Petr Mores: Smysl má pouze rebelie proti sobě samému

Uherskohradišťské Rudé Kostry ještě před deseti lety patřily k fenoménům domácí scény. Jenže pak se kapela rozpadla – což kostří fanoušci, mě nevyjímaje, oplakali. Blýská se na lepší časy, dají se Kostry opět dohromady? Nejen o tom je rozhovor s kytaristou a všestranným talentem Petrem Moresem. Bavili jsme se taky o malování, počítačových hrách nebo asketismu. A koncertu, který Rudé Kostry odehrají v srpnu na festivalu Beseda u Bigbítu. Naživo vystoupí poprvé od svého rozpadu v roce 2007.

Na čem právě teď děláš?

Pracuju hlavně na cyklu plenérových obrazů Česká divočina pro Hnutí DUHA, který už ale dokončuju. Mimoto pracuju na dvou, brzy možná třech herních projektech, a pokud vše klapne, začnu v létě pracovat i na ilustracích pro novou knihu spisovatelky Pavly Horákové, na což se nesmírně těším a to nejen proto, že její děj se odehrává „u nás“ – na Veselsku a Horňácku.

Z tvého facebookového profilu to skoro vypadá, jakoby tě dnes už živila malba. Předpokládám ale, že je to pořád hlavně 3D animátorství…

V současné době pracuju na plný úvazek z domu pro THQ Nordic – s tím, že do Švédska pravidelně zajíždím na služební cesty. Mám Švédsko a Švédy velmi rád, je to krásná, civilizovaná, bohatá země, kde se k sobě lidé chovají s jakousi základní slušností a vstřícností. Jsem velmi vděčný za to, že dělám práci, která mě baví, s lidmi, které mám rád a kterých si vážím.

Stál za koncem Rudých Koster nedostatek času spojený s tvou tehdejší pozicí hlavního 3D animátora u společnosti Crytek ve Frankfurtu, kde jsi nakonec zůstal pět let?

Můj odchod do Německa zánik Koster nezpůsobil, jen urychlil. Kapela stála na rozcestí. Bylo jasné, že žádné širší odezvy nedosáhneme a rozhodovali jsme se, jestli hraní za těchto okolností má smysl, případně v jaké formě. Ve hře byla možnost výrazně omezit koncertování, které jsme vnímali jako v podstatě zbytečné, a soustředit se na skládání a nahrávání, ale ani na to nedošlo.

Zaregistroval jsem, že v Cryteku jako senior programátor umělé inteligence na oddělení výzkumu a vývoje dělal i tvůj bratr a současně druhý kytarista Koster Pavel. Tyhle programátorsko-animátorsko-hudební vlohy jste zdědili od rodičů?

Nemyslím, že máme nějaké zvláštní vlohy. Jediná věc, která nás možná odlišuje, je přístup – máme oba mentalitu samouků. Jsme zvyklí řešit problémy, jak to jde a nečekat, až někdo přijde a vyřeší něco za nás, poradí, naučí nás něco. Jsme oba solitéři, hledáme vlastní cesty, neopakujeme, co už udělali druzí, a jsme v tom docela urputní. To platí pro hudbu, moje malování i naši aplikaci Inner Garden, kterou brácha pro její originalitu nazývá „pokračování Koster jinými prostředky“.

Inner Garden s bráchou děláte v rámci vaší společné firmy Dustflake, kterou provozujete „naprosto odhodláni dělat netoxickou, spravedlivou a bezpečnou zábavu“. Je tohle ještě volnočasovka?

Inner Garden je příběh sám o sobě. Když to shrnu do jedné věty, měli jsme i kus štěstí a appka je velmi úspěšná – vydělala na sebe, i když to trvalo déle, než jsme čekali, a dál vydělává. Dosud si ji stáhlo skoro dva miliony uživatelů, což je na indie produkt s nulovou marketingovou podporou malý zázrak. IG jsme dělali zcela bez tvůrčích a etických kompromisů a i proto jsme velice rádi, že lidi baví a dál žije.

Z tvých hudebních věcí to nejdál patrně dotáhnula skladba Pseudohendrix z hry Vietcong, kde jsi dělal muziku. Je právě tento kytarista tvým největším hudebním hrdinou?

Mám rád spoustu kytaristů, Hendrix je určitě jeden z nich, ale někdy mám popravdě pocit, že je mírně přeceňovaný, nejspíš díky své předčasné smrti, stejně jako třeba Kurt Cobain. Hodně mě ovlivnil raný Marty Friedman, který měl na metalového kytaristu velký rozhled i za hranicemi žánru, což mně vždycky imponovalo.

K Pseudohendrixovi řeknu historku: Ta skladbička vznikla náhodou, jako dočasné ozvučení prvního traileru Vietcongu, ale protože se všem líbila, ve hře zůstala a v průsečíku kytaristů a hráčů Vietcongu se stala velmi populární – např na YouTube je k nalezení v desítkách coververzí. Objevily se dokonce i spekulace, že jde o ztracený bootleg samotného Hendrixe atd. I její titul je bezděčný: když jsme hudbu dávali do hry, pojmenoval jsem soubor pseudohendrix.mp3, abych já sám věděl, oč jde. Nenapadlo mě, že fanoušci hry hudbu „ripnou“, vystaví na netu a názvy souborů se automaticky stanou názvy skladeb.

Když opomenu Vietcong, složil jsi od té doby ještě i nějakou jinou muziku?

Muziku dělám průběžně, ale míň než dřív. Mým hlavním tvůrčím zájmem je posledních deset let kresba a malba. Od zániku Koster jsem složil a nahrál hudbu ke dvěma hrám, ve zcela odlišných stylech – soundtrack k naší appce Inner Garden je akustický, jemný, až ambientní, zatímco soundtrack k dosud nevydané hře The Muscle Hustle z prostředí amerického profi wrestlingu je v duchu rocku a metalu z 80. let. Oba soundtracky jsem dělal s velkou radostí a péčí a mám je rád, není to jen „užitá tvorba“. Kromě toho jsem nahrál několik akustických instrumentálek, které považuju za jakýsi kondenzát mé tvůrčí filozofie v hudbě. Jsou dostupné na Bandzone.

Tyhle věci jsou tím původně plánovaným tematicky sjednoceným minialbem instrumentálních miniatur pro jednu kytaru, hudebními povídkami na způsob Musorgského Kartinek?

Ano. Pro mě osobně je to ta nejlepší hudba, kterou jsem kdy složil a nahrál, ale na posluchače klade trochu větší nároky než ten zbytek. Jediná věc, od které jsem ustoupil, byl koncept jedné kytary. Zjistil jsem, že potřebuju aranžovat, orchestrovat, považuju to za jádrovou součást tvůrčího procesu, a s jedním nástrojem jsem zápolil – začalo to být příliš technické a emoce se vytrácely.

Chyběly ti vlastně Rudé Kostry? Když jsem počátkem roku na xtý apel, jestli někdy nezahrajete, zaregistroval něco jako „nikdy neříkej nikdy“, věděl jsem, že to v souvislosti s výroční Besedou u Bigbítu musím zkusit taky...

Něco ano, něco ne. Chyběli mně spoluhráči. Byli jsme dobrá parta a přes všelijaké různice jsme vždycky drželi pohromadě. Rocková kapela bez kamarádství a kumpánství nepřežije. Lidi, kteří spolu nejsou rádi, spolu nemůžou dobře hrát. Taky mně chybí tvůrčí stránka věci – vymýšlení písniček, ta snaha překvapit a překonat i sebe sama. To je vždycky dobrodružství. Co mně nescházelo, je koncertování, které je v našich podmínkách strašná ztráta času. Každý druhý víkend trávíš šest až osm hodin v pátek a někdy i v sobotu na cestě, čekáním atd., nakonec často hraješ pro pár lidí, bez zvukaře atd. Tohle nemělo cenu a už bych to dělat nechtěl.

Celý ten systém u nás podle mě nefunguje. Kapely se často zvou na výměnu, což znamená, že na akcích se objevuje i šest až osm kapel, většina špatných, co si budeme povídat. Posluchači to vědí a na akce, kde je čeká osm hodin zmateného hluku s tím, že možná jedna dvě kapely budou za něco stát, nechodí. Já se jim nedivím. Totéž s kluby – většina už nemá dramaturgii, jako posluchač nemám záruku, že když půjdu třeba na Starou Pekárnu, bude tam hrát solidní kapela bez ohledu na žánr, protože ten klub se prostě pronajímá komukoliv, kdo zaplatí a přivede si dost známých. Smysl mají jenom některé festivaly, například právě tasovská Beseda je kvalitní dramaturgií proslulá. Jezdívám tam ne na konkrétní kapely, ale proto, že vím, že tam vždycky uslyším něco dobrého. Ale to je spíš výjimka. Celkově je příliš těžké dostat se k lidem, které by tvoje hudba mohla zajímat.

Jak nabídku zahrát po letech v Tasově přijali kluci z kapely?

Překvapivě dobře. Zatím se jenom stresujeme tím, že si nikdo nic nevzpomíná, ale věřím, že naše starší písně předvedeme důstojně. Těšíme se na koncert na Besedě i z lidského a společenského hlediska, jako na možnost setkat se se starými známými, které máme rádi, i když už se tolik nevídáme. (smích)

Ke konci Koster jsi mluvil o tom, že se vrátíte zpátky k elektrickým kytarám. Jak plánovaný koncertní set bude vypadat, půjde o ryze akustickou sadu v sestavě s Laďou Beránkem na basu a Vlastou Kozubíkem na bicí, vycházející z desek Kytice lží a Budiž šero?

Vezmu to od konce: na Besedě zahrajeme jenom staré věci, akusticky. Co se týče elektrického zvuku, do toho už bych popravdě dnes asi nešel. Rock se postupem času pomalu, ale jistě proměnil z hudby rebelské, nekonvenční a dobrodružné na hudbu konzervativní, konvenční, zvlášť v Čechách. Kořeny rocku jsou ve fúzi bělošské a černošské hudby, která byla zpočátku pro předsudky zatíženou bílou většinu nepřijatelná. Dnes je rock naopak hlavně nositelem postojů té předsudky zatížené většiny – a nejde jen o kapely jako je Ortel.

Jinak já mám samozřejmě rock a metal rád, protože jsem na tom vyrostl, ale nemůžu zároveň nevidět, že kdybych byl o dvacet let mladší, asi bych v něm viděl hlavně hudbu natvrdlých fotrů s krizí středního věku, kteří už nerozumí světu a pletou si nekompromisnost s hulvátstvím. Samozřejmě, jsou pořád dobré rockové kapely, ale rock jako kulturní a společenský fenomén je podle mě na konci s dechem. Pokud člověk nemá postavení instituce a velikou základnu příznivců, je podle mě zajímavější spíš experimentovat s hledáním nových forem.

Tvrdé kytary si tedy ještě i dnes rád poslechneš?

Pořád poslouchám zavedené kapely jako je třeba Slipknot nebo Mastodon, ale i mladší muzikanty, např. Protest the Hero. Líbí se mně metal, který je idealistický, nekompromisní a zároveň muzikální. I u nás zaslechnu sem tam kapelu, která je dobrá nebo ve které je aspoň někdo, kdo je velmi schopný. Z toho mám vždycky velikou radost.

Existuje šance, že byste ještě Rudé Kostry daly dohromady a natočily spolu nový materiál, nebo se jedná pouze o jednorázovou, vzpomínkovou akci? Co když vás to zase chytí? Jste si zas geograficky blíž…

Tipuju, že nejspíš ne. Ne proto, že bysme nechtěli, ale spíš z praktických a časových důvodů. Každý z nás má na práci něco jiného a kapela je hodně časově náročná věc, když tě hudba neživí.

Zaujala mě tvá obhajoba asketismu, snaha oprostit život a myšlení od balastu a šumu a s tím související hledání smyslu. Má ho pro tebe i vzkříšení Rudých Koster na Besedě?

Rozhodně, i když je to jen návrat do minulosti. Je to návštěva minulosti, na kterou jsme hrdí a ve které jsme potkali spoustu skvělých lidí. Nebude to jen vzpomínková párty, budu se dívat na naši tehdejší tvorbu dnešníma očima a ani na vteřinu nezapomenu na to, že je rok 2017 a ne 2004. Jsem sám zvědav, co u toho prožiju, já i ostatní.

Přes jaký hudební aparát aktuálně hraješ?

Popravdě řečeno, aparáty jsem nikdy moc neřešil. Nejen, že nejsem tzv. gearhead, ale jsem v podstatě hrdý na to, že jím nejsem. Muzika, emoce, ty jsou v rukách a v hlavě, ne v aparátu. Když jsem hrál elektricky, používal jsem Marshally (hlavy JCM900 a 30th Anniversary Edition), protože je to dobrý, standardní zvuk, který se bez ohledu na žánr dobře přizpůsobuje osobnosti kytaristy. I efekty jsem po nějakém experimentování omezil na pouhé dva: kvákadlo Dunlop Crybaby a Rotovibe, ke kterým jsem později ještě přidal Digitech Whammy. Whammy není poník jednoho triku, má obrovské možnosti a ani Tom Morello je dosud všechny nezmapoval. (smích)

Znamenalo pro tebe začít víc malovat i vrátit se k filozofii, kterou jsi původně vystudoval? Své obrázky zveřejňované na síti často komentuješ s vehemencí výrazně přesahující „běžný příspěvek“ na síti…

Ve filozofii se popravdě řečeno moc nevyznám, přestože jsem ji vystudoval. Je ale pravda, že jsem tam poznal, jakou sílu může mít soustředěné lidské myšlení, pokud člověk chce a dokáže systematicky přemýšlet. Nad vším, co dělám, přemýšlím a reflektuju to. V umění má člověk navíc jakousi praktickou zpětnou vazbu ohledně toho, jestli se jeho myšlenky nevykolejují, jestli to, co vypadá, že by mohlo fungovat, taky skutečně funguje.

Malování je pro tebe spjato s životem věčně neklidného pocestného, hledače zákoutí, lovce pocitů, stopaře nálad. Píšeš si i nějaký deník, kde bys všechna svá pozorování a úvahy z nich vycházející zapisoval?

Ano, vedu si už mnoho let tzv. tvůrčí deník, kam si ve stručné formě zapisuju plány, nápady, složitější myšlenky, které by byly jinak ohroženy zapomínáním, a taky otázky, které zrovna řeším. Velmi věřím v přemýšlení za pomoci pera a papíru – vždycky říkám, že když mám k ruce papír a pero, moje IQ se rázem zdvojnásobí. Vřele doporučuji všem! Dvojnásobné IQ občas není k zahození.

Jak došlo ke tvému spojení s Hnutím DUHA?

Když jsem se vrátil z Německa, zjistil jsem, že moje oblíbená v alej na břehu Moravy u Hradiště bude vykácena pod záminkou „protipovodňových opatření“, ve skutečnosti proto, aby se „proinvestovaly“ dotace. To mě nějak vyburcovalo a poprvé jsem namaloval větší sérii: maloval jsem tu alej v čase, který jí ještě zbýval, za různých podmínek, ve dne i v noci, v různých ročních dobách atd. Byl to pro mě hluboký zážitek – ačkoliv mám přírodu i kulturní krajinu rád, nikdy předtím jsem s ní nešel do tak hlubokého a intimního kontaktu a ohromilo mě, jak moc to člověka obohatí. Podobnou sérii jsem pak namaloval ještě jednu ve Chřibech, takže když mě oslovila DUHA s nabídkou, abych pro ně namaloval kalendář s tématem divočiny, už jsem zhruba věděl, do čeho jdu. Původní projekt se časem rozrostl, ke kalendáři přibyly tři dobročinné aukce obrazů a benefiční kurz malby v plenéru. Samotná série má ke stovce obrazů, které vznikly v průběhu jednoho roku. Všechny obrazy v ní jsou buď malované v přírodě, nebo podle skic, načatých v přírodě, což znamená, že v jádru jde vždy o skutečný prožitek místa.

Současná kultura podle tebe opustila lyrický prožitek přírody jako něco směšného, triviálního, obstarožního a překonaného. Říkáš, že jsme jako kultura téměř ztratili schopnost tyto chvíle hledat, cenit si jich, zachycovat je a stavět na nich – že jsme je založili do antikvariátu někam vedle Máchy a Turgeněva jako přežitek, který nás jen zdržuje na cestě k technologickému ráji. Co s tím?

Je třeba víc vnímání, naslouchání a respektu, k lidem i k přírodě. Odnaučit se zajímat jen o sebe, považovat se za střed světa, litovat se, milovat se, bát se o sebe, „řešit“ pořád jenom sebe. Začít vnímat druhé lidi, zvířata, počasí, krásu světa a nakonec, opatrně, i sebe sama. Naše duše jsou jako vetešnictví plné krámů a nesmyslů, a když k nám někdo nebo něco přijde a řekne „potřebuju tě“, nemáme místo, čas, sluch a říkáme: „mám jen dvě dlaně a v těch už držím svou hlavu“. Když tu veteš vypudíme, budou do nás vcházet lidé i příroda jako do čistého, upraveného pokoje, bude jim dobře a budou mít naši plnou pozornost. To je láska. Věřím na lásku. „All you need is love“ pořád platí! (smích)

Nejvíc tě dnes naplňuje právě malování?

Malování a přemýšlení, samota v přírodě. V umění trénuju to, jak se stát dobrým člověkem, což se mně většinou příliš nedaří, ale snad ještě nekončím.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Že za nic podstatného, co jsem udělal, se nemusím stydět. Že jsem nikdy nedělal něco, čemu bych nevěřil jenom proto, že „lidi to chcou“. Vidím a slyším ve své práci spoustu chyb a přehmatů, ale jen málo neupřímnosti, předstírání. Jeden z důvodů, proč jsme se shodli na tom, že Kostry aspoň na jeden koncert oživíme, je ten, že všichni cítíme, že ty písničky jsou dobré, nezestárly, nestaly se trapnými proto, že trendy, na kterých se vezly, pominuly. Ony se totiž na žádných trendech nevezly – tenkrát to byla značná nevýhoda, dnes je to mírná výhoda!

Jak je to s tím vyhořením, o kterém jsi nedávno trochu přemítal?

Vyhořelý se necítím, ale tzv. „krizi středního věku“ si klidně a rád přiznám. Je to chvíle, kdy člověk zjistí, že je smrtelný, že jeho čas je krátký a spousta je ho už pryč, kdy se zděsí nad časem, který promrhal, a nad hloupostmi, které dosud považoval za legitimní životní cíle. Je to příležitost provést nějaké zásadní korekce a může to být nepříjemný, mnohaletý proces, ale má smysl se s tím poprat, aby se člověk dožil dobré smrti. Je to i chvíle, kdy člověk pochopí, že jediná rebelie, která má skutečný smysl, je rebelie ne proti druhým, ale proti sobě samému. Mimochodem, krásná píseň o tomto pocitu je Rowing od Soundgarden. Recenzent na Pitchforku, patrně dvacátník, si stěžoval, že je monotónní, a jako mladíkovi mu nedošlo, že v tom právě geniálně znázorňuje životní pocit čtyřicátníka. Písně jako tato jsou řídké okamžiky, kdy rock přerostl škatulku mladické rebelie a servíruje nekompromisně pravdivé umění i střední generaci.