Petr Marek: Muzikant Králíček jako záměrná pomsta hudbě i textům

Jak se zrodila postava Muzikanta Králíčka?

V Hranicích na Moravě, kde jsem vyrůstal, jsme před třiceti lety s několika kamarády vytvořili takovou paralelní domácí kulturu. Byla to částečně legrace, částečně hra a částečně jsme to mysleli vážně. S Jirkou Nebeským jsme třeba založili undergroundové duo Doktor & Dement, inspirované vzhledem britské dvojice Erasure, a později přejmenované na Kakaduo.

Natáčeli jsme alba, která jsme šířili na kazetách a později na vypalovaných cédéčkách. Poslouchalo je sice asi tak padesát lidí, ale hráli jsme si na velkou produkci a napodobovali praxi hudebního showbyznysu. Jirka Nebeský pak pod pseudonymem Grošák vydal sólové album a já, jakožto jeho uražený rival, natočil sólovku pod jménem Muzikant Králíček. Schválně jsme volili názvy, které zněly co nejmíň cool.

A proč zrovna Muzikant Králíček?

Králíček byla symbolická postava zvířecího muzikanta a divná, pseudokřesťanská minimetafora na „příchod Krále“, v mém případě malinkatého Králíčka. Jeho hudební produkce byla zamýšlena jako záměrná pomsta hudbě i textům. Písně vznikaly improvizovaně v mém dětském pokoji, nahrával jsem na VHS videopřehrávač a zpíval do sluchátek, protože jsem neměl ani mikrofon.

Jako Muzikant Králíček jsem vydal deset podomácku vyrobených desek a časem z té parodie a záměrné pomsty začaly vznikat i písně, které měly reálný obsah. Formu jsem kradl od kapel, které jsem měl rád, nebo naopak nesnášel. Udělal jsem třeba písničku jako od hardrockové kapely Argema nebo songy ve stylu folkrockových skupin křesťanské mládeže. Postupně se z těch blbin stávaly výpovědi o tom, co mě tíží a o čem přemýšlím. Vzpomínám si, že jsem tím byl až překvapen.

A jak se přihodilo, že Králíček po více než dvaceti letech „vylezl z nory“?

I pro mě samotného to bylo překvapení. Jednou večer jsem si hrál s elektronickými mašinkami a vznikla píseň, pak druhá, třetí… Nakonec jich bylo asi třináct. Stalo se to za úplňku, který už delší čas využívám jako svůj výrobní prostředek. O další úplňkové noci jsem k těm písním napsal texty a přemýšlel, co s natočeným materiálem. Nakonec mě napadlo, že by mohl posloužit k návratu Muzikanta Králíčka, tedy k „velkému comebacku“ někoho, kdo vlastně nikoho moc nezajímá.

Jak je to s tím úplňkem? Vážně je pro tebe jako tvůrce tolik inspirativní?

Už když jsem dělal improvizované divadlo a hrál první improvizované koncerty, vypozoroval jsem, že těsně před úplňkem a při úplňku mi to jde nejlíp. Nemám pro to zjištění žádné „ezoterické vysvětlení“, ale mohl bych skoro statisticky doložit, že den před úplňkem jsem jako tvůrce velmi konstruktivní, zatímco úplněk na mě působí vrcholně konstruktivně i destruktivně zároveň, což se zase hodí pro tvorbu polemických textů. Dneska už s úplňkem prakticky počítám, a když se k němu schyluje, jsem připraven psát a jde to samo.

Už od roku 2015 příležitostně vystupuješ s kapelou Květy s novými verzemi Králíčkových písní. Jaké to je, vracet se k tomu, co jsi před desítkami lety vytvořil?

Zábavné, protože jsem nechal Martina Kyšperského z Květů dělat kapelníka. Tím se mi ulevilo a zároveň se původní písničky mohly začít proměňovat. Ke spojení s kapelou Květy došlo tak, že mi Pavel Klusák jednoho dne navrhnul, jestli bych nechtěl jako Muzikant Králíček dělat předkapelu Jiřímu Suchému na koncertě v Arše. To mě lákalo, ale neměl jsem kapelu, a tak jsem si vzpomněl na Martina Kyšperského, o kterém jsem věděl, že má písničky Muzikanta Králíčka rád, a navíc zvuk kapely Květy mi přišel příbuzný zvuku poslední Králíčkovy desky Emotýl. Navrhl jsem mu spolupráci a on souhlasil. Dodnes spolu párkrát za rok hrajeme a teď chystáme i koncerty k nové desce Předseda.

