Petr Vaněk a Sára Bukovská: Roztáhněte křídla a prožijte své emoce!

Jak jste se vlastně dali dohromady?

Sára: Když jsme v Karlíně připravovali muzikál Legenda jménem Holmes, přišel na konkurz také Petr. Absolutně se nedal přehlédnout. Mám ráda kreativní a přirozené lidi – a Petr takový je. 

Petr: V té době jsem cítil chuť dělat hudbu, měl jsem texty a sháněl někoho, s kým bych na nich mohl dál pracovat. Sára mě sama vyzvala, jestli nemám něco ke zhudebnění, a takhle přirozeně to celé začalo.    

Sára: Chtěla jsem se vrátit k psaní. Spoustu let jsem jen aranžovala a přepisovala cizí hudbu. Projekt s Petrem byl příležitostí dostat se zase k tomu nejdůležitějšímu, což je tvorba.

Petře, to, že jste nejen herec, ale i zpěvák, zůstávalo donedávna veřejnosti utajeno. Jak jsem se k muzice dostal?

Zčistajasna. Když mi bylo šestatřicet, říkal jsem si, že bych mohl zkusit i něco jiného než herectví. A tak jsem začal navštěvovat kurzy hlasové pedagožky Pavly Fendrichové. Pavla se jednou zmínila, že se chystá konkurz na obsazení scénického uvedení Bernsteinovy Mše s Vojtou Dykem v roli Celebranta. Šel jsem to zkusit a ne snad že bych zazpíval geniálně, to určitě ne, ale podařilo se mi svou energií rozvířit celkovou atmosféru probíhajícího konkurzu. Obsadili mě, ale následoval intenzivní rok, kdy jsem na Mši denodenně pracoval, abych se dorovnal ostatním, narozdíl ode mě zkušeným zpěvákům. 

Sáro, jaký jste měla jako profesionální hudební režisérka a sbormistryně z Petrova zpěvu napoprvé pocit?

Bylo mi jasné, že mám před sebou zpěváka, který má velmi specifickou barvu hlasu a jehož projev je mimořádný. Zaujalo mě, jak věrně dokáže podat příběh každé písně, přitom zpívá s lehkostí, což mám moc ráda. U zpěváků a zpěvaček mě vždycky zajímá jejich přirozený projev a hlavně barva hlasu, protože v lidském hlase se všechno zrcadlí, dokonce i to, jakým jste člověkem. 

Petře, mluvili jsme o tom, kdy jste začal zpívat. Ale jak přišlo to autorské nutkání, které člověka vede k tvorbě?

Tu potřebu jsem cítil asi už na DAMU. Měl jsem možnost studovat alternativní větev herectví u Jana Borny, který nás vedl k tomu, že herecká práce spočívá ve tvoření, ne v plnění úkolů. Jako herec s tím principem čas od času narazíte, ale myslím, že tvůrčí přístup už začíná být v branži akceptován. A touha vyjadřovat se v písničkách ve mně zrála dlouho, ale dlouho jsem se toho bál. Až lekce u Pavly Fendrichové, která mě začala učit pracovat s hlasem, mi v průběhu let dodaly sebedůvěru.  

Album Roztáhnout křídla je žánrově mimořádně pestré, jsou na něm folkové písničky, klenuté balady, duety i extravagantní šansony. Sáro, byl to záměr – natočit co nejrozmanitější desku?

Sára: Záměr to určitě nebyl. Šlo nám o to, jít po textu a najít k jeho vyjádření adekvátní výrazové prostředky. Jaký z toho nakonec vyleze žánr, to jsme absolutně neřešili.

Petr: Vždycky nás nakonec nasměroval text. V hudebním provedení jsme usilovali o jednoduchost, nechtěli jsme písně zbytečně košatit. Záměr byl, aby zněly jasně a srozumitelně.

Sára: Je pravda, že když jsem si do nějaké písně vymyslela nějakou aranžérskou vychytralost, Petr byl většinou proti. 

Petr: Představoval jsem si, že album poslouchám cestou autem nebo vlakem a kolem mě ubíhá krajina, kterou ty písně dotvářejí. Složitě instrumentované skladby by ji spíš přetvářely. V tom jsme si se Sárou rozuměli.

Vaše album má alespoň pro mě hodně podzimní náladu, písničky jako Světlonoš nebo Noční jezdec vyvolávají melancholii toho ročního období. Vzbuzuje ve vás deska taky nějaké asociace?

Sára: Evokuje mi přátelství, tedy něco, co roste, sílí a ve finále má tu absolutně nejvyšší hodnotu. 

Petr: Pro mě je to album o naději, která je přítomná ve většině písniček. Snažil jsem se, aby i můj zpěv nesl naději, úsměv, aby nepadal někam do hlubin. A zpětně musím říct, že se to snad povedlo.

Měli jste při tvorbě nějaký hudební nebo výrazový předobraz, k němuž jste chtěli dopracovat?

Petr: To ne, album vznikalo přirozenou cestou, nikdo z dávno fungujících interpretů se nám do toho nepletl…  Písničky jsou svědectvím o našem setkání se Sárou. Pro nás oba je to navíc prvotina, takže nás nic nesvazovalo. 

Hned v několika písních zpíváte o krajině a lese. Inspirují vás, Petře, tato prostředí – působí na vás příroda jakou spouštěč inspirace?

Pocházím z Vysočiny, konkrétně ze Žďáru nad Sázavou, a vyrůstal jsem pět minut od lesa. Stačilo otevřít dveře a byl jsem v přírodě. Můj táta to navíc dopracoval na ředitele Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, takže jsme v lese trávili hodně času. Pak jsem odešel do Prahy, ale po letech, kdy člověk velkoměsto potřeboval k životu, se v poslední době zase do přírody vracím.

Les má pro mě obrovský význam, klidně jsem tam tři hodiny a jen tak ležím a koukám, jak se nade mnou hýbají větve. Dva tři roky zpátky jsem měl období velkého osobního propadu, kdy mi právě les pomohl vrátit se na správnou cestu a znovu si uspořádat žebříček hodnot, který jsem měl absolutně rozházený. Nejenže je to inspirativní prostředí, ale mám v lese i svá oblíbená místa a oblíbené stromy, se kterými mluvím, a jsem šťastný, že k tomu můžu vést i svou rodinu, která přírodu vůbec vnímá úplně stejně. Dokonce jsem vystudoval lesní terapii a působím jako lesní průvodce.

Co si pod tím představit?

Petr: Lesní terapie je způsob trávení času vedoucí ke zlepšení fyzického a psychického stavu člověka. Má základ v japonské metodě šinrik-joku, která se vyvinula v osmdesátých letech, kdy se v Japonsku zjistilo, že na lidi trpící depresemi z rychlého životního stylu může les působit terapeuticky. Není to žádná ezoterická záležitost, ale vědecky prozkoumaná metoda. Prakticky to funguje tak, že mám webovky, kam se mi můžou lidé ozvat a já je vezmu do lesa. Jako průvodce nabízím konkrétní možnosti, jak v přírodě opečovávat pět lidských smyslů. Musím říct, že je o to docela zájem.

Kam berete své klienty – do krajiny Žďárských vrchů, nebo jste rozšířil své pole působnosti?

Petr: To je vlastně jedno. Občas se mi stane, že terapii praktikuju třeba i ve městě v parku, když není les zrovna po ruce. I park nabízí možnosti, které jsou zapotřebí pro napojení na energii přírody – já tomu říkám zaboření rukou do hlíny. Ale je jasné, že lepší je les, kde se člověk může nadechnout. Čich je totiž v terapii hodně důležitý. Zkuste si stoupnout ke stromu a přičichnout k němu – nejdřív s otevřenýma očima a pak ty oči zavřít. Se zavřenýma očima se vjem z toho stromu úplně promění, teprve v tu chvíli začnete intenzivně cítit jeho skutečnou vůni. Dá se to aplikovat třeba i na borůvčí, do kterého velice rád strkám nos. Ve městě si lidi strkají do nosu úplně jiné věci, vůně lesa a borůvčí je ale určitě lepší. Z toho se vám nosní přepážka nerozpadne…

Sáro, vy o sobě říkáte, že jste „napůl žena, napůl vlk“. Je pro vás vzduch, les a otevřená krajina taky nezbytností pro zklidnění a tvůrčí činnost?

Já jsem holka ze samoty, v lese jsem vyrostla. Můj první a nejdůležitější společník byl kříženec mezi vlčákem a vlkem, kterého mi přivezl můj dědeček ze Slovenska. Naučil mě chodit, spal se mnou v posteli, bezmezně jsem ho milovala – stejně jako čas strávený v přírodě. Už jako holka jsem si vyzkoušela, že když se v lese na půl hodiny posadím někam na mez a budu úplně v klidu, tak se ke mně nenápadně začnou přibližovat všechna zvířátka v okolí, protože jim prostě přestanu vadit.

