Petr Dolejš Koch: V klipu THE V.I.P™ bude hrát i švédská topmodelka

Já se díky svému vrozenému Aspergerovu syndromu vlastně nacházím v dobré společnosti, jako jsou Benjamin Franklin, Thomas Jefferson, Charles Darwin, Carl Gustav Jung, Albert Einstein, Thomas Alva Edison, Nikola Tesla, Steve Jobs, Bill Gates, Ludwig van Beethoven, Wolfgang Amadeus Mozart, Richard Strauss, Bob Dylan, Vincent Van Gogh, Pablo Picasso, Andy Warhol, Alfred Hitchcock, Woody Allen, Stanley Kubrick, Tim Burton, Jane Austen, Franz Kafka, Friedrich Nietzsche, Mark Twain, Anthony Hopkins, Robin Williams, Daryl Hannah a Courtney Love.

Všichni si sice myslí, že se chováme podobně jako smyšlená postava profesora teoretické fyziky a ‎vědce jménem Sheldon Lee Cooper, jehož ztvárňuje herec Jim Parsons v americkém televizním seriálu The Big Bang Theory – Teorie velkého třesku, ale není to pravda, my jenom trváme na pro mnohé nesmyslných detailech. Takže například nutím našeho zvukaře a zároveň hudebního producenta celého projektu Pierra Savage, aby všechny skladby měly stopáž nejlépe v celých číslech, takže ne 2:27, ale pokud možno 3:00, nebo alespoň 2:28. Jedním z projevů je i vytváření velmi dlouhých a složitých souvětí, takže i na to se připravte. Další častý symptomem tohoto syndromu je i takzvaná „eidetická paměť“ a protože každý „aspergráč“ má zcela odlišné symptomy, v mém případě je to zvuková a obrazová, takže si dávám extrémně záležet při mixu a následném masteringu, aby tam bylo přesně slyšet, každé cinknutí paličkou o činel, přesný nástup baskytary, či jenom zvuk zavadění trsátkem o strunu. Naštěstí Pierre už mě prokoukl, a některé věci zahraje do autu, nebo zcela ignoruje.

A protože jsem v části kapely, která nahrála dvojalbum, jediný hudební amatér, baskytarista Jakub Vejnar a bubeník Roman Vícha mají vystudovanou Ježkovu konzervatoř, hráč na klávesové nástroje Robert Jíša filmovou skladbu na Berklee College of Music a moje jediné hudební vzdělání je, že jsem nějaké věci odkoukal od kytaristy Radima Hladíka, když jsem k němu ještě před revolucí a i chvíli po revoluci, dohromady asi šest let, chodil na kytaru jako jeho žák, tak mám na skladby, které spolu tvoříme, asi trochu odlišný náhled. Nejen že vůbec neznám noty, nejsem si ani zaboha schopen zapamatovat, jak se který tón jmenuje, ale naprosto také ignoruji jednotlivé doby a navíc je mi to úplně jedno. Robert Jíša, který je proti mně asi opravdu „profesionál“ ve skládání, kupodivu hraje „jenom“ na Hammondovy varhany, občas kroutí hlavou nad tím, jak jsou skladby „skládány“, protože tak by je asi hudebně vzdělaný člověk v životě nesložil. Ale asi nejlépe bude, když popíši, jak tři ze skladeb na plánovaném dvojalbu Sunk Chest Club & Downson Airplane vznikaly. Jedna už měla v celoplošném rádiu premiéru a další postupně budou následovat.

Ano, je mi jasné, že se pro postaršího debutujícího hudebníka nehodí, že hned začne dvojalbem. Že aniž by se skladby kdykoliv a kdekoliv předtím veřejně hrály, jdou ze studia rovnou do rozhlasového vysílání a usadí se tam dokonce v trvalé rotaci. Ale já už mám pár věcí nejen v rádiu, ale i v televizi spolu s kytaristou skupiny Žlutý pes Petrem Roškaňukem za sebou. Za dvacet let spolupráce nám totiž v éteru běhalo několik třicetisekundových hitů, kdy Petr na moje reklamní spoty skládal a natáčel hudbu a já na to psal texty a taky jsem autorem textu na skladbu Zvony, kterou dodnes hraje skupina Vitacit a za kterou mi přes třicet let chodí tantiémy.

