Petr Vídeňský: Nejde jen o podium, snažím se zkrášlit i prostor okolo

Série Profese živé hudby se tentokrát zaměřuje na vizuál. V rozhovoru s Petrem Vídeňským, produkčním, scénografem, promotérem i muzikantem, jsme probrali nejen scénografii, ale i loga, a zvlášť jedno, se kterým aktuálně pracuje. Kromě toho padla zmínka o začátcích brněnského klubu Fléda nebo Vaňkovka Festu. Jak sám říká, má rád, když se propojí kvalitní hudba a pěkný vizuál. Inspiroval se i během půlročního pobytu na Bali, kde pořadatelé jsou prý velmi tvůrčí a kreativní. Krásno ale mnohdy upřednostnostňují před bezpečností a my, Evropané, bychom tam šíleli.

Na svém webu píšeš, že dáváš velký důraz na vzhled akcí. Proč je to podle tebe důležité?

Je to moje geneze. Od malička jsem hrál na kytaru, pak jsem měl kapelu. Vždy mě bavilo chodit na koncerty, ať už pasivně nebo aktivně, třeba s kapelou Mechanický pomeranč. Na střední a na vysoké škole jsem se dostal ke grafickému designu, a poté jsem naskočil v Brně do klubu Fléda, v jejím začátku. Ve spolupráci s dalšími kolegy jsem dostal svou první, jedinečnou příležitost se podílet na scénografické podobě klubu. Tedy výběr barev, kde bude bar a podobně. Zároveň jsem díky tomu získával nové zkušenosti.

Fléda bývala multikulturní…

Ano, dřív bylo součástí i kino, pořádaly se módní přehlídky… Tam jsem se myslím potkal s choreografem Vladimírem Frankem, se kterým jsem začal spolupracovat i na dalších projektech, nejčastěji ale na fashion akcích. Staral jsem se o scénu, řešil podobu mola, různé doplňky a dekorace. Byla to doba, kdy přicházely zajímavé nabídky, jež pracovaly i s většími rozpočty, takže jsme mohli zkoušet různé prvky.

Jak vypadaly počátky klubu, především po scénografické stránce?

Fungovali jsme jako rodina, rovnocenná parta lidí. Na začátku existoval pro mě smutný vizuál. Cítil jsem, že i vzhledem k dalším projektům v prostorách klubu je zapotřebí to udělat veselejší, příjemnější. S tím jsem přišel i s návrhem loga, což spolu souvisí. Řešil se i název, jak se klub bude jmenovat. Vlastně letos máme dvacetileté výročí, teď v prosinci měla být velká akce, ale kvůli covidu byla přeložena na příští rok. Tak snad se zadaří a třeba na jaře to oslavíme.

Jak vypadá zadání pro scénografa, aby si měl všechny potřebné informace pro tvorbu svého návrhu?

Důležité je pro mě vždy se dostat k podstatě dané akce. Co je cílem, co chce autor sdělit, jaká je filozofie celého projektu. Podle toho pak můžu začít přemýšlet a vytvářet nápady. Snažím se zachytit určenou emoci a předat ji dál, skloubit s dalšími prvky tak, aby se efekt znásobil. Ale je to jen součást celé akce, samozřejmě je tam i samotný umělec, technici, zvuk, světla…

Co všechno se prakticky skrývá pod názvem scénografie v případě hudebních akcí?

Nemám tento obor akademicky vystudovaný, takže to možná nebude odpovídat nějakým poučkám. Ale z mého pohledu je to estetické uspořádání scény. Nejenom technické zázemí, jako je třeba rozestavění reproduktorů, ale i dekorativní prvky. Obor je navíc v úzkém vztahu se světly, které umožní divákům něco vidět a zároveň podpoří záměr scénografa. Takže velmi komunikuji s osvětlovači.

Jsou nějaké rozdíly ve scénografii hudebních akcí a třeba už zmíněných fashion eventů?

Základy jsou stejné. U hudby je to ale jiné obsahově. Miluji hudbu, a na tom to celé stojí. Pokud spolupracuji s umělcem, který je kvalitní, má charisma a příběh k předání posluchačům, tak v podstatě můžu zažít výborný koncert i na zaplivaném podiu. Ale vždy budu rád, když to bude i vizuálně hezké.

