Petr Linhart: Jenom vlastní cesta někam vede

Majerovy brzdové tabulky se po několikaleté pauze vrátily na pódia už v roce 2018. Dvojalbum, které zaznamenává aktuální tvář kapely, ale vydáváte až nyní. Proč taková prodleva?

Ten návrat byl pozvolný a nás zpočátku ani nenapadlo vydávat album. Prvním impulsem bylo, že poslední kousky starých alb jsme rozprodali a chtěli jsme mít nějaký artefakt, který by zahrnoval průřez naší tvorbou – nejen fyzicky, ale třeba i na streamech. Mluvil jsem o tom s Milošem Gruberem z vydavatelství Indies a následně od něj přišla vpravdě královská nabídka na vinylové dvojalbum.

Podtitul novinky Úplněk – „koncert ze studia“ – avizuje, že skladby jsou nahrané živě, bez dotáček a následných příkras. Cítili jste, že v této syrové podobě jsou „Majerovky“ nejsilnější?

Ano, nepochybně. To byl další silný impuls pro vznik Úplňku, zachytit kapelu v živé podobě. Jinak by to nemělo ani smysl, všechny ty věci už někde nějak vyšly. Když jsme se tehdy v roce 2018 zase potkali, docela jsme žasli, jak si ty věci pořád dobře pamatujeme a jak je na nich teď znát kus cesty, kterým jsme v hudbě i v životě mezitím prošli.

Některé písně z konce tisíciletí se staly jakýmisi alternativními hity, například Fabián, Paní z vln nebo Gabréta. Z pohledu na seznam skladeb dvojalba Úplněk ale vyplývá, že jste nešli jen po těch nejznámějších. Chtěli jste upozornit i na písně, které sice nepatřily mezi nejznámější, ale stojí za připomenutí?

My jsme si nejdřív všechny písně, které jsme kdy hráli, a které jsme stále schopni zahrát, pěkně sepsali. Vítek Kahle zhotovil takovou veselou barevnou excelovou tabulku a každý si z ní vybíral své favority. Z toho pak vznikal definitivní výběr. Občas nás samotné překvapilo, že máme nějakou píseň, která se nám všem líbí, ale jaksi jsme na její existenci zapomněli. Třeba Asi dostihy nebo Zabloudíme. Ne tak ovšem naši příznivci – zrovna před pár dny mi jeden chlapík po mém vlastním koncertě měl potřebu říct, že Dostihy jsou ta nejlepší pecka od Majerovek.

Majerovy brzdové tabulky existují od druhé poloviny osmdesátých let. Začínali jste jako temná rocková kapela, ale brzy jste sáhli po akustických nástrojích a začali vytvářet svůj charakteristický styl s prvky folku, minimalismu či keltské hudby. Jak se ten těžko zařaditelný výraz rodil?

Po listopadu 1989 se změnila doba a když jsme přestali být ruskou kolonií, už jsme neviděli svět tak temně. Měli jsme rádi Oldřicha Janotu, velkého inspirátora nás mnohých. Byli jsme fascinováni novými informacemi o pravěké historii naší země, o kterých se do té doby spíš mlčelo, protože Jirásek o tom holt nepsal a ona ta pravěká historie není zase až tak moc slovanská. Jezdili jsme na různá místa, kde šlo tušit přítomnost dávných předků. A já jsem si k tomu omylem špatně naladil mandolínu, což byl dar z nebes, který používám dodnes. Na špatně naladěné mandolíně se skvěle skládaly nové věci. Šlo to všechno neobyčejně rychle.

Pro písničky „Majerovek“ byly typické místopisné odkazy v písních – každé z vašich alb jako by kráčelo jinou krajinou. Gabréta posluchače zavedla na Šumavu, Babí Jan do Brd, Pálava na jih Moravy k Pavlovským vrchům. Byl pro vás tento „poutní“ rozměr písní zásadní?

Ano, inspirace krajinou, její trochu mytickou historií, příběhy, nebeskými světly, záhadnými jevy, vílami a dalšími lehce nadpřirozeně interpretovanými zážitky byla vždy naprosto zásadní. A svým způsobem i jedinečná. I moje současné písně ze Sudet jsou volným pokračováním tohoto přístupu.

Škoda, že v době, kdy Majerovy brzdové tabulky zažívaly nejslavnější časy, ještě nebylo úplně běžné písně „vizualizovat“ prostřednictvím videoklipů. Nezatoužili jste někdy po propojení vaši hudby a filmového média? 

Já sám raději poslouchám hudbu bez obrazu, ten mi vzniká sám přímo v hlavě. Hudba umí vyvolat silné obrazy z vlastních zážitků. Když jsem poprvé slyšel Janotovu Proluku, byl jsem v ní hned doma, jen ty první vnitřní obrazy nebyly z Radlic, ale z mého kladenského dětství.

Formát klipu mě obvykle ruší a odvádí pozornost od hudby. Jsou samozřejmě šťastné výjimky. K nim počítám i jediný klip Majerovek k písni Lucie a slunovrat, který bez jakékoliv předchozí konzultace stvořil Kuba Soldán a dokonale vystihl podstatu textu. Něco jiného je ovšem skutečný film – to už je jiný, stmelující formát, který vás plně pohltí. Ale takové nabídky se nám zatím nedostalo.

Od prvního alba hrajete víceméně v totožném složení. Byla a je i v této „neměnnosti“ síla skupiny? 

Síla v tom určitě byla. Ono to naše složení je totiž dost jedinečné – jak nástroji, tak povahami. Byli jsme a stále jsme silná parta, ovšem ne že by s námi občas nezacloumala ponorka, tomu se nikdy nejde úplně vyhnout.

A jak vzpomínáte na období, v němž zpěvačku Andreu Landovskou vystřídala Alice Holubová z Hradišťanu?

Na období s Alicí Holubovou – a také s bubeníkem Tomášem Makovským – vzpomínám stejně rád jako na to předchozí. Alice je formát. Ačkoliv změna frontmanky je velice delikátní záležitost, ona to dala s grácií, aniž by samu sebe musela nějak zásadně měnit. A vzpomínám si, jak nám Andrea řekla, že jsme si dobře vybrali. A Alice zase říkala: „Kdepak kluci, to já tak jako Andrea nikdy nezazpívám!“ Bulvár by se tady nenažral...

V roce 2007 jste vydal sólové album Sudéta a vydal se na paralelní samostatnou dráhu. Vedl vás k tomu autorský přetlak, potřeba vykročit jiným směrem – nebo ještě něco jiného?

Autorský přetlak nemívám, zato mívám občas potřebu všechno změnit. Já jsem si v té době uvědomil, že mě nesmírně svazuje taková ta sice pochopitelná, ale omezující potřeba kapelního konsenzu, jakože hrajeme jen to, co se líbí nám všem a také to hrajeme tak, abychom byli všichni spokojeni. A dospěl jsem k závěru, že jestli chci být autentický a vyjadřovat se bez kompromisů, musím stát před lidmi sám za sebe a na nic dalšího se moc neohlížet.

Jako sólový umělec máte za sebou už pět řadových alb, na kterých vesměs pokračujete v tvorbě inspirované krajinou a příběhy jejích obyvatel. Často směřujete do pohraničí nebo jiných míst poznamenaných vykořeněním. Co vás na těchto krajích, městech a vsích přitahuje?

To je mi samotnému trochu záhadou. Já se tam přes tu všechnu vykořeněnost cítím jako doma. Nevím, jestli jsou v tom i moje sudetoněmecké geny po babičce. Ale od samého počátku mám jakousi vnitřní potřebu těm místům pomáhat třeba tím, že budu zprostředkovávat jejich krásu a tajemství. Že připomenu ztracené příběhy a jména, že pomohu vracet historickou kontinuitu tam, odkud byla vyhnána. Že budu hledat nějakou naději.

Vždycky mi udělá obrovskou radost, když mi někdo vypráví, že letos o dovolené projížděl místa, o kterých zpívám. A je tam ještě jedna důležitá věc. Měl jsem vždycky potřebu se nějak vymezit vůči xenofobům, kteří tady strašili či dokonce ještě straší německým revanšismem.

Spolupracujete i se slovenským postfolkovým duem Hmlisto – natočili jste spolu dvojjazyčnou desku Československá. Je „československá“ i tematicky? A jaký je váš vztah k zemi, s níž jsme po desetiletí sdíleli stejný osud?

Problematický. Ta deska rozhodně není žádná nostalgie po rozpadu společného a trochu umělého státu. Československost spočívá v té dvojjazyčnosti a také je vlastností protagonistky celého projektu Veroniky Kickové, rodilé Češky z Karlových Varů, která se rozhodla svůj ekologicky nahlížený život spojit se slovenským venkovským prostředím a vzhledem ke své kulturní i jazykové obojakosti je dokonale československá. Já její rozhodnutí tak úplně nechápu, ale není to můj příběh.

Deska se dotýká témat, která společná historie připravila. Karla Plicky, dokumentátora tehdy ještě živého folklóru a vyhnaného zfašizovaným lidem. Slovenského rolníka, uvězněného v jáchymovských dolech. Podivného a tak trochu československy socialistického mýtu Jánošíka. Hodně jsme si s Veronikou užívali tu možnost, aby ve většině písní společně zazněly oba jazyky. Oba mají určité přednosti – co se třeba v jednom špatně formuluje, v druhém jde jak po másle.

Před šesti lety jste s Josefem Štěpánkem, Janem Steinsdörferem a Jaromírem Honzákem natočili album Milostné vzpomínky na Čp.8 složené z písní zesnulého Jaroslava J. Ježka, s nímž jste v první půli osmdesátých let začínal. Čím byl leader, zpěvák a výhradní autor svého času slavné folkové kapely Čp.8 výjimečný? Ovlivnil vaši pozdější tvorbu?

On byl Jára jedinečný svojí schopností přesně a výstižně oslovit naši generaci, definovat to, co jsme tenkrát prožívali. O to se tu nikdo na víceméně oficiální scéně, kde jsme se pohybovali, moc nepokoušel. A do toho přichází charismatický, hubený mládenec s beatle sestřihem a nesmírně naléhavě se ptá: „Myslíte, že víte, jak je nám?“ Jára nejen že mi otevřel mnohé obzory, ale taky mě přivedl k poznání, že jenom vlastní cesta někam vede. Bylo toho ještě mnoho dalšího, ale pro budoucí Majerovky byl nesmírně důležitý i ten vztahový model, který v Čp.8 byl. Byli jsme spolu velmi intenzivně i mimo hudbu.

Dvojalbum Úplněk pokřtíte 18. října v brněnské Leitnerce a 22. října v Malostranské besedě v Praze. Na co se můžou posluchači těšit, co mohou očekávat?

Především lze očekávat živou verzi Úplňku a k tomu všelijaké taškařice. Na tom ještě pracujeme, to se nechte překvapit. Budeme samozřejmě úplní, jak to už patří k našemu věku.