Petr Ries: Miluji ticho

U našich předních filharmoniků je od roku 2004. Mimo své orchestrální působení v roli zástupce vedoucího sekce kontrabasů České filharmonie se Petr Ries věnuje také sólové hře. Mohli jste ho vidět na recitálech i za doprovodu například Symfonického orchestru Českého rozhlasu. A díky angažmá v Czech Philharmonic Jazz Bandu hraje také jazz. „Častým problémem, který pozoruji u mladší generace je, že neumí cvičit efektivně. To pak můžete strávit u nástroje hodiny a výsledek je minimální,“ říká.

Petře, čím aktuálně žiješ?

Kromě koncertů v České filharmonii mám za sebou recitál v Sukově síni Rudolfina, který se uskutečnil koncem listopadu a byl zaměřen na díla francouzských skladatelů. Společně s Jazz Bandem jsme odehráli adventní koncert. Proběhl ve znamení dixielandů a pozvali jsme si také Ivana Mládka, se kterým jsme provedli několik jeho slavných kusů. Dále mě čekají tři koncerty s Collegiem Českých filharmoniků v Berlíně, připravuji se na recitály v Litomyšli a Praze, a čeká mě také sezóna koncertů s Haydn ensemble.

To je poměrně nabitý program. Prozraď nám, co musí člověk všechno podstoupit, aby se hráč tvého formátu udržel v té nejlepší kondici? Ovlivňuje tato profese i tvůj soukromý, popřípadě rodinný život?

Kondici si udržuji převážně sólovou hrou, které ale vzhledem k povaze nástroje není mnoho. Nicméně příprava vyžaduje intenzivní cvičení k získání síly a rychlosti ve vysokých polohách kontrabasu, kam se při běžném hraní v orchestru tolik nedostanu. Je to velký záběr na svaly a šlachy na rukou, zápěstí a prstech. Do sólové kondice se dostanu zpravidla během čtrnácti dnů. A můj soukromý a rodinný život mi má profese ovlivňuje zejména časovou náročností, kdy bývám vytížen i o víkendech nebo odjedu na turné s filharmonií a moje žena je na všechno sama.

Předpokládám, že hudba ovlivnila již tvé dětství a dospívání. Jak jsi bojoval s faktem, kdy si tví vrstevníci užívali volného času a ty jsi ho zasvětil cvičení a hudbě?

Až tak hrozné to nebylo. Musel jsem ze začátku obětovat cca hodinu denně a zbytek času jsem běhal s kamarády venku. Měl jsem přísný dohled rodičů, protože bez toho to nejde. Postupem času cvičení zabíralo víc času v závislosti na obtížnějších skladbách a zvládání obtížnějších technik. Cvičíval jsem průměrně dvě až tři hodiny. Sám jsem si ale uvědomil, že musím obstát v konkurenčním prostředí až na konzervatoři v Kroměříži, kde se spolužáci umisťovali na soutěžích a já se jim chtěl vyrovnat.

Může být vážná hudba atraktivní? V každém případě...

Hudba je dřina, je to o ne vždy záživném cvičení, na tom se pravděpodobně shodneme… Jakou motivaci používáš sám k sobě, abys dostál všech vytyčených met? Existuje ve tvé umělecké kariéře nějaká temnější doba, kdy jsi třeba přechodně ztrácel zájem o hru na hudební nástroj nebo o chuť posouvat se dál?

Měl jsem období zhruba v sedmé, osmé třídě na "základce", tehdy jsem hrál na violoncello a cvičení mě nebavilo, trochu jsem bojoval s rodiči a můj vývoj ve hře stagnoval. To už se blížily přijímačky na konzervatoř, kde chyběli kontrabasisté. A jednou u mne na hodině seděl takový vysoký pán, celý v černém, a to byl Václav Fuka, profesor pražské konzervatoře, a ten mne oslovil, zda bych neměl chuť studovat u něj hru na kontrabas. Někdo mi říkal, to je super, to nebudu muset cvičit a kontrabasistů je málo, uživit se nebude problém. Později, když jsem dřel techniku a capriccia, tak jsem se tomu musel smát. Motivací v začátcích mi bylo dokázat si, že to zvládnu a vyrovnám se ostatním. Potom, zvláště v období soutěží, jsem prostě chtěl být nejlepší. A jednou, asi tak ve čtvrtém ročníku na konzervatoři, přišel zlom a vše mi šlo tak nějak samo. Jen jsem upevňoval a zdokonaloval svou techniku a přednes.

Vím, že je tento údaj silně individuální, ale i tak si ho neodpustím. Kolik hodin průměrně cvičí basisti na konzervatoři, následně v angažmá nějakého orchestru a pak třeba sóloví hráči?

Častým problémem, který pozoruji u mladší generace je, že neumí cvičit efektivně. To pak můžete strávit u nástroje hodiny a výsledek je minimální. Svým žákům říkám, že na konzervatoři je minimum dvě hodiny na udržení stávajícího stavu, tři hodiny optimum, teprve čtyři hodiny a víc vás posouvají dál. To už záleží na každém, kterou možnost si zvolí, v budoucnu to je ale naprosto rozhodující při konkurzu do orchestru apod. V orchestru záleží na tom, kolik má kdo "nahráno". Pokud se hraje běžný repertoár, stačí si projít těžká místa cca půl hodinky a zbytek se nacvičí na zkouškách. Sólový repertoár se musí budovat od konzervatoře, například příprava na soutěže zabere spoustu času. Zralý hráč, umělec, se pak soustředí přímo na projekt. Mně stačí třeba dvě hodiny denně, dva týdny před sólovým koncertem. Dílo si ale pročítám a studuji už třeba dva měsíce předem, v hlavě si vše srovnávám a vytvářím si tzv. architekturu skladby.

Jakou hudbu jako profesionální hráč klasické hudby v soukromí posloucháš? Posloucháš vůbec něco?

Miluji ticho, ale rád poslouchám kvalitní hudbu jakéhokoliv žánru. Poslouchám hodně klasiku, nejvíc asi jazz, folklor, také folk, ale někdy mám náladu i na něco tvrdšího, rock či hard rock. Co mne míjí je třeba hip-hop.

Mohl bys nám přiblížit nástroje, na které hraješ? Má každý hráč ve filharmonii svůj vlastní nástroj nebo se používají tzv. „erární“ ?

Máme erární nástroje, jedním z důvodu je, že tak kvalitní mistrovské nástroje má málokdo možnost si opatřit. Některé mají cenu několika miliónů korun. Kdo má ale kvalitní svůj nástroj, může jej samozřejmě používat. Já hraji na mistrovský nástroj z Anglie, z roku 1971. Dále mám kontrabas Schönbach, který mám seřízený na jazz a na sólové koncerty používám zapůjčený německý mistrovský nástroj od mého kamaráda a kolegy ze Stuttgartu, Thomase Loma.

S takto věhlasným tělesem, jakým Česká filharmonie je, se určitě podíváš i do různých koutů světa. Má otázka tedy zní: Cestuješ rád? Případně, která země či region ti učarovali nejvíce?

Když je to jednou za čas, cestuji rád, ale dlouhé přesuny letadlem nemusím. S filharmonií jsem zcestoval prakticky celý svět. Rád se podívám do Japonska, koncertuji tam cca každým rokem. Nejvíce mi učarovala Anglie, Skotsko. Mimo filharmonii si ale nejvíc užívám naší zem a naše hory, zejména Šumavu. Jednou bych také chtěl navštívit Island. Sever mne láká.

Jaké máš své profesní cíle a čeho bys chtěl dosáhnout?

Já už jsem si profesně splnil snad všechny cíle, ale stále nemám natočené sólové CD. To je pro mne asi nejzásadnější cíl. Pak mám ještě sen, že bych rád napsal kontrabasovou sonátu, ale to ukáže čas. Také bych se rád věnoval více jazzu.

Tento rozhovor vznikl ve spolupráci s Martinem Pokorným.

--
Petr Ries vystudoval konzervatoře v Českých Budějovicích a Kroměříži, následované studiem na Akademii múzických umění v Praze, u profesora Jiřího Hudce. Hudební rozhled si doplnil zahraniční stáží na prestižní pařížské Conservatoire National Superieur de Musique. Je držitelem řady cen a ocenění. Namátkou zmiňme Mezinárodní soutěž Moravský podzim 1998 a 2003, International Musikwettbewerb Markneukirchen či 3. místo v soutěži Talent roku 2002.