Petr Uvira: Potřebuju nutně vědět, o čem jsou texty písniček, do kterých hraju

Vybavíš si nějaký zvukový nebo vizuální zážitek, kdy sis poprvé uvědomil existenci kytary?

Jeden takový mám, i když nevím, jestli je úplně první. Jsem z rodiny, kde jsem byl dost obklopený hudbou, a taky jsem se pak jako trampík s kytarou často setkával. Ale vybavuji si chvíli, kdy mi bylo tak osm devět, byl jsem na chatě, a můj strýc tam hrál na kytaru a s tetou zpívali nějaké písničky. Nechal pak tu akustickou kytaru vedle mě ležet a já byl úplně uhranutý, když jsem přejížděl prsty po těch prázdných strunách. A přišlo mi fantastické, že se z té bedýnky ozývá zvuk.

Ale je nějak příznačné, že s tím zároveň mám spojené i takové traumátko, protože jak jsem asi neopatrně přejížděl prsty po těch strunách, jedna z nich praskla. Myslel jsem si, že jsem ten nástroj zničil, padla na mě děsná úzkost, a s brekotem jsem se ptal strýce, co se teď bude dít a jestli jsem opravdu tu krásnou a drahou věc úplně zlikvidoval. Ale on mě uklidnil, že se nic neděje, že strunu vymění a kytara bude zase hrát. Což udělal a já zase mohl hrabat po strunách. On ten souzvuk prázdných strun na kytaře nezní nijak libozvučně, ale mně to nějak ke štěstí stačilo.

Kdy jsi pocítil chuť začít na kytaru hrát?

Pro mě bylo asi zásadní, že otec byl velký jazzový, ale i rockový fanda, navíc hifista – ani nevím, jestli se tenhle termín dneska ještě používá. A taky mám o sedm let staršího bráchu. Takže u nás permanentně něco hrálo. Vždycky jsem se těšil, až všichni vypadnou z domova a já si budu konečně moct pustit něco vlastního – i když to vlastně bylo často to samé, co si pouštěli brácha nebo táta.

Když jsem pak začal jezdit jako tramp do přírody, měl jsem té muziky kolem sebe ještě víc. Pamatuju si, jak mi tam absolutně učarovala jedna holka, která chodila do ZUŠky, přesněji řečeno tehdejší LŠU (Lidová škola umění – pozn. aut.), a ta hrála na kytaru s nylonovýma strunama v lese etudy! Z toho jsem byl úplně hotový. Okamžitě jsem na LŠU šel taky.

Předtím jsem do ní už chvilku chodil na zobcovou flétnu, ale to mě zoufale nebavilo a ani mi to nešlo. Kytaru jsem sice absolvoval celou, ale že by mě to nějak zvlášť bavilo, to taky nemůžu říct. Vybavuju si hlavně to, jak si vždycky učitel vytáhl v polovině mojí hodiny svačinu, nějaký chleba se sýrem, a ze záhadných důvodů mu vždycky zůstal ten sýr ve fousech. A já se pak zbytek hodiny vlastně jen díval na ty drobky a na taveňák zalezlý v těch fousech. Dneska mi to ale přijde nějak roztomilé.

V téhle době jsi pořád jezdil na čundry? Schopnosti načerpané na LŠU jsi tedy, předpokládám, přetavil do hraní písniček.

Jasně, v tom oddíle se hrály všechny ty „krásné lomeno blbé“ písničky, co hraje každý. Má to ovšem jedno „ale“: v rámci našeho oddílu vznikla kapela a vlastně byla docela dobrá, objížděli jsme takové ty okresní soutěže a podobně. To bylo bezvadné. I když tam jsem moc na kytaru nehrál, tam jsem vlastně hlavně zpíval.

A co jste měli za repertoár? Nějaký vlastní?

Ne, kdepak, to byla taky taková ta táboráková klasika.

No, ale u té jsi nezůstal...

V pubertě v rámci revolty, protože otec byl ten jazzman a brácha sice rocker, ale spíš zaměřený na art rock a podobné styly, jsem objevil metal. Bylo to přesně v tu správnou dobu, bylo mi čtrnáct, patnáct, a byla to muzika, kterou všichni doma nesnášeli. Někdy v šestnácti jsme s klukama založili thrashmetalovou kapelu.

Tam už jsi musel hrát na elektrickou kytaru. O té první jsme se ještě nezmínili.

První jsem měl Galaxisku, ale jak jsem k ní přišel, to si fakt přesně nevzpomínám, asi od někoho staršího. Ale vím, že mě stála osm set – pak jsem se ji snažil za stejné prachy prodat nějakému cigošovi od nás, ale prachy mi nikdy nedal a vrátil mi ji rozebranou na kousky.

Pak přišly všechny ty Diamantky, Starky, Irisky. Ale chyběla mi „kramerka“, nebo prostě nějaká kytara s „hokejkou a pákou“ a já si ji nechal udělat z Jantarky. Ona měla takový debilní dvojitý výkroj, ze kterého mi jeden člověk seřízl ty rohy a doplnil střed, na krku mi udělal onu nutnou „hokejku“, a protože byl profesí obráběč kovů, vyrobil dokonce funkční Floyd Rose se zámky! A lakýrník to nastříkal nějakou šílenou zelenou – a měl jsem metalovou kytaru.

A první opravdu kvalitní nástroj?

To bylo, když jsem nějak přišel k penězům, myslím, že jsem prodal kuponovou knížku někdy na začátku devadesátých let, a jako kluk z regionu jsem vyjel do Prahy. A v obchodě s kytarami visela úplně nádherná Ibanez RG550, fakt parádní japonský nástroj. A byl tam taky takový charizmatický dlouhovlasý střelec, který mi říkal, že tu kytaru má a je absolutně fantastická – pak se ukázalo, že to byl Mirek Chyška.

Ta kytara stála myslím osmnáct tisíc, tehdy strašný ranec, byly to všechny prachy, co jsem dostal za tu kuponovku, ale já si ji fakt koupil a dlouhou dobu mi vydržela. Bohužel ji už nemám. To byla moje první fakt dobrá kytara. Pak už jsem to dost střídal.

Když už se o tom bavíme: jak důležitá je pro tebe kvalita nebo typ nástroje, na který hraješ?

To se asi vyvíjelo, ale dodnes mám trochu problém v tom, že já to hned nepoznám. Samozřejmě ty základní věci člověk s určitou zkušeností pozná, to jsou nějaké objektivní parametry. Ale to, jestli mi ta která kytara vyhovuje, to je něco trochu jiného, a to opravdu nejsem schopný rozpoznat hned. Respektive ten první důležitý pocit asi překryjí okolnosti nákupu – takový ten drobný stres.

Ale hlavně jsem hodně dlouho měl vždycky jen jednu kytaru, až poslední dobu se to nějak zvrhlo, že jich mám relativně hodně – a jsou to všechno skvělé nástroje, takže je vlastně jedno, na kterou z nich zrovna hraju. Poslední dobou se mi stává, že si nějakou vezmu, hraju na ni den, dva, tři, a říkám si, jak je vlastně výborná, a začnu ji upřednostňovat před jinými. A po čase se to zase vystřídá. Určitě má smysl hledat nástroj, který člověku něco dává, se kterým se dá navázat hezký vztah.

Zohledňuješ i to, jak kytara vypadá?

Asi jo. Prostě se mi musí líbit nebo mě musí něčím bavit, to úplně neumím popsat. Stává se mi, že držím kytaru jenom tak chviličku na klíně, a říkám si: „Ježiš, to je tak pěkná věc!“ Ale v tom momentě je pro mě důležitá nejen estetická stránka, ale i to, jak je řemeslně udělaná. Protože když tam budou vylézat pražce, bude mě to srát nejen proto, že mi o ně při hraní drhne ruka, ale i tím, že ten hudební nástroj někdo ojebal – a to nesnáším.

On to taky samozřejmě není jen akusticko-vizuální vjem. Je příjemné se dotýkat dřeva a vzpomínám si, že s jednou kytarou jsem se rozloučil, protože prostě smrděla. Kupoval jsem ji naslepo z Anglie a fakt to nešlo. Snažil jsem se skoro rok, ale kdykoliv jsem ji vzal na klín, bylo to nepříjemné. Stal jsem se útlocitným, tohle bych jako metla asi neřešil...

Máš nějaké oblíbené typy kytar?

Ani snad ne. Ale mám obecně rád lubovky. Mám pocit, že to jsou takové trochu bestie, které se tím, jak mají tu skříň a jsou náchylné ke zpětné vazbě, chovají víc jako živé bytosti. A v kombinaci s aparátem, zesílené, ti prostě pod rukama žijou.

Mám třeba fantastickou kytaru Ibanez, model Pat Metheny. Je to lubovka, bez vnitřního sustain bloku, a navíc vrchní deska je masiv, takže to má opravdu tendence jít okamžitě do vazby. Je velký problém na ni hrát i s čistým zvukem a té vazbě se vyhnout. Ale zas ta barva a dynamika za to stojí.

Když tak průběžně hovořím s kytaristy, je docela zajímavé, jak moc kdo ve svých začátcích cvičil – jeden byl do toho zabraný dvanáct hodin denně, jiný byl spíš flink. Jaký případ jsi byl ty?

Samozřejmě, když se věnuješ nějaké činnosti tolik, že pro tebe úplně přestane existovat čas, je ta úplně nejkouzelnější věc. A v těch úplných začátcích se mi to stávalo taky, protože jsem byl unešen tím, jaký ta kytara vydává zvuk a jak znějí první souzvuky a akordy.

Když jsem pak začal hrát metal, tam byla taky potřeba cvičit, protože ten styl je do určité míry na technice založený a ti nejlepší metaloví kytaristé jsou opravdu technicky úplně famózní. Ale vždycky jsem se dostal do nějakého bodu, že mě cvičení přestalo hudebně uspokojovat. Takže jsem sice sběratel různých kytarových škol, ale můj problém je, že v každé jsem došel nejdál tak na stranu patnáct, šestnáct, sedmnáct. A mám to tak dodnes.

Jestli jsem se za ta léta někam posunul, je to díky tomu, že jsem se naučil sice jen těch prvních patnáct stran, ale z řady různých kytarových škol. Takže se vlastně už asi třicet let zabývám úplnými základy hraní na kytaru, v tištěných školách i různých video-tutorialech, a dál prostě nepokračuju. Pamatuju si, jak jsem si jednou stahoval sólo Wese Montgomeryho Full House, parádní věc, živák, strávil jsem na tom strašného času, ale někdy ve třech čtvrtinách mě to prostě přestalo bavit a nikdy jsem to už nedokončil. Byl jsem sám ze sebe trochu zklamaný, asi kvůli téhle vlastnosti jsem pak už později nechodil k nikomu na hodiny. Přitom je to asi jeden z nejlepších způsobů, jak se posunout dál.

Teda ještě jsem ti neřekl, že jsem chodil k Richardovi Kroczkovi staršímu asi pět let na jazzovou kytaru, ale dost času jsme jenom tak prožvanili a prokouřili. Takže jsem spíš takový nekytarista. Taky je pro mě noční můra, že budu na večírku a někdo mě požádá, abych zahrál nějakou známou pecku. Já nemám na rozdíl od většiny „opravdových kytaristů“ za sebou žádný takový ten klasický kytarový repertoár, ať už jazzový nebo rockový. Neumím žádné „převzaté fláky“, a pokud jsem kdy nějaké uměl, dávno jsem je zapomněl.

Ale prakticky ve všech projektech, kterých se účastníš, hraješ k písničkám...

Ano, ty se snažím opravdu maximálně podpořit, to je pro mě svaté. Zároveň je to pro mě určitým způsobem limitující, ale když nic jiného neumím, co bych tam předváděl? Vždyť já ani nehraju nějaká sóla, to prostě neumím. Rád bych to uměl, ale neumím. Není to asi můj způsob vyjádření. Takže když mám nějaký větší prostor, vznikne tam obvykle nějaká divnost, barva, atmosféra. Anebo se urvu mimotonálně ze řetězu, úplně.

Každopádně mám výhodu, že jsem vždycky hrál v kapelách, kde se zpívalo česky. Já potřebuju nutně vědět, o čem ty texty jsou, přes to nejede vlak. Protože od toho se odvíjí výraz té písničky. Když se té písničce snažím prospět, měl bych jí podřídit všechno: výraz, zvuk, náladu, i to, jak moc tam budu vůbec hrát a jestli vůbec. Jednou se mě jedna kolegyně ptala: „Proč se pořád ptáš na ty texty? To budeš hrát na kytaru jinak, když budeš vědět, o čem ty písničky jsou?“ A já odpověděl: „No, doufám, že jo!“

Když jsem dělal s pohybovým divadlem Farma v jeskyni inscenaci Odtržení, byla to pro mě taky dost zásadní zkušenost. Ti lidé jednak hrozně poctivě a intenzivně makají a jejich šéf Vilo Dočolomanský je člověk, který má dost jasnou vizi toho, jaké to chce mít. A to i ohledně hudby. Vzpomínám si, že jsem se ho e-mailem doptával na nějaký background, o čem téma hikikomori je a proč se to celé tady dělá. On to přeposlal produkci s poznámkou, že má neobvyklý dotaz od muzikanta, kterého zajímá, o čem ta celá věc je.

Ale mně to teda připadá i dost nápomocné, v horším případě i návodné. Když tam mám tahat za jeden provaz, musím přece vědět, proč to celé dělám a co to jako má být. A to je možná základní přístup, který aplikuju ve všem, co dělám, posledních patnáct dvacet let.

A možná to vzniklo v době mého hraní s Michalem Kubesou, ještě ve dvou, než jsme založili Ladě. Protože tam nebylo zbytí, musel jsem se co nejvíc přiblížit jeho světu, aby to celé nějak dávalo smysl. Anebo je to tím, ze chodím na pivo s kamarádem fotografem a výtvarníkem. Oni jsou ti výtvarníci v tomhle možná nějak dál. Myslím v tom, že vědí, co dělají, a proč.

Ještě než začneme mluvit o Ladě, by mě zajímal ten okamžik zlomu metalisty v člověka, který hraje hudbu od metalu radikálně odlišnou.

Ono to bylo spíš pozvolné, ale dá se říct, že jsem se s metalem rozešel na základě katastrofálních koncertních zážitků v devadesátkách v Ostravě a okolí. Tam to byla děsná divočina, nejen co se týče zvuku. Já tu hudbu znal předtím hlavně z nahrávek, které stály na té krásné agresi a energii, ale koncerty tomu byly naprosto vzdálené. Tam to bylo na pomezí nějakého fotbalového zážitku, s hudbou to nemělo moc společného, a já na metal nespravedlivě zanevřel.

Začal jsem pak hrát v takových normálních rockových partách a pak mě naprosto smetla vlna grunge, kapely jako Alice In Chains, Pearl Jam, Soundgarden. V tom byl kus metalu, energie, nasranosti, ale i jemnosti a intimity a i takového toho tradičního amerického písničkářství.

Neila Younga měli rádi všichni...

Přesně tak. Pak se to různě míchalo, přišel crossover, začalo se do toho míchat funky a hip hop... Tak něco podobného jsem taky nějakou dobu hrál, ale tam jsem narazil velmi rychle na své limity. Hlavně s rytmem. Když chceš hrát něco spřízněného s funky a nejede to, je to spíš legrační.

Pak nastalo hezké období objevování hudby z celého světa, ta takzvaná world music. Fakt všehochuť. Třeba muzika z Mali, Ali Farka Touré nebo Tinariwen. Mě na té muzice fascinuje, jak je tam každý part přehledný, jak má svou funkci a místo.

Mimo jiné, ta přehlednost souvisí i s kytarovým zvukem. Mám na mysli v kapele. Vždycky jsem měl pocit, že kytarový zvuk musí být plný, postupně se mi ale začíná zužovat, chybí mi tam celé spodní spektrum, protože to není moje místo. Většině lidí je to jasné, já jsem k tomu došel postupně díky zájmu o nahrávání, míchání muziky, produkci.

Poprvé jsem tě jako kytaristu zaznamenal v kapele Ladě. Ty už jsi naznačil, že její začátek byl v duu se zpěvákem a textařem Michalem Kubesou. Jak jste se našli?

Michal zpíval v opavské bluesrockové kapele Yaba. Mě to hudebně zas až tak moc nebavilo, ale na Michalovi bylo evidentní, že má obrovské charisma, dar přitáhnout pozornost lidí. A víceméně intuitivně jsem vycítil, že bychom mohli něco zkusit. Taky chvíli zpíval jako záskok v kapele, se kterou jsem tehdy hrál, a nějak jsme si sedli hlavně lidsky, zjistili jsme, že nás zajímají podobné filmy a knížky a tak podobně.

Když jsem vás slyšel poprvé, připadalo mi, že musíš mít hodně rád Billa Frisella. Ne že bys ho nějak kopíroval, to asi ani nejde, ale ten přístup a vlastně i zvuk mi připadal podobný.

Tím, že jsme začínali jako duo, bylo potřeba vymyslet nějaký model, kterým budeme pracovat. Nechtěl jsem hrát jen akordově, ale zároveň ten zvuk musel být plný. Takže vznikl takový zvláštní druh doprovodu. Takový neurvalý šanson, což bylo i v podtitulu toho dua. Co se týče Frisella, já ho samozřejmě znám a mám jej moc rád, ale bylo by ode mě velkohubé říkat, že mě nějak výrazně ovlivnil. On je hlavně z úplně jiné planety.

Každopádně způsob mého hraní na kytaru v Ladě vznikl zřejmě tak, že tam mám hodně prostoru, protože jsme nikdy neměli další harmonický nástroj a basista vždycky hrál hodně úsporně. Takže jsem se nenažraně frekvenčně roztáhl přes celou písničku a tím pádem zní kytara na deskách Ladě hodně dominantně. Navíc ty písničky vznikají od kytary, kluci mi nechali prostor. Možná že kdyby tam byl expanzivnější basista nebo pianista, byl bych nucen hrát daleko úsporněji. I když na posledních dvou deskách se to snažím dělat jinak a mnohdy skládám třeba od basy.

Vlastně jsme přeskočili přerod od vaší dvojice s Michalem do podoby kapelových Ladě.

Nejdřív jsme hráli naprosto urputně a – jak říkal Michal – donkichotsky v duu, pak jsme na nějakou dobu přibrali trumpetu. Hráli jsme normálně v klubech, ale prakticky nikoho to nezajímalo a stávalo se, že jsme ten klub normálně vylidnili. Ale my jsme svému zvuku a síle těch písniček věřili. Nicméně je pravda, že nás to po nějakém čase unavilo a řekli jsme si, že to chce opravdu celou kapelu s bubnama a basou. A tak jsme ji udělali.

Vešla se do dua s Michalem nebo do Ladě nějakým způsobem improvizace? A obecně – je to pro tebe téma?

Je to pro mě velké téma. To je jeden z nejkrásnějších okamžiků, když se ti podaří s někým hrát, aniž by to bylo připravené. Někdo v kapele tomu říká, že se písničky vyjamovávají, a to je to, v čem je hraní s někým absolutně nenahraditelné. Takže ačkoliv jsem téměř výhradně autorem písniček Ladě, na připravované desce jsme se společně scházeli s bubeníkem a basistou a vzájemně se inspirovali. A oni byli natolik trpěliví, že mě nechali nějaký motiv opakovat třeba půl hodiny, než mě něco trklo.

Samozřejmě bych někdy hrozně rád dosáhl bodu, kdy bych nástroj zvládl natolik, abych uměl okamžitě zahrát hudbu, kterou nějak cítím, ale někdy to jde ztuha. Ale to mi nebrání se do toho pouštět, že jo. Třeba teď budeme hrát v duu s Radimem Přidalem, super kytaristou, hudbu k takové sochařské performanci – a nemáme připraveno vůbec nic. Mám z toho sice vítr, ale zároveň vím, že se při tom dá něco krásného prožít. Anebo taky ne.

A tak se vmanipulovávám vlastně do takových nekomfortních zón, ve kterých bych třeba už měl brzdit koně, protože na to možná objektivně nemám. Ale já to nějak nedělám. To je ostatně stejné, jako když mě oslovila Maruška Puttnerová s Martinem Novákem. Ale říkal jsem si, že mě slyšeli, že si tedy asi myslí, že bych jim mohl něco přinést. Tak jsem se ze začátku ptal, jestli to, co hraju, je v pohodě, ale pak jsem s tím raději přestal, protože takové dotazy se postupem času stávají dost otravnými.

V kapele Marie Puttnerové máte s Martinem Novákem nějak rozdělené kytarové role? On hraje přece jen dost jinak než ty.

Byl jsem pifpaf, když jsem slyšel, jak Martin hraje dobře. Rozhodně to není žádný „bubeník, který se taky naučil hrát na kytaru“. Takže je rozhodně skvělé hrát s fantastickým bubeníkem a bezvadným kytaristou v jedné osobě.  S Maruškou jsem se znal přes festival Slunovrat, kde s námi, tedy s Ladě, jednou hostovala. A taky jsem ji viděl na křtu knihy Jaroslava Kmenty, kde hrála svoje písničky, jen tak jednoduše se doprovázela na kytaru, a mně to přišlo nádherné.

A tak jsem za ní přišel a naprosto nehorázně jsem jí nabídl, že kdyby s těmi písničkami někdy něco dělala a měla pocit, že bych jí mohl být nápomocný, ať mi dá vědět, že bych se toho velmi rád zúčastnil. A tak jsme se někde sešli a Maruška s Martinem mi předvedli, jak to hrají v duu. Poslali mi demáč, já si něco zkusil připravit, sešli jsme se a já to opatrně zkusil takovým tím stylem „abych tam nepřekážel“.

Při nahrávání desky to pak byla interakce mezi Martinem, producentem Eddiem Stevensem a mnou a bylo to takové super hračičkaření. Mimo jiné, když jsem si tam nastěhoval svoje věci, Eddie koukal na můj pedalboard, který sice není nijak velký, ale pár krabic tam je, a ptal se, jestli budu nějak trvat na svých věcech, zvuku. Já odpověděl, že vůbec ne, že přece budeme něco dělat dohromady.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem ze svých pedálů nepoužil skoro žádný. Nebyl ani důvod, protože to studio je plné skvělých starých krámů. Takže, třeba, proč používat Strymon Volante, který je vlastně digitální emulace starého Binson Echorec, když tam byl na polici originální a naprosto funkční Binson Echorec z padesátých let a mohl jsem na něj celou dobu hrát? Ale to dělení partů ve studiu bylo přirozené, některé jsme si i prohodili, protože jsem věděl, že některé jdou Martinovi líp, a on mi zase nechal nějaké se zkreslenějšími kytarami. Nicméně na koncertech se to vlastně pořád ještě „otřepává“.

Takže celý projekt stále prochází vývojem? Překvapujete se pořád?

Ano, umíme se překvapit. Velká většina těch písniček je ultra křehkých a vždycky záleží na tom, do jaké míry se nám tu náladu podaří vytvořit. A zrovna dneska se mi zdálo, že se nám podařily momenty, které jsme ještě nezažili. Ačkoliv to bylo na relativně velkém pódiu, a ne v nějakém malém intimním klubu.

A víš, co je na téhle kapele taky skvělé? Že mě nikdo nenutí hrát, když mám pocit, že k tomu nemám co dodat. Že mi v tomhle Maruška s Martinem důvěřují. Třeba v písni Martine, tam prostě všechno je. Proč bych do ní měl hrát jen proto, že tam stojím a mám kytaru na krku?

Nerad bych přešel jednu etapu tvého života, byť krátkou, a to bylo duo s Jitkou Šuranskou. Naživo jsem vás nikdy neviděl, ale zajímá mě na tom to, že Jitka byla, myslím, z úplně jiného těsta než ty, byla doslova prorostlá moravským folklorem, který – zdá se mi – tebe asi nikdy moc neuchvacoval. Ale třeba se pletu.

Naše spojení byl vlastně nápad Vaška Müllera, mimo jiné ředitele festivalu Slunovrat. On má takovou hezkou obsesi dávat různé lidi dohromady. Jitka mu tam několikrát hrála, my se s Vaškem známe, a on nás s tím oslovil. Já bych se k tomu mimo jiné proto, že žádný hluboký vztah k folkloru nemám, nikdy neodvážil. Jitka ale byla spolupráci otevřená, hledala různé cesty, jak z toho rigidního prostředí vyjít, a vlastně jí to přišlo asi i tak nějak zvrhle zajímavé, spojit se s nějakým bigbíťákem ze Sudet.

Já se byl podívat na její koncert, kde měla ty lidovky vymyšlené s looperem, byla v tom obrovská energie, ona byla taková malá atomová elektrárnička, rtuťovitá, a její hudba měla ohromný tlak. A říkal jsem si, že by mě vlastně zajímalo, co bych tam mohl dělat. Ona je taky u takovýchhle nápadů velká pravděpodobnost, že nevyjdou, ale tady to prostě nějak šlo, prostě to spojení fungovalo.

Dohodli jsme se, že svůj program uděláme půl na půl, protože jsme chystali původní autorské věci, ale než je budeme mít, já se pokusím doprovodit její písničky, které hrála už předtím, a ona na oplátku udělá písničky, které já jsem hrál s Ladě, takže jsem tam ve finále trošku taky zpíval. Takhle jsme udělali program, se kterým jsme odjeli několik hraní, mimo jiné i tady na Folkovkách. A dřív, než jsme mohli spolu udělat něco opravdu pořádného, tedy naše společné písničky, Jitka onemocněla a umřela. Takže to vlastně skončilo dřív, než to pořádně začalo. Ale byla to pro mě hodně zajímavá zkušenost a hezké období.

Poměrně nedávno jsem zaznamenal, že tě Honza Žamboch „přinutil“ k sólovému vystoupení. To asi bylo něco hodně odlišného od toho, na co jsi za celý život zvyklý.

Mě toho baví hodně, například máme s klukama taky kapelu Heimat, takovou afro-jazzovo-rockovou partu, kde jsem za takového téměř frontmana, ale ti mí, mimochodem skvělí spoluhráči prostě nemají čas, tam je téměř manažerský výkon sejít se na nějaké zkoušce. Takže i z tohohle důvodu bych si rád udělal takový program, ve kterém bych na pódiu byl víc za sebe.

Je to ale úplně jiná disciplína. Ještě tím spíš, že já vlastně nejsem písničkář, jako například Honza. Pro něj je to samozřejmost. Je to písničkář, tak jak to slovo chápu, to znamená, že prostě odjakživa skládá písničky, píše si texty i melodie, doprovází se a pak to předvede lidem. Tohle ale není můj základ. Takže když mě Honza na to pódium vytáhl, moje největší obava byla, že budu tak nejistý, že nebudu schopen lidem předat obsah těch písniček, za kterými si jinak normálně stojím. Ale to se nějak nestalo a vlastně to bylo silné. Aspoň pro mě.

Takže si tajně – tedy, teď už to tajné není, když ti to říkám – připravuju takový sólový program s nějakýma drum mašinama, samplerama a tak, takže to vlastně bude znít jako celá kapela a chtěl bych, aby to bylo trošku skočné. Taková tucka s kytarou. Maximálně si uříznu ostudu. Ale kdo nic nedělá, nic nepokazí, že ano.