlejší činnost, dělal jsem jiné věci, abych se zabavil. Kdežto nyní je pro mě zábavou čistě jen muzika.

Jak probíhalo natáčení a celá příprava nové desky Humanworld?

Natáčení probíhalo v celku rychle, ve studiu jsme strávili asi jedenáct dní. Jak možná už víš, tak můj syn Jamie album produkoval. Myslím, že stihnout to za jedenáct dní je celkem rychlovka. Zvládli jsme natočit celkem šestnáct tracků, ze kterých jsme pak vybrali dvanáct. Doma jsme potom udělali potřebné úpravy a následně vše poslali na mix jednomu chlapíkovi z Liverpoolu. Obvykle jsem raději osobně přítomen u toho, když se něco míchá. Vždy, když jsem někomu dal něco smíchat, aniž bych u toho byl, tak se mi výsledek nelíbil a musel jsem tam pak stejně osobně jet. Ale tenhle týpek, kterému Jamie svěřil naše album, byl první, který mě překvapil a jehož práce se mi líbila, aniž bych do toho musel zasahovat. Celý proces byl tak pro mě velmi příjemný.


Oproti How The West Was Won jsou na Humanworld kratší, dvou, maximálně tříminutové skladby. Žádné psychedelické záležitosti jako šestiminutová Living In My Head. Dalo by se to vysvětlit tím, že jsi nyní se svými syny sehraný natolik dokonale, že už víte, co si můžete dovolit a co vám společně sedí nejvíc?

Udělat kratší album byl náš záměr. Já osobně mám delší psychedelické skladby rád a užívám si je, chtěl jsem ale udělat kratší skladby, aby byla kvalita zvuku na vinylu lepší. Předchozí deska měla nějakých třiačtyřicet minut, což je celkem dost a je pak obtížnější to vměstnat na vinyl. První testovací výlisky tehdy měly celkem na hovno zvuk. Tomu jsem se chtěl vyhnout. Takže když došlo na skládání, snažil jsem se psát stručněji. Ten psychedelický prvek, který v sobě mají čtyři nástroje, když spolu začnou jamovat, jsem si vždy užíval, ale nechtěl jsem se opakovat. Soustředil jsem se na, jak říkáš, dvou, tříminutové skladby s propracovanější instrumentací, takže ve dvou a půl minutách se toho děje více. Řekl bych, že je možná těžší to poslouchat. Předchozí deska, kde byly i delší kompozice, se poslouchala snadněji. Bylo to uvolněnější, kdežto Humanworld je naléhavější a je tam více napětí.

Přestože celkové vyznění alba je jiné než na How The West Was Won, tak například skladba Heavenly Day by klidně mohla stát po boku písní Man Of Extreme nebo Troika právě na předchozí desce. Použili jste tedy i nápady, které se na How The West Was Won nevešly?

Devět skladeb bylo napsáno až po tom, co How The West Was Won vyšlo. Jen tři z nich byly napsány už před tím, a to War Plan Red, Love´s Inferno a Carousel. Z Domino Records mi řekli, že by měli zájem vydat další desku a tak jsem tedy napsal více songů.

V úvodní skladbě I Want Your Dreams slyším kytaru, jejíž zvuk mi připomíná Ashes To Ashes z repertoáru Davida Bowieho. Byla zde nějaká inspirace touto písní?

(smích) Tak to je sranda, tohle mi už řeklo více lidí. Nejsou tam stejné noty, ale zvukově je to hodně podobné, to ano. U této skladby jsem se taky snažil, aby zněla jinak, než cokoli z předchozí desky a možná proto i zní nejodlišněji ze všech věcí z nového alba. Z toho důvodu jsem ji také chtěl dát hned na začátek, aby lidé dostali něco jiného, než by možná očekávali. Je to v podstatě jeden refrén, který se line celou skladbou.


Tvůj skládací proces je vždy takový, že jako první přijdeš se základními akordy, na ně pak vymyslíš melodie a nakonec přijdou slova. Bylo tomu tak i u Humanworld nebo se něco změnilo?

Pořád je to tak, prostě popadnu kytaru a zkouším akordy...Je to pořád ve stejném pořadí.

Vybíráš témata textů podle nálady hudby? Chci říct, jestli je pro tebe důležité, aby hudba vystihovala to, o čem pojednává text a naopak?

Nemyslím si, že si témata vybírám, spíš bych řekl, že témata si vybírají mě. Naslouchám slovům, která mi vyvstanou na mysli. Když se mi líbí, jak zní, tak se pak snažím představit, co by mohly znamenat a s tím se pak snažím píseň dokončit. Snažím se v textech nebýt příliš specifický, samozřejmě výjimkou je, když je to text o nějaké konkrétní události. Například War Plan Red byla inspirována třemi událostmi, které jsem shlédl v televizi. Beru inspiraci odevšad. Většinou čerpám ze setkávání s lidmi nebo příležitostně z televize. U War Plan Red byla část inspirována sledováním zpráv o 11. září, potom také zhlédnutím dokumentu o 11. září, a samozřejmě taky dokumentu o tzv. Červeném válečném plánu, který si lidé doufám po poslechu mé skladby vyhledají, protože je opravdu zajímavý a poučný.