Zároveň ale prožívám určitou schizofrenii, protože mě napadlo, že bych ty koncerty mohl odehrát sám. Album Předseda je celé elektronické, takže by kapela nebyla zapotřebí. Náš souputník Ventolin taky vystupuje sám, ostatně jako pracovní název nové desky jsem měl jednu chvíli připraven titul Králíček – Horší Ventolin, což by docela věrně vystihlo charakter desky Předseda. Ale nakonec jsem ten název opustil jako trochu laciný vtip.

Proč se vlastně deska jmenuje Předseda?

Chtěl jsem opět ne-cool název a taky jsem vycházel z jednoslovných titulů svých starších desek. Jako Muzikant Králíček jsem například natočil album, které se jmenovalo Inteligent – na obalu jsem vyfotografován s dlouhými vlasy coby mladistvý intelektuál. Jiná deska se zase jmenovala Macho, další Emotýl.

Tentokrát mě napadl název Předseda, protože jsem se dostal do životní fáze, kdy už jsem byl několikrát něčeho předsedou – například disciplinární komise nebo akademického senátu. Zároveň mi přišla vtipná představa předsedy, který sice něco vede, ale vůbec to neznamená, že ví víc, než ti, kterým předsedá. Takovým smutným předsedou je i ten da Vinciho supermuž na obalu desky. Stojí na přídi lodi, která se řítí do záhuby, ale narozdíl od Leonarda DiCapria z Titaniku tam chudák stojí sám, nemá u sebe tu Kate Winslet s rozpřaženýma rukama, a tak rozpřahuje dvoje ruce sám. Přišlo mi, že ten výjev má určitý existenciální rozměr.

Nové album obsahuje výhradně elektronické skladby, ale Muzikant Králíček hrál původně rockovou hudbu s kytarami, basou, bubny. Kdy tvoji sólovou tvorbu elektronika ovládla – a co k tomu vedlo?

Mně se elektronika líbila vždycky, ale neměl jsem potřebné vybavení, jen dva staré synťáky a automatického bubeníka. Až mi jednou spolužák z gymnázia Milan Havrda, dnes velký mág hudební produkce Boris Carloff, představil hudební software Reason, na kterém jsem mohl začít programovat.

Ale to přišlo až po poslední řadové desce Králíčka, kdy už jsem zakládal novou kapelu Krásný stěhovák Gerard & Sexuální Nábytek, která se díky výpadku dvou členů nakonec stala skupinou Midi Lidi. Takže kdybych nepotkal kamarády, se kterými jsem založil Midi Lidi, asi bych dělal Králíčka elektronicky.

Midi Lidi hrají už sedmnáct let. Řekl bys v době, kdy jsi ji zakládal, že s ní budeš jednou atakovat dvacet let existence?

Nikdy by mě to nenapadlo. Vzpomínám si, jak jsem asi v deseti koukal v televizi na koncert 25 let Olympiku a říkal si, jak může nějaká skupina hrát tolik let. Jaká to ostuda!

Dneska už jsou Midi Lidi nezřídka headlinery velkých festivalů. Jak jste jako muzikanti řekněme z undergroundu a malých klubů zpočátku zvládali ty mnohatisícové davy pod pódiem?

My pořád lpíme na tom, aby si nás mohly dovolit i malé kluby, máme to tam radši, protože jsme právě z těch pankáčských klubíků vzešli. Někdy takové koncerty i dotujeme z hraní na větších akcích. A co se týče přechodu Midi Lidí na velká pódia, s tím jsou spojeny různé divnosti. Uvědomil jsem si, že když v malém klubu udělám nějaké opulentní „rockové gesto“, lidi se maximálně zasmějí, jako staří kámoši, ale když udělám to samé na pódiu, pod nímž je pět tisíc lidí, vytvoří to v davu obrovskou energii.

Vlastně je to v něčem laciný, ale současně ti to vrací energii. Vzpomínám si, jak jsme v době, kdy jsme začínali být trošku známí, hráli na Slovensku na festivalu Grape. Najednou se mnou dvě stě lidí zpívalo refrén písničky. Úplně se mi tenkrát sevřelo hrdlo, vlastně mě to dojalo a nemohl jsem zpívat dál. Byl jsem tak nějak šťastně zaskočen.

Jsou Midi Lidi hitová kapela?

Já doufám, že ano, ale zároveň trošku jdeme proti tomu, vřazujeme do našich písní různé legrácky a vlastně si tím podkopáváme nohy. Jistý promotér opravdu velkých akcí nám jednou říkal, že by nás rád na takovou zařadil, ale museli bychom se, cituji „trochu ohnout“. Ptal jsem se ho, jak to myslí „ohnout“, jako že máme skládat písničky s akustickou kytarou a pískáním, protože přesně to je v českém prostředí záruka úspěšné písně? My nikdy neměli nic proti popu, ale určitý typ jeho pojetí v českém hudebním showbyznysu je pro nás těžko stravitelný. A nakonec jsme jednou zničehonic udělali písničku s kytarou a pískáním a „hit“ z toho byl.

