Petr Kalandra by měl narozeniny, jeho dcery je oslavily náležitě – vydáním vinylu

Může to vypadat paradoxně, ale je to tak: to, co Petra Kalandru nejvíc proslavilo a co dodnes žije nejen v myslích jeho někdejších fanoušků, ale i mezi amatérskými muzikanty, jsou coververze. Kalandra byl člověk, který u nás až do nástupu Roberta Křesťana v češtině nejlépe a nejautentičtěji interpretoval písně Boba Dylana. A byl nepochybně člověkem, díky němuž řada lidí objevila další světové písničkáře: Neila Younga, Jamese Taylora, Johna Sebastiana nebo Carole Kingovou.

Je nepochybné, že existovala a existuje řada technicky lepších kytaristů, hráčů na foukací harmoniku, zpěváků i textařů. Ale právě případ Petra Kalandry potvrzuje, že opravdová hudba a její uvěřitelnost nemá pranic společného s technickými dovednostmi, nýbrž pramení odkudsi zvnitřku, z toho, do jaké míry je interpret se svým repertoárem sžit, do jaké míry za svoje písničky může položit ruku do ohně. V Kalandrově případě tohle bylo stoprocentní.

Petr Kalandra byl nepřehlédnutelnou osobností folkrockové skupiny Marsyas, jejímž byl spoluzakladatelem, a se Zuzanou Michnovou se po emigraci Oskara Petra střídal v hlavních pěveckých partech. Hlavně byl ale po celou dobu součástí jejich legendárních vícehlasů. Byl jednou třetinou bluesové skupiny ASPM, kterou sestavil s Janem Spáleným a Františkem Havlíčkem, a na české scéně snad není lepšího příkladu, že dokonalého hudebního spojení mohou dosáhnout i muzikanti lidsky naprosto rozdílní, v lecčem skoro protikladní.

V příležitostném spolku s Vladimíry Mišíkem a Mertou zvaném Čundrground Petr Kalandra jamoval na více či méně známá hudební témata, ale myslím, že nejvíc svůj byl ve vlastním sdružení typu KMČ (= kdo má čas) nazvaném Blues Session. Nehrálo se tam zdaleka jen blues, ale i folkové a rockové písničky, a zahrát si chodili muzikanti od folku, rocku i jazzu. Právě tady se líhly na svět „vzorové verze“ nejslavnějších „kalandrovek“, jako je třeba Solnej sloup (Dylanova Like A Rolling Stone) nebo Dětský šaty (Youngovo Heart of Gold).

Album, které vydaly Karolína a Týna Kalandrovy, představuje jejich tátu ještě trochu jinak. Primárně jako sólového písničkáře, vždy s doprovodem maximálně jednoho nebo dvou dalších hudebníků, nejčastěji cellisty Olina Nejezchleby nebo členů ASPM. Je tu spousta písní, které Petr Kalandra proslavil, některé v češtině, některé v angličtině. Pár největších hitů kvůli autorským právům chybí, ale místo nich zde slyšíme písničky, které k běžnému Kalandrovu repertoáru nepatřily, třeba Kristoffersonovu Me And Bobby McGee.

A protože výtvarnou stránku alba si vzali do péče nejlepší z českých grafiků v tomto oboru Karel Haloun a Luděk Kubík, deska nazvaná stručně PK 75 je úchvatná i jako předmět, jako relikvie. Zdobí ji krásná titulní fotografie dnes už bohužel také nežijícího fotografa Daniela Vojtíška.