Texty jsou ve tvé muzice velmi důležité. Jsi toho názoru, že dobrou skladbu tvoří z 50 % dobrý text a z 50% dobrá hudba?

Když jsem byl teenager, tak texty pro mě byly asi tou nejdůležitější věcí. Lou Reed a Bob Dylan, ty jsem měl rád. Celou dobu jsem poslouchal Dylana a nijak mi nevadilo, jaký hudební kontext jeho alba mají. Dokonce i u desky Nashville Skyline, což bylo country. Byl to prostě Dylan. S Lou Reedem to bylo tak, že hudební kontext, který měly nahrávky Velvet Underground, mi doslova změnil život, znělo to jako nic jiného. Ta muzika byla revoluční. Tehdy jsem začal uvažovat, že hudba je možná stejně důležitá jako texty. Můžu poslouchat instrumentální skladby, mám instrumentálky rád, ale těžce se mi poslouchá muzika, která má sračkový text. Když je ale text dobrý, tak dám šanci i žánrům, které zrovna běžně neposlouchám. Může to být country, nebo rap. I když většina z toho je klišé, tak se mi líbí třeba Eminem. Mám rád některé jeho věci, a i když to není hudebně můj šálek kávy, tak to dokážu ocenit, protože ty texty jsou celkem chytré.


Jednou písní přispěl i Jamie, a sice Master Of Destruction. Rovněž se podílel i na produkci alba. Předpokládám ale, že finální slovo, co se týče skladeb nebo celkově výsledného zvuku, máš ty, je to tak?

Ano v podstatě je to tak. Ono kdyby se mi Jamieho skladba nelíbila, tak bych ji na album nedal. Ale líbila se mi a myslím, že se na něj dokonale hodila. Má skvělou dynamiku a nachází se na správném místě. Víš co, po deseti skladbách, kdy lidé slyší jen mě, najednou přijde jiný hlas. To je, myslím si, zajímavé.

Se svými syny působíte sehraně a naživo vám to opravdu spolu šlape. Zkoušíte často?

V tom je ten vtip, my totiž často vůbec nezkoušíme. (smích) A když už zkoušíme, tak je to jen ze zoufalství. Cvičíme, abychom si ty písně oživili a připravili se na koncerty. Důvodem, proč často nezkoušíme je, že tohle není pro nikoho práce na plný úvazek. Tenhle můj projekt nevytváří dostatek financí, aby z nich mohli všichni žít. Jamie bydlí v Liverpoolu, protože je to mnohem levnější, než žít v Londýně. Často působí jako studiový hráč a snaží se přežít jako muzikant. Když už kluci musí za mnou přijet do Londýna a pracovat na něčem, přespávají u mě na gauči, což není zrovna nejpohodlnější. Jsem ale rád, že působíme sehraně. Doufám, že budeme znít dobře naživo i na nadcházejícím turné.


V jednom rozhovoru jsi zmínil, že punková éra v 70. letech byl ideální čas na založení kapely. Byl to rok nula a vše se začínalo od začátku. Souhlasíš, že bychom podobnou očistu potřebovali i nyní? A myslíš, že nějaká vůbec může ještě přijít?

To by byl sen, kdyby se něco podobného vrátilo, ale v moderním světě nějak nevidím, že by se to mohlo stát. Všechno už zašlo příliš daleko, v jednom směru. Bylo by fajn, kdyby se udála nějaká vzpoura a lidi by vzali věci do svých rukou, hudebně. Internet je v teorii svobodné, otevřené místo, ale v praxi je to místo, kde se člověk může ztratit. Rovněž došlo k marginalizaci hudby, je tady spousta jiné zábavy a rozptýlení. Vždycky tady budou lidé, kteří milují hudbu, ale je těžké, aby si vás někdo všiml v tolika různých žánrech. Nemyslím si, že je tady pořád ta stejná vášeň pro rock'n'roll jako tomu bývalo dříve. Rock'n'roll je spojován s nostalgií. Je tady spousta mladých, kteří chtějí být inovativní, mít něco, co by se dalo definovat jako jejich vlastní, mít svou vlastní vzpouru. Svět se změnil. Nemůžeš znovu zachytit ten pocit, který tady byl. Lidé se o to snaží, The Libertines to zkoušeli. Myslím, že tohle bylo naposled, kdy se něco dělo. V podstatě šlo ale jen o kopírování toho, co dělali všichni staří muzikanti. Věci se od té doby hodně změnily. Ale nikdy nevíš, já nejsem v předvídání budoucnosti moc dobrý. Já ani nikdy nepředpokládal, že bych se kdy zase mohl věnovat muzice. Tam kde je život, tam je i naděje.

Tagy Osobnost týdne Peter Perrett The Only Ones Lou Reed Bob Dylan
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY