Petr Poly Pálenský: Nemá cenu zahlcovat svět průměrnými věcmi

Je nepřehlédnutelnou personou domácí nezávislé scény, na které se pohybuje už přes třicet let. Méně lidí už ale ví, že Petr Pálenský je také uznávaným překladatelem. Je puntíčkářem, který miluje podvratný sarkasmus a zpochybňování autorit. „Všeho je dnes tolik, že nemá cenu dělat něco nedomrle, zahlcovat svět průměrnými věcmi,“ říká brněnský živel, který se s Insanií připravuje na křest unikátního Kacířova kancionálu. Z původních plánů na komiks obsahující texty kapely se i díky nadstandardnímu přispění dvou fanoušků, kreslíře kOkiho a strážného anděla Jany Kubištové, stalo multimediální dílo, o kterém se bude mluvit ještě dlouho. Křty proběhnou 23. března v brněnském Sonu a 22. května v pražském Paláci Akropolis.

Setkáváme se v Café Pilát a ta otázka se přímo nabízí. Jaký máš k této historické postavě vztah?

Pilát jako postava je zajímavá. Poslední roky mě přitahuje téma počátku křesťanství, templářů, samotný Kristův život i historie Jeruzaléma. Spousta lidí mě nechápe, podezírají mě, že mám tendence se jen lacině trefovat do náboženství a víry, ale tak to není. Tohle téma mě prostě fascinuje, i když mě inspiruje k provokacím.

Přistupuješ k tématu z pohledu věřícího, nebo nevěřícího?

Téma zkoumám optikou řekněme Umberta Eca. Já sám nevěřím, ale zajímají mě pocity lidí, kteří věří a současně vidí svět kolem sebe a pochybují. Vznik křesťanství a vše, co tomu předcházelo, je velmi bohaté téma.

Dnes jsem dělal rozhovor s bluesmanem Matějem Ptaszkem, který hovořil o tom, že třeba v Kolumbii viděl Boha na každém kroku. Ukazoval mi jedinou fotografii, na které byli najednou kovbojové na koních, kondor na nebi a na pozadí malebné hory. Víra je podle něj přítomná už v tomto jediném okamžiku.

Takový pocit krajina určitě vyvolávat může. Já osobně miluju hlavně středověkou architekturu, včetně té sakrální. Tyto kulisy mě přitahují, probouzí ve mně vědomí vlastních kořenů a historie. Docela rád bych projel celou Evropu jako poutník.

Dojít pěšky třeba do Santiaga de Compostela?

I tam, ale jinak celé Středomoří. To je kolébka dnešní evropské kultury.

K těmto zájmům tě dostaly tvé překlady? Šíře tvého závěru je úctyhodná. Nejen detektivky Tany Frenchové, ale taky konspirační trilogie nebo naposled ceněná kniha Alias Grace od Margaret Atwoodové...

Mám rád široký záběr, necítil bych se dobře jen v jedné lajně. Rád objevuju nové věci.

Speciálně Chambersův Král ve žlutém je ale spíše návrat ke kořenům, ne?

Jsou to přes sto let staré první hororové příběhy, takový kult, který se u nás Argo odvážilo vydat i díky seriálu HBO True Detective, který na ně odkazoval. Je to vlastně pravěk této literatury, takové rodokapsové horory, které však mají duchovní rozměr a ani dnes nepůsobí směšně.

Inspirují tě takové texty i ve vztahu k Insanii?

Rozhodně, to všechno mně ukazuje další cestičky. Dnes navíc je už všechno dohledatelné na internetu, zatímco dřív jsem během každého takového překladu musel vyrazit do knihovny pročítat referenční literaturu a encyklopedie. Obtížné je to ale v důsledku obdobně. Nekonečné odkazy na síti člověka vedou nekonečnou stezkou...

V jakém období se Insania nyní nachází, ve fázi bilancování?

To by mně nepřišlo vkusné, ani kdybychom končili, což zatím rozhodně neplánujeme. A až to jednou nepochybně přijde, určitě neodehrajeme žádné poslední velkolepé turné, abychom se zase za dva roky mohli vrátit. Jsme ve fázi, kdy nám veškerý čas bere příprava Kacířova kancionálu. Ta kniha tedy už vzniká tři roky, ale teď to bylo nejintenzivnější, protože bylo třeba dopsat spoustu doprovodných textů, abychom celou realizaci a vydání u Yinachi stihli.

S konceptem této knihy jsi přišel přímo ty?

Měl jsem nápad, že texty Insanie převedeme do komiksu. Ale pak přišla Jana Kubištová a celý projekt podpořila. Začali jsme hledat autora, přičemž jsem si původně říkal, že by to mohli dělat různí kreslíři… A do toho jsem náhodou na Facebooku narazil na kOkiho a jeho obrázek, který je nyní využitý u textu ke skladbě Estetika bizarnosti. On ho tedy měl původně nazvaný Kult hyeny. Taková madonna při koitu, kresba jako od Alfonse Muchy, ale všechno zašpiněné, mapy od rozlitého kafe… obsahovala symboly Insanie a bylo jasné, že nás autor zná.

Je tedy kOki přímo váš fanoušek?

Je tatér a tetování ho živí. A současně má skvělou, vykreslenou ruku, fantasticky ovládá řemeslo a má taky úžasné nápady. Jeho kresby jsou živelné, punkově špinavé, je tam všechno, co mě oslovuje. Podle mě se jeho styl vlastně musí líbit každému, milovníkovi umění i člověku, který o výtvarnu neví nic, ale přesto na něj silně zapůsobí.

Slibujete si od toho, že tímto způsobem oslovíte nové fanoušky?

Kacířův kancionál není cílený výhradně na naše fanoušky, Insania vlastně ani není v titulu zmíněná, jen pod čarou. Navíc kromě textů je tam spousta materiálů navíc. Jsou tam facebookovské diskuze ze záhrobí, Nietzsche s Hitlerem a Freudem, Tři králové, kteří jdou pozdravit spasitele do Betléma – Morávek, Mašín a Balabán – a vedou o tom rozhovor jako tajní agenti.

Zrovna odbojáře Balabána bych tipoval na tvého oblíbence.

To jsou všichni tito zmínění pánové. Václav Morávek říkal: „Věřím v Boha a ve své pistole.“ To je jak z Tarantina! Tohle střetávání víry a násilí mě prostě přijde velice přitažlivé.

Když jsme spolu před nějakými snad dvaceti lety mluvili poprvé, blízko jsi měl hlavně k mystice.

Když se s něčím takovým narodíš, zůstane to v tobě napořád. A já jsem vyrostl třeba na Foglarovi. Stínadla, jejich temné uličky, zákoutí a tajemství, mě už jako kluka fascinovala. Celá Praha na mě ale už jako na malé kluka měla účinek jakéhosi až ezoterična. Je mně líto, že zbourali Josefov, to židovské ghetto muselo být úžasné.

V samotných textech už nicméně mystiku příliš nereflektuješ, na rozdíl od křesťanství...

Nemůžu si pomoct, já tam pořád nacházím nové a nové inspirace. Hrozně rád si hraju s těmi symboly a nechce se mně od toho uměle utíkat. Snažím se ale současně o to, aby to bylo i aktuální a nechyběl tomu nadhled.

Aktuální znamená, že v textech pracuješ i s nejsoučasnějšími reáliemi?

Baví mě uchopit jakoukoli autoritu, nejen křesťanského boha, klidně politickou postavu, jinou víru, fake news… Třeba řádek My si berem do úst Boha z Božské komedie je slovní hříčka, odkaz na felaci. Tímto svatokrádežným způsobem mě baví přemýšlet. Ale jsou tam často i různé skryté významy.

V jednom z rozhovorů jsi říkal, že se s věkem nezklidňuješ, ale právě naopak...

To bylo v období alba Kult hyeny, kdy jsem chtěl být agresivní vůči tomu, co mě štve a začal jsem se k tomu i veřejně vyjadřovat. I nedávno. Všechna ta hysterie kolem pár uprchlíků v české kotlině, znovuzvolení Zemana prezidentem... Poslední dobou mě pud sebezáchovy donutil úplně tyhle věci vytěsnit. Dělá se mi z nich fyzicky zle.

Z těchto témat člověku akorát kypí žluč, raději obraťme list. Zaujal mě Alexandr Hemala, který váš kancionál uvádí. Napadá mě, že za jeho éry jste před revolucí vlastně s Insanií začínali. Jak k tomuto propojení došlo?

Kniha bude mít skrytý obsah, je za ní spousta grafické práce, různých animací, gifů a audia – a to všechno pomocí aplikace pro chytré telefony budeš moct dešifrovat. Každá ilustrace, když ji zaměříš telefonem, ti nabídne další věci. Jsou tam animace na nietzscheovská a freudovská témata a několik dalších špeků. Jedním z nich je i Hemala. Chtěli jsme, aby knihu uvedl, jako se v 80. letech uváděly filmy, šlo nám o kontrast uhlazenosti s bizarností.

Vypadáš dnes trochu unaveně, dodělávání knihy tě tak vyčerpává?

Dává mně to pořádně zabrat, je to obdobné jako dělat na nové desce. Ja nejsem ten typ, kterej by si sedl, měl náhlé osvícení a za dvě hodiny měl napsanou písničku. Vždycky si s tím hraju, mačkám spoustu papírů, zahodím je, začínám odznova a zadostiučinění cítím až když je hotovo. Do té doby se mnou není moc řeč. Souvisí to asi s věkem. Všeho je dnes tolik, že nemá cenu dělat něco nedomrle, zahlcovat svět průměrnými věcmi. Tak se i knihu snažím dělat tak, abych byl spokojený s každým slovem. Spoustu skvělé práce na doprovodných textech ale odvedla Jana Kubištová.

Podobně přistupuješ i ke svému bočnímu projektu Poly Noir?

K této westernové tvorbě mě inspirovaly noirové filmy a dělalo se mi na tom přece jen s větší lehkostí. Nemusel jsem se nikomu přizpůsobovat. Byla to absolutní volnost.

Jak v Insanii vlastně přistupujete k přípravě skladeb?

Jde to ztuha, protože tři z nás mají malé děti, jdeme proto cestou nejmenšího odporu. Doma v Cubase udělám návrh na písničku, na zkoušce ji rozpracujeme a následně Tudy udělá předprodukci a takto postupně se dělají všechny skladby. Je to zdlouhavý proces, kterému bych se rád vyhnul. Dřív jsme jako pankáči všechno připravili jen ve zkušebně, pak jsme to ve studiu nahrávali do pásu a až při mixu jsme zjišťovali, co funguje a co nefunguje. Teď k tomu přistupujeme takto odpovědně, aby ve studiu už nebylo moc co řešit. Ale je to náročný proces.

Registroval jsem, že máš nový kytarový box…

Chtěl jsem menší aparát, předtím jsem měl bednu 4x12", ale teď mám dva malý aparáty, box 2x12 Vlasa&Black a malé kombíčko Fender. Každý aparát bereme mikrofonem zvlášť, jsou to úplně jiné repráky, a když to smícháš dohromady, dělá nám to přesně takovou kytarovou stěnu, kterou potřebujeme. Dva malé aparáty jsou pro nás v našich podmínkách přínosnější než jeden velký.

Neměnil jsi v nedávné době taky kytaru? Na nejnovějších fotkách jsem tě viděl s růžovou...

Je to upgrade jenom vizuální. Je to sice nově udělaná kytara, kterou mně na zakázku postavil kytarář Zdeněk Odehnal, ale zvukově, dohmatem a krkem je shodná s mou starou šipkou od Deana. Mám tak teď dvě v podstatě shodné kytary, která každá vypadá úplně jinak. Preferuju tu omlácenou růžovou, ten koncept jsem si vymyslel. Má asociovat omlácenou starou dětskou hračku. Proto má odstín baby pink.

Vraťme se ke kancionálu. Jak bude vypadat brněnský křest?

Jako hosté s námi zahrají Dark Gamballe. Jednu skladbu s námi zazpívá Adéla Elbel a jednu taky kOki, který bude mít na místě i výstavu svých reprodukcí. Chybět nebudou obě podoby knížky, basic verze i limitovaná sběratelská edice, která má navíc 12 listů z drahého potištěného pauzáku se zlatými prvky – lunety věnované měsícům v roce. Mám radost, kam se ta kniha díky práci grafika Radana Běhouna dostala.

Kancionál obecně znamená soubor duchovních písní. Chystáte se s nějakým „kostelním konceptem“ pracovat i na koncertech?

V první řadě je to nadsázka. Představoval jsem si to původně celé laděné jako středověký zpěvník duchovních písní. Jakoby ses dostal do kláštera z filmu Jméno růže a z tamní knihovny vzal zaprášený ohmataný svazek. Jenže grafik Radan Běhoun to nakonec posunul ještě úplně jinam. Je obrovský kontrast, když tu bibli otevřeš a koukají z ní na tebe všechny ty heretické příběhy a obrázky. Někdy je toho až moc, jindy decentně, a je tam hodně erotiky, protože takový kOki je a v mých textech jsou takové náznaky přítomné taky. On je ovšem víc zdůraznil a domyslel ještě další roviny. V zarámovaných okýnkách, které mají secesní formu, se odehrávají kacířské výjevy. Na jedné straně se vážně zabývat dějinami křesťanství a zároveň to všechno zpochybňovat a zlehčovat, to mě hrozně baví. A takový já nemám vztah pouze k víře, ale ke všemu.