Taky psát muziku jsem začala v lese. Vzpomínám si, jak jsem jako malá seděla na prosklené verandě s výhledem na stromy a skládala si u piana soubor písniček, kterým jsem říkala ovčí písně. Tím, že jsem trávila dětství na lesní samotě, jsem získala pocit, že hudbu doslova vynalézám, že to nikdo jiný nedělá, což mi vydrželo až někdy do třetí čtvrté třídy, kdy jsem zjistila, že i jiné děti hrajou na piano a že je třeba taky někdy napadlo složit píseň. Do té doby jsem měla pocit, že jsem objevila kámen mudrců – než mi to ty ostatní děti zkazily…

V přírodě vznikly i videoklipy k singlům Vlčí píseň a Spolu. Předpokládám, že pro vás nebyl problém vybrat adekvátní lokace. Kde jste je nalezli?

Petr: První klip se točil v Jizerkách, druhý na jedné utajené louce nad Dobřichovicemi. Oba natočila fotografka Anna Kovačič, kterou znám stejně dlouho, jako svou ženu, takže jsem dobře věděl, jak pracuje a jak je citlivá. Jsou to jednoduchá, autentická videa, žádné uměle vymyšlené záležitosti. Měli jsme jen foťák, dron a Aničku, která do těch filmů dala celé své srdce.

Jsou na na albu písně, které pro vás znamenají víc než jiné? Skladby, na které jste zvlášť pyšní?

Sára: Můj jasný favorit je Noční jezdec, ale mám ráda i Modlitbu křídel.

Petr: Já mám moc rád Jednorožce, kde zpívá i moje dcera Pepina. A stejně jako Sára bych zmínil Nočního jezdce.

Album pokřtíte 13. prosince v prostorách Tvůrčího domu Elišky Peškové na pražském Smíchově. Slibujete audiovizuální show, která diváky pozve na výlet do světa fantazie. Jak to bude na jevišti vypadat?

Petr: Na koncertní podobě alba se podílí výtvarnice Eliška Podzimková, režisér Jakub Doubrava a osvětlovač Martin Špetlík, které jsme k tomu přizvali. Máme představu scény v podobě obývacího pokoje, ve kterém se celý koncert odehraje a v němž se bude prostřednictvím filmových projekcí a hry se světly vizuálně odvíjet příběh každé písničky. Ty skladby mají obrovskou barvitost a naším cílem je podpořit ji scénografií. Přejeme si, aby každý citlivý posluchač odcházel z koncertu s pocitem uvolnění i naplnění, aby se mu v souladu s názvem desky zachtělo roztáhnout křídla a naplno prožít své emoce. 

V příštím roce budete hrát víc?

Petr: Na koncertě 13. prosince bychom chtěli oznámit koncertní turné včetně míst, kde budeme napřesrok hrát.

Sára: Projekt Ensoul není jednorázová záležitost, chceme si koncerty pořádně užít a těšíme se, že budeme s novými písničkami jezdit po republice a hrát je lidem.

Petr: Přemýšlíme i o tom, že bychom po koncertech pozvali diváky popovídat si o tom, co slyšeli. Nechceme, aby jen přijeli na koncert, poslechli si písničky a hned zase odešli domů. Mohli bychom jim umožnit, aby si koncert doprožili v bezpečném prostoru klubu nebo divadla. Prostě se o ně chystáme postarat…

Petře, pro některé vaše kolegy je hudební působení spíš zpestřením herecké kariéry. Jaké místo ve vašem uměleckém rejstříku nyní hudba zaujímá?

Podstatnou, protože je mi v hudebním světě moc hezky a těší mě, že si můžu plnit své sny. Hudba mě osvobozuje. Zažil jsem už před lety při sólu v Bernsteinově Mši zvláštní moment, kdy se celý prostor kolem jako by proměnil ve vodopád a já jím během těch pár minut proletěl a zase se vrátil zpátky na stage. Ten závratný pocit se mi při hudbě daří zažívat znovu a znovu. Je to zážitek, za který jsem vděčný. 

Sáro, je pro vás projekt Ensoul stejně zásadní jako pro Petra?

Rozhodně. Je pro mě výrazným krokem ke svobodě a sdělnosti. Cítím se s Petrem moc dobře, po letech jsem si uvědomila, že bez autorské hudby vlastně nemůžu být. Je to můj základní vyjadřovací prostředek a životní dar – stejně jako to, že můžu pořád hrát na klavír, že mi ještě slouží všechny prsty. Já vážně nevím, co bych si bez hudby počala – zachraňuje mi život.