Když připravuji koncert nebo turné a přemýšlím nad scénografií – co neopomenout? Jak to dobře připravit?

Stojí to na technickém zázemí, které musíš zajistit. Stage, zvuk, světla, kapelu a podobně. Ale zároveň, a to se vracíme zpátky, se ohlížíš na smysl dané akce. Komunikuješ s umělci a ptáš se na image, co chtějí říct, jaké je album, jaké mají logo. Například celý playlist nějakého koncertu je o vodě, takže jaká ta voda má být? Má téct, nebo padat ze střechy? Má být viditelná, či spíš jen v náznacích? A takhle se pídíš po detailech, až ti začnou naskakovat představy a začneš to skládat do celku. Celé je to tvůrčí proces založený na komunikaci. Takhle to například probíhalo s televizním záznamem koncertu kapely Laura a její tygři, kteří slavili v brněnském Sono centru pětadvacetileté výročí.

Jak jste se dostali ke spolupráci?

V létě před výročím jsem je pozval na Vaňkovka Fest, který pořádám. Padli jsme si do noty a vyměnili kontakty. Po nějaké době mi volal kapelník, že se mu líbí má práce a chystá tento slavnostní koncert, jestli bych mu s tím mohl pomoci a postarat se o vizuál. Dohodli jsme se a začali tvořit. Chceš videomapping? Začleníme nějaká archivní videa nebo fotografie? Bude to jako celek nebo to budeme ukazovat po jednotlivých částech…

Zmínil jsi Vaňkovka Fest. Kde se vzala myšlenka využít prostor vedle nákupního centra pro organizaci hudebního festivalu?

V budově obchodního domu jsme dělali spoustu módních přehlídek, i s dříve zmíněným choreografem Vladimírem Frankem a agenturou Martiny Ulčové Saxx Models. Po nějaké době jsme oslovili ředitele centra, že mou minulostí je organizace koncertů, jestli nechtějí něco podobného udělat i v jejich objektu. Nápad měl i historický kontext, dříve to byla punková scéna, než se z toho stalo obchodní centrum. Jenže vedení Vaňkovky nechtělo. Až asi po devíti letech spolupráce přišel za mnou nový ředitel, jestli nechceme uspořádat koncert. Paradoxně v té době jsem mu to rozmlouval.

Z jakého důvodu jsi změnil názor?

Měl jsem už více zkušeností a bral jsem to i z pohledu obchodního centra a jeho identity. Říkal jsem, že promotérsky je to super nápad, ale chtějí dělat koncerty zadarmo? Navíc v blízkosti je hlavní nádraží, v jehož okolí se shromažďují lidé bez domova, kteří mohou přijít podnapilí a rušit akci, což asi každý organizátor aspoň jednou zažil. Do toho přišli s návrhem na romskou hudbu, která je super a mám ji rád, ale mentalita této národnosti je jiná, a ne každý organizátor s tím umí pracovat. Romové si hudbu užívají, často vchází na samotné pódium ke svým umělcům, což není v oblibě security služeb. Takže jsem se ujišťoval, jestli je s tím management Vaňkovky v pořádku.

Romské akce ale mají energii, kterou by jim kdekdo mohl závidět. I to, jak se navzájem podporují a chodí na koncerty, je něco nevídaného.

Přesně tak, já to zbožňuji. Ale jak říkám, ne každý je tomu otevřený a je potřeba s tímto faktem při přípravě pracovat. Po úvahách jsme do toho šli. Jednou jsme pozvali Moniku Bagárovou a Jana Bendiga, což pokud se nemýlím, bylo chvíli po jejich účasti v Superstar. A to byl mazec, najednou ten prostor byl plný, narvané dva tisíce lidí v malém prostoru, od dětí po starce, kteří zbožňovali účinkující. Připadal jsem si jak na koncertě Beatles, když vidíš dobové záběry z vystoupení kapely. Nakonec jsme se zpěváky museli utíkat zadním vchodem, aby se dostali pryč.

Byly ještě nějaké specifikace v přípravné fázi?

Ano, nechtěli jsme z toho udělat městskou akci, která není dotažená do konce. Zároveň jsme pracovali s tím, aby stálo podium jen na území obchodního centra, což nám umožňuje postavit stage maximálně o velikosti 6x4 metrů. Což je docela málo pro Monkey Business, Tata Bojs a další, kteří mají ve svých technických riderech větší požadavky. I proto jsme dbali na vizuální stránku, aby byla pěkná a zároveň to nepůsobilo jako festival vedle obchoďáku, ale jako akce v pěkném a zajímavém prostředí.

Jak jsi donutil vystoupit třeba Monkey Business na takovém pódiu? Vždyť se tam museli mačkat…

No, bylo to natěsno, ale přidali jsme k tomu molo, aby mohli Matěj Ruppert a Tereza Černochová vyběhnout mezi lidi a trochu uvolnit prostor na podiu. Bylo to hodně o vyjednávání. Vysvětlit umělcům, že nejedou hrát do obchodního centra, ale vedle něj do netradičního prostředí, bylo zpočátku náročné. I proto jsme „tlačili“ na vysokou úroveň technické produkce a i na celkový vizuální dojem, aby byl festival „pěkný“ a umělcům, kteří přijeli, se u nás líbilo. Snad se už podařilo vytvořit povědomí, že jsme jiní ale fajn. Na podobném principu funguje v Praze např. Jazz Dock, malý klub na vodě u zdymadel s nenapodobitelnou atmosférou a geniem loci.

Mohl bys popsat nějaké základní postupy při osvětlování koncertů?

Budu se opakovat, ale je to velmi individuální. Záleží na konceptu. Navíc se pohybujeme v uměleckém prostředí, takže jednou můžu svítit podle určitých pravidel fyziky, jindy můžu popustit uzdu kreativitě a svítit tak, nad čím by lidé normálně zavírali oči. Ale je to součást zadání. A je třeba myslet i na samotné prostory, jestli se do nich určité světlo hodí.

Můžeš uvést praktický příklad?

Třeba jednou jsme dělali v brněnské rotundě módní přehlídku. Ta budova je nádherná a celá akce byla pro místní fashion značku, která ladí své produkty do černé barvy. Tehdy jsem přišel s určitou představou tónování světel do barev, ale organizátorky mě odmítli a řekli, že chtějí jenom bílé světlo. Což bylo mimochodem i dobře, protože jsou tam zabudovaná stará bíla divadelní světla. Takže záleží na emoci, co chceš vyvolat. Nic není dobře a nic není špatně. Ale svícení není jen o velkých akcích, stačí si toho všímat i v běžném životě. Někde je nám příjemně, někdy je světlo příliš intenzivní, studené, teplé…

Ať už ze své zkušenosti z tvých akcí nebo při pohledu na jejich fotodokumentaci jsem si všiml, že používáš často fialovou barvu. Z jakého důvodu?

Protože se mi fialová líbí. Navíc pozoruji, že modro-fialovou kombinaci používá více lidí, a většině je to příjemné. Samozřejmě svítím i do červena, do zelena, jakkoliv, není problém. Ale fialová je u mě sázka na jistotu a zároveň už vím, že na menší, komornější koncerty, se parádně hodí. Vytváří totiž intimní atmosféru. Naposledy se tak stalo třeba na koncertě Bena Cristovao u kostela sv. Jakuba v centru Brna, kde jsme měli jen podium bez střechy, tudíž jsme svítili zespodu. Díky tomu se zviditelnil i samotný kostel.

Pracuješ často i se samotným prostorem okolo stage?

Ano. Myslím, že mě inspiroval můj půlroční pobyt s rodinou na Bali. Navštívili jsme tam několik festivalů, kde jsme zjistili, že místní lidé jsou velmi tvůrčí a kreativní. Tamější akce jsou opravdu vizuálně nádherné. Právě tam jsem viděl podia a za nimi různé chrámy, což mi přijde super. Bylo to čisté, s nasvícením, bez zbytečných log sponzorů. Já chápu, že protiplnění a propagace sponzorů je důležitá a nutná, ale dá se to udělat jinak a lépe. Na druhou stranu mají mnohdy krásno upřednostněné před bezpečností.

Měl jsi strach jít na místní festival?

Hele, kdyby se zvedl vítr, tak tam spousta věcí letí a ani nevíš jak. Velké promítací plochy byly s minimálním jištěním, bez ochrany podia, žádné kotvení. Říkal jsem rodině, že začne foukat a odcházíme. Jednou mi to ale nedalo a šel jsem se zeptat místního organizátora, kde má jištění, jak to mají zařízené. Jeho odpověď je pro mě nepředstavitelná, pamatuji si, že jsem tehdy jen stál a nevěřil vlastním uším. „My jsme měli mši, ceremony. Přišel šaman a poprosili jsme místní bohy, aby vše dobře dopadlo.“ Z jejich úhlu pohledu vyřešené, my Evropani bychom šíleli.

Nebyla to výjimka?

Určitě ne, navštívili jsme více akcí a všechny byly stejné – krásné, zajímavé, s požehnáním šamana a bez technického jištění. Ty mše ale možná měly něco do sebe, protože jsme viděli, jak si užíváme na festivalu, okolo města festivalu řádila bouřka a pršelo, předpověď počasí ukazovala katastrofické scénáře, ale na té akci nespadla ani kapka. A tohle trvalo tři dny, po dobu akce. Jakmile to ale skončilo a technici vše zabalili, tak začalo pršet. Neuvěřitelný! Asi jim to tam opravdu funguje. Ale s podobným přístupem bych v Česku neuspěl…

Zmiňoval si koncert Bena Cristovao před kostelem. Komunikoval si předtím s místním farářem? Měl si nějaká omezení, například že nesmíš při nasvícení budovy použít některé barvy kvůli církevním důvodům…?

Za panem farářem jsem určitě zašel. Neřešili jsme vizuální stránku, ale celý průběh akce, protože musíme respektovat, že oni mají vlastní provoz a mše, což se nesmí a ani nemůže bít s naším programem. Dohoda byla velmi příjemná, pan farář nám podium dokonce na prvním koncertě posvětil, potom, co jsem mu řekl svou příhodu z Bali. Navíc si s námi dal i pivo a strávil nějaký čas na akci.

Takže reagoval vlídně.

Přesně tak. Obecně jsem mu vysvětlil koncept, o co nám jde a jak si to představujeme. Jemu se myšlenka líbila a v zásadě jsme řešili jen časy církevních programů s časy zvukovek, což jsme se snažili dodržovat a téměř, až na dva případy, nám to vyšlo. Tehdy za námi pan farář přišel a s úsměvem říkal, „Tak dneska to bylo na hraně…“ Je to postavené na upřímnosti a komunikaci.

Kromě scénografie tvoříš i loga firem a akcí. Myslíš, že by měl mít každý hudebník logo?

To velmi záleží na tom, co chce dělat a kam směřovat. Může být úspěšný s logem i bez, základem je kvalitní hudba. Samozřejmě v běžném provozu se logo pojí s myšlenkou interpreta, s jeho tvorbou, a pomáhá zefektivnit komunikaci a branding vůči fanouškům i organizátorům akcí nebo médiím. Logo se může měnit v průběhu času či v návaznosti na nová alba. Kromě toho se dá použít i na merchandise, kdy se mohou fanoušci lépe identifikovat s daným umělcem, a zároveň se zvyšuje prodej těchto promo materiálů.

Máš nějakou šablonu pro tvorbu log, aby byla úspěšná?

Rozhodně ne. Každé logo je unikátní a tvořené na míru. Někde je víc textu, někde méně, někde je to čisté. A přitom všechny mohou být úspěšné, závisí to na vizuálním citu a kreativním nápadu. Vezmi si – například Prince měl svůj Symbol, který znal v té době skoro každý. Stačilo vidět to logo a všichni věděli, komu to patří. Souvisí to s i s charakterem a sílou interpreta. Obecně mám ale