Začnu tím, že u každé skladby musím napřed mít napsaný hotový text, který považuji za velmi důležitý a až poté na něj skládám hudbu. Občas mohu mít někde v zásobě nějaký hudební motiv nebo kytarový riff. Ale také mnohé skladby jako The Deep Fallen Through Chest Boy Club (1983), Wonder Sonny (1988), Boys In The Car (1988), Old Dance On The Killing Ground (1985) a Pray Hard (1985) vznikly při rozehrávání v našem prvním malešickém studiu původně jako čistá improvizace, proto ty neočekávané hudební, melodické a rytmické změny.

Ty dvě poslední jmenované skladby, Old Dance On The Killing Ground (1985) a Pray Hard (1985), byly třeba původně jen jedna skladba, která vznikla při společném jamování na chlapeckém internátě možná už před rokem 1985. Nahrávku jsem poté rozdělil na dvě skladby. Původní nahrávka byla nahrána pouze na akustickou kytaru s vloženým snímačem a na tamburínu, na kterou hraje hudebník Roman Holý. U akustické kytary jsem využil zpětnou vazbu, která vznikala právě tím, že byl kytarový snímač umístěn právě v akustické kytaře. Části textu jsem opravdu poprvé nevědomky zazpíval v angličtině. Části vět, které nedávaly smysl, jsem poté napsal v češtině a poté byly opět přeloženy do angličtiny. Z původního názvu „Rain Hard“ jsme spolu s jazykovým konzultantem a hudebním poradcem Streydou Apachem změnili na „Pray Hard“. Zvukově to totiž připomínalo, jako že je to oslava na osobu Reinharda Heydricha a to jsem opravdu nechtěl.

Dnes nahrávání mých demosnímků probíhá tak, že si ve svém domácím studiu vezmu do ruky kytaru Fender Midnight Telecaster, nebo Epiphone Les Paul Custom PRO AW, přes kytarový multiefekt Boss ME-80 nahraju základní hudební motiv a zároveň nazpívám zpěv na předem napsaný hotový text, poté vezmu baskytaru Hohner Professional PJ Bass S a přes basový multiefekt Boss ME 50B nahraji basovou linku a poté tam ještě na 24 pražcovou kytaru Ibanez S770PB-CNF přidám nějaká sóla. Nahrávám na multistopý rekordér Tascam DP-32SD, a to pouze jednou, a zpravidla jak to poprvé zahraji, tak to i nahraji. Tady lze konečně pochopit tu scénu z filmu Miloše Formana Amadeus, když se hudební skladatel Antonio Salieri podivuje nad tím, že pravděpodobný „aspergráč“ Wolfgang Amadeus Mozart ve svých originálních a jediných notových záznamech nemá žádné škrty. Je to sice jen scéna z filmu a já neumím noty, takže mám jen rukou napsaný text a akordové značky, ale já také opravdu nikdy nic neškrtám.

Jenom ještě v krátkosti představím, kdo se na nahrávkách dvojalba Sunk Chest Club & Downson Airplane hudební skupiny THE V.I.P™ podílel. Současní členové jsou původní jenom dva a jenom já jsem zakládající, protože Robert Jíša se k nám přidal na chvíli asi v roce 1986 a potom se vrhl do víru pop music. Takže sestava: Petr Dolejš Koch – zpěv, sólová kytara, foukací harmonika, Robert Jíša – klávesové nástroje. Najatí studioví hráči: Jakub Vejnar – basová kytara, Roman Vícha – bicí nástroje. Součástí skupiny jsou ale i zvukař a hudební producent Pierre Savage a hudební a jazykový konzultant Streyda Apache. Oba jsou to mimochodem pseudonymy. Já ještě ve skupině a na dvojalbu působím jako hudební a výkonný producent. Hudebně jde o fúzi rockové hudby, vážné hudby a jazzu, protože tomu také odpovídá složení hudebníků, kteří se na albu podíleli. Díky tomu, že rytmická sekce jsou jazzmani, varhaník skládá filmovou hudbu, ale také inscenuje opery, tu poslední třeba ve Vídni, a já jsem ten rockový až heavymetalový prvek, přesahujeme obvyklou rockovou škatulku, takže to naše hudební zařazení art rock tam asi není náhodou.

První skladbu, kterou rozeberu, je ROB A BANK © 2016 THE V.I.P™ (2:40). Rovnou si povšimněte stopáže skladby. Původní demosnímek, který jsem předem poslal baskytaristovi Jakubovi Vejnarovi a bubeníkovi Romanu Víchovi, aby se ji naučili, abychom se ve studiu nezdržovali, nebyl nijak zvláštní, dokonce to ani nebyla skladba, ze které měl být singl. Ale po nahrání skladby ve studiu, kdy já jsem si skladbu napřed ve velkém studiu jednou zahrál s rytmickou sekcí a potom jsem se přesunul do režie, kde jsme jí znovu „celou v kuse“ zahráli a rovnou nahráli a to „pouze jednou“, jsem si všiml, že při kontrolním poslechu si všichni včetně nabírajícího zvukaře začali podupávat do rytmu. A tak jsem začal tušit, že jsme možná nahráli něco zvláštního. Prvních třináct skladeb jsme nahráli v termínu 7. 7. a 8. 7. 2019 a náběr nástrojů měl na starosti hudebník a zvukař Pavel Bohatý a druhý set s jedenácti skladbami v termínu 19. 10. a 20. 10. 2019 nahrával hudebník a zvukař Jiří Janouch. Tady jsem už trochu trpěl. Správně by mělo být 12+12.

U skladby, kde to řinčí zbraněmi, kde jsem autorem hudby a textu, mi bylo inspirací v angličtině stejně znějící výraz pro vykradení banky a sponky do ženských vlasů. Příběh je naprosto smyšlený a je situován do malého amerického městečka, kde se mladý muž původně hispánského původu, dnes po rasových nepokojích ve Spojených státech asi běloch, rozhodne v autě své matky značky Jeep Grand Cherokee Limited z roku 2000 vykrást místní malou banku. Přičemž moje osoba v příběhu působí jako vypravěč příběhu a glosátor a zároveň duch, který na místo přijede na svém Harley-Davidson XL Sportster 1200 R Bobber. Sesedne z něho, sedne si jako duch do Jeepa a celý příběh komentuje, ale mladý muž ho nevidí, ale slyší a myslí si, že je to jeho vnitřní hlas. Přičemž se mu v příběhu zjevují opět jako duchové jeho matka, bývalé přítelkyně, jeho parta a jeho přátelé. Poté co mladý muž banku opravdu vykrade, ujíždí, havaruje a umírá se ozve hlas policisty, který do megafonu říká: „Proč si dnes tady a proč nejsi doma“. Píseň je apel pro mladé lidi, jak takové pokusy přijít rychle k penězům obvykle končí. Tady už trochu vyprávím filmový příběh, ale skladba se tak zalíbila mému kamarádovi režiséru Miloši J. Kohoutovi, který asi jediný z Čech točil klipy i pro MTV, že se ji rozhodl pro mě, prý „zadarmo“ natočit. A rovnou mi řekl, ať se „vyseru“ na shánění Quentina Tarantina, ten ať si natočí klip na skladbu Hollywood Hills (1985), stejně je o něm známo, že nevytáhne paty z LA. Režisér Miloš J. Kohout trochu pozměnil scénář ke skladbě, předně vyhodil ze scénáře mého Jeepa, nahradil ho otřískanou dodávkou a vymyslel, jak se zbavit komparzu.

Vypadá to, že jsem na hudební klip k této skladbě ukecal pro roli ex-přítelkyně hlavního hrdiny jednu modelku, protože mám asi jako jediný „rocker“ na světě také stránku o módě a tak nám v tomto klipu bude hrát jedna světoznámá modelka, která běžně chodí přehlídky pro Saint Laurent, Fendi, Max Mara, Givenchy, fotí pro Vogue a podobně. Teď dolaďujeme s její mateřskou agenturou podmínky, já už jsem s ní probral hudbu i text a skladba se jí zcela nepochopitelně líbí. Dokonce se o ní vyjádřila, že si tu píseň mnohokrát přehrála a že je opravdu dobrá, že se s ní dokáže dobře identifikovat a že bude ráda hrát v tom klipu a tu píseň miluje, protože můj koncept je čistý. Dokonce mě přesvědčila, ať její ex-přítel v klipu nezemře a ať to skončí happyendem.

Teď už ke skladbě samotné. Tato skladba nemá sólo na kytaru, pouze ve druhé třetině skladby jsou souběžně, kdy já hraji ve studiu na 24 pražcovou kytaru Ibanez S770PB-CNF, sjezdy na varhany hrané Robertem Jíšou, které díky mixu Pierra Savage, vyznívají jako disharmonická kakofonie.

Postup nahrávání u všech 24 skladeb z dvojalba byl následující, napřed jsme nahrály baskytaru a bicí nástroje, přičemž můj zpěv a hra na kytaru byla pro rytmiku pouze orientační, a poté jsem já postupně jak byl čas i peníze docházel do studia, abych napřed nahrát všechny kytarové party a potom také postupně za dohledu hudebního a jazykového konzultanta Streydy Apache a zároveň původního a současného bubeníka nahrál zpěv. Až posléze nám Robert Jíša v klidu svého domácího studia vyrobil Hammondovy varhany, poslal nám je a my jsme je tam se zvukařem Pierrem Savage nějak nasadili. Někdy jinak, něž to Robert Jíša nahrál, protože jsme některé party třeba vůbec nepoužili, nebo jsme je posunuli do jiné části skladby než bylo původně myšleno.

Ale jako u každého prvního natáčení a hned dvojalba jsme udělali docela drahou a nesmyslnou odbočku. Poučení pro příště. Původně bylo při nahrávání elektrické kytary použito celolampové kombo Marshall DSL40C Limited Edition Black, ale vznikal problém při mixování. Nešlo se zvukem z komba už dál pracovat. Takže jsem opět znovu nahrál všechny kytarové party přes kytarový multiefekt Boss ME-25 do sterea a jednu čistou linku, která se použila na přiřazování efektů při mixu, kterou jsem rozpojil z pedálové ladičky Boss TU-3. Ostatně takto se nahrávala elektrická kytara u většiny skladeb na dvojalbu, kromě skladby Pray Hard (1985), kde původní zvuk komba kupodivu nevadil. Naštěstí jsme takhle zvukově „zvrzali“ jen šest skladeb, než jsme přišli na to, že i když jsme na kombo Marshall nasadili ty nejlepší mikrofony, zepředu i zezadu, ten zvuk byl sice dobrý, ale nešlo s ním dále pracovat.

Hudební producent Pierre Savage je také autorem nápadu, zvolnit ve druhé sloce kytarový riff na jemné kytarové vyhrávky hrané tentokrát na kytaru Fender Midnight Telecaster, které skladbu uvolní a poté opět vyvrcholí. Přičemž před závěrečnou větou odříkávanou policejním megafonem skladba opět zvolní. Zajímavostí je refrén zpívaný velmi vysoko oproti ostatnímu textu, přičemž i v závěru druhé sloky dojde ke stejnému vypětí hlasu. Já mám totiž tendenci všude cpát tu svojí heavymetalovou kytaru a tak asi největší zásluhu na konečné zvukové podobě dvojalba má hudební producent Pierre Savage, který mě s Robertem Jíšou nejenže přesvědčil, abych svůj hlas nijak zvukově neupravoval, ale také, že nemusím pořád používat chemický zvuk své kytary.

Takže nakonec ve skladbě Rob a Bank jsou použity dvě kytary, na rychlejší kytarový riff a sjezdy 24 pražcová kytara Ibanez S770PB-CNF a na kytarové vyhrávky Fender Midnight Telecaster. Při koncertním provedení by bylo fyzicky naprosto nemožné, uprostřed skladby střídat takto dvě kytary, takže se skladbu naučím pouze na Fender.

Rytmická sekce, studiový hráči Jakub Vejnar hrající na baskytaru a Roman Vícha hrající na bicí nástroje, nahráli celou skladbu bez použití metronomu a měli naprosto volné ruce v invenci jak skladbu pojmout. Takto bylo vlastně nahráno téměř celé dvojalbum, pouze u pár skladeb, které jsem předtím nahrál s jinými hudebníky konkrétně s bubeníkem Martinem Hořčicem a baskytaristou Josefem Godawou, jsem Romana a Jakuba požádal, ať „okopírují“ to co už bylo nahráno. To se týkalo pouze skladeb Darkness House (2016) a Help Me Lord (2016). A také částečně skladeb The Deep Fallen Through Chest Boy Club (1983) a Wonder Sonny (1988), kde rytmika hraje podle původní nahrávky z roku 1983 a 1988, kde hráli na bicí Brian Field (Bohumil Fencl) a na baskytaru Radek Simek. Dva spoluzakládající členové skupiny THE V.I.P™.

Takže jenom u skladeb z prvního alba SUNK CHEST CLUB. Dvojalbum totiž obsahuje dvě alba. První album se jmenuje po skladbě The Deep Fallen Through Chest Boy Club (1983), která je jakýsi manifest prvního alba a vyjadřuje můj základní postoj k životu. Ten propadlý hrudník mám opravdu já a je to způsobeno tím, že mám o jeden obratel na levé straně navíc, který mi tvoří právě onen propadlý hrudník, protože ta žebra se tam prostě nemůžou vejít. Mimochodem, během nahrávání se mi bubeník Roman Vícha přiznal, že má také propadlý hrudník. Název druhého alba DOWNSON AIRPLANE je odkaz na mou zálibu v létání, takže jako moje letadlo. Jeden čas jsem měl také přezdívku ‘Downs‘, což je tak trochu překlad mého skutečného jména.

To že bubeník a baskytarista nahráli všechny skladbu na dvojalbum bez použití metronomu se dost nelíbilo zvukaři Pierrovi protože jednotlivé skladby musím většinou celé zazpívat a celé zahrát, protože to nejde jako obvykle zkopírovat, poněvadž by to nesedělo. Ještě, že Pierre Savage vstoupil do projektu až když byli bicí a baskytara nahrány, protože jak se sám vyjádřil, nahrávalo by se to takto jen přes jeho mrtvolu.

To ale ještě neví, že u dalšího dvojalba s názvem Spare Leads, na které jsem během roku 2020 napsal všech 24 skladeb a tím jsem se stal podle lidí z OSA, nejproduktivnějším skladatelem všech dob, opět nebudeme používat metronom. Přišlo by mi trapné nutit takové profesionály jako jsou Jakub Vejnar a Roman Vícha, aby hráli podle metronomu. A také, právě mnozí lidé co nám radili se zvukem, jako například kytarista a skladatel Milan ‘Jethro‘ Wisocký, oceňují živost nahrávek, které působí jako by album bylo celé nahráno živě.

Druhá skladba, kterou rozpitvám, je MY PRIVATE AIDS © 1986 THE V.I.P™ (4:20). Ke stopáži se už nemá cenu ani vyjadřovat. Text ke skladbě jsem napsal už v roce 1986, ale dlouho ležel takzvaně v šuplíku, až jsem ho vytáhl v roce 2018 a zhudebnil a na poslední chvíli před natáčením jsem ho umístil na druhé album Downson Airplane. V textu jsem použil své oblíbené téma vojevůdců a obyčejných vojáků, kterým by se měli stavět pomníky z kamene jak jedou ve svých Jeepech, namísto kamenných soch vojevůdců. Spolu s jazykovým konzultantem a hudebním poradcem Streydou Apachem, jsme skladbu na poslední chvíli před nahráváním hlasu mírně textově upravili do současné angličtiny, což je asi problém všech mých textů, které vznikali v osmdesátých letech. Výkřik poslední části věty před posledním refrénem je nápadem Streydy Apache. Ale asi se dám na předpovídání budoucnosti jako Nostradamus, protože v poslední sloce této skladby jsem v roce 1986 napsal text:

IT DOESN'T APPLY TO US

WE GO TO THE WARS

WHEN SOMEONE CALLS

AND WE'LL DIE OF COMMON DISEASES

Přičemž původně jsem tam měl skutečně text: „AND WE'LL DIE OF THESE USUAL DISEASES“, ale špatně se to zpívalo, a tak jsem to se Streydou Apachem zaměnil před pandemií za slovo „COMMON“. A kdybych tam zaměnil slovo „COMMON“ či „USUAL“ za „CORONAVIRUS“, tak jsem v roce 1986 předpověděl před 33 lety světovou pandemii. Mám samozřejmě na mysli virové onemocnění Covid-19 z anglického spojení coronavirus disease 2019, což česky znamená koronavirové onemocnění 2019, což je vysoce infekční onemocnění, které je způsobeno koronavirem SARS-CoV-2. První případ byl identifikován právě v čínském městě Wu-chan v prosinci 2019. Od té doby se virus rozšířil po celém světě, což způsobilo přetrvávající pandemii.

V této skladbě zvukový mistr a hudební producent Pierre Savage, který tentokrát přispěl místo Roberta Jíši Hammondovými varhany, si hlavně pohrál s kytarovým sólem, které jsem mu volně nahrával a on to potom zmixoval do současné podoby i s tím magickým podkresem kytary v čase 3:37. Veškeré kytarové party kromě elektroakustické kytary jsem nahrával opět na kytaru Fender Midnight Telecaster. Ve skladbě zazní elektroakustická kytara značky Furch, zapůjčená od hudebníka Michala Dvořáka ze skupiny Lucie. Tu jsem ostatně použil na celé dvojalbum, tam kde bylo elektroakustické kytary zapotřebí.

Ostatně celé dvojalbum se nahrávalo ve studiu First Floor Studio, které je skutečně v prvním patře, takže se tam musí všechno tahat nahoru po schodech. Sídlí tam Michal Dvořák, který tam vytváří projekty jako Vivaldianno a iMucha, ale je to také základna hudební skupiny Čechomor a zároveň to slouží jako zkušebna skupiny Lucie. Rytmická sekce, studiový hráči Jakub Vejnar hrající na baskytaru a Roman Vícha hrající na bicí nástroje, opět nahráli celou skladbu bez použití metronomu a měli naprosto volné ruce v invenci jak skladbu pojmout.

Poslední skladba která se objeví brzo v éteru, je HOLLYWOOD HILLS © 1985 THE V.I.P™ (3:27). Tu stopáž mi Pierre Savage udělal schválně. Stejně se to na vinyl bude ještě remasterovat, takže nakonec to bude 3:28. Původně jsem skladbu napsal v roce 1985 pod názvem „Nepotopitelný psací stroj“, což je mimochodem naprosto zbytečná vlastnost pro psací stroj, a zdá se mírně psychedelická, jakoby napsaná pod vlivem psychotropních látek. Přičemž já osobně jsem žádné psychotropní látky v životě ani neokusil. Naopak má velmi reálný základ. Text dlouho ležel ladem a až po zhlédnutí filmu Once Upon a Time in Hollywood – Tenkrát v Hollywoodu z roku 2019 režiséra Quentina Tarantina, na němž jsem byl se svou tehdejší přítelkyní Terezou, mě po odchodu z kina napadl ústřední kytarový riff a text refrénu: „Otoč to dvakrát nahoru na Hollywoodský kopec, každý příběh má mnoho konců na Hollywodském kopci“, což vychází ze smyslu Tarantinova filmu, že to tenkrát mohlo dopadnou zcela jinak.

Příběh ve filmu pojednává o paralelním neuskutečněném brutálním zavraždění manželky režiséra Romana Polanského, těhotné Sharon Tate, kterou hraje Margot Robbie, jenž ve skutečnosti provedla Mansonova rodina. Tento nový kytarový riff a refrén jsem přidal k dříve napsanému textu a celé jsem to zhudebnil. Jinak původní text pojednává o mém psacím stroji, na kterém jsem psal texty, který jsem nastříkal na červeno a napsal na něj onen nápis „Unsinkable Typewriter“. Dále pojednává o mé posedlosti vše srovnávat a zařazovat podle velikosti či barev, podobně jako smyšlená postava profesora teoretické fyziky a ‎vědce jménem Sheldon Lee Cooper z amerického televizního seriálu The Big Bang Theory, čímž se celý příběh uzavírá.

Poslední sloka je parodií na slogan na obchodní řetězec Drogerie markt. Hudební klip doporučuji točit právě v Hollywoodu a režie by se neměl ujmout nikdo jiný než Quentin Tarantino.

V této skladbě zvukový mistr a hudební producent Pierre Savage přispěl i tentokrát Hammondovými varhany, ale i nápadem zkreslení mého hlasu v druhém opakování první sloky. Výrazným prvkem je zde také bublající baskytara studiového hráče Jakuba Vejnara. Jako kytara je zde použita opět Fender Midnight Telecaster a to jak na opakující se motiv, který se netypicky opakuje za každou slokou, ale i refrénem, tak i v sólu, které je umístěno tentokrát přesně uprostřed skladby. Jak jinak, rytmická sekce, nahrála celou skladbu opět bez použití metronomu a měli naprosto volné ruce v invenci jak skladbu pojmout.