Před dvěma lety vydali Midi Lidi hned dvě desky najednou. To u nás, pokud vím, nikdo nezkusil. Docela by mě zajímalo, jestli se jedné z nich prodalo víc než druhé. Nemáš o tom přehled?

Ale to se fakt stalo. První deska Nikdo se ti nebude smát když budeš mít lidi rád byla vyprodána hrozně rychle a druhou Heal The World – konečně! ještě doprodáváme. Ale je to taky tím, že vydáváme desky v hrozně malých nákladech, v tom jsme trochu nepraktičtí, protože pak chtějí lidi koupit desku a my ji nemáme. Starší album Give Masterpiece A Chance! se dokonce vyprodalo dřív, než jsme ho vylisovali. Udělali jsme pět set nebo tisíc kusů a bylo to pryč ještě před zahájením prodeje. Náklady desek prostě podceňujeme a jsme tak trochu lemplové i v tom, že nikdy neděláme dotisky.

Jsi výhradním textařem skupiny Midi Lidi. Píšeš pro kapelu jinak nebo na jiná témata než pro Muzikanta Králíčka?

Trochu ano, hlavně v prvních letech kapely Midi Lidi jsem psal obecnější texty, protože do elektronické muziky se mi hodily spíš krátké úderné slogany a nechtěl jsem lidi otravovat svými pocity. Ale to se postupně měnilo, v dalších letech jsem pro Midi Lidi psal delší texty a na posledních dvou deskách jsou už dlouhé až až a v podstatě úplně osobní. Takže dneska už je to tak, že některé písničky Midi Lidí by klidně mohly být i Králíčkovými písněmi.

Tvé texty jsou plné vtipných sloganů a slovních hříček. Jsi jako textař ovlivněn nějakými konkrétními autory?

Mám extrémně rád třeba texty skupiny Pet Shop Boys, i když jsou občas obaleny i stupidní hudbou. Třeba písnička Twentieth Century vypráví o historii agresí ve dvacátém století, prakticky o Hitlerovi, a v refrénu se nejprve zpívá šílené shrnutí: „Sometimes the solution is worse than the problem“ – „Někdy je řešení horší než problém“. Ale pak k tomu Neil Tennant přidá „Let’s stay together“ – „Tak zůstaňme spolu“ a stane se z toho milostná píseň o naději během vztahového průšvihu. To je podle mě dokonalé.

Taky mám rád některé texty Mira Žbirky z osmdesátých let nebo kapely Dybbuk z mé české desky number one Ale čert to vem. Nebo dadaistické verše skupiny Ženy. A samozřejmě texty Čokovoko, ty už ale nemůžu uvádět jako vzor, protože jsou nedostižné.   

Vystudoval jsi filmovou vědu a natočil desítky experimentálních a několik distribučních filmů. Chystáš něco i jako režisér?     

Letos bude mít obnovenou premiéru náš čtyřhodinový improvizovaný celovečerák 240 minut v Solingenu. A taky jsem už před několika lety napsal scénář k celovečernímu filmu Občanské fórum aneb Nejsme jako oni, který se odehrává na malém městě během sametové revoluce. Měl jsem už i producenta, ale asi jsem pro to, aby se začalo točit, neudělal dost. Takže dnes už natáčím spíš jenom klipy a občas nějaký drobný film. Ale musím říct, že mi to moc nevadí.

Velkou část nové desky Muzikanta Králíčka jsi napsal ve svém lesním srubu nad Vltavou. Je to dobrá adresa pro tvorbu?

Sto let stará lesní chata bez elektřiny je hrozně tvůrčí prostředí. Zvlášť když je ten už párkrát zmíněný úplněk. Když jsme měli jsme před natáčením posledních dvou desek Midi Lidí, sešlo se nám v počítači několik stovek demosnímků, ze kterých jsme vybírali, co nakonec použijeme. Vybrali jsme jich asi čtyřicet, zbytek jsme zamítli.

Jednou večer, přirozeně za úplňku, jsem si ve srubu pustil složku s těmi nápady a začal psát jednu píseň, pak druhou, třetí a tak dál. Ale najednou jsem si všiml, že ty texty píšu omylem na písně ze složky, do které jsem si v počítači přesouval to, co jsme zamítli. Takže ten úplněk mě v chatě uprostřed lesa osvítil natolik, že jsem v původně odmítnutých skladbách našel jejich skrytý potenciál. Z čehož plyne ponaučení, že nemusíš být vždycky předseda vlastního úsudku. Někdy to úsudek udělá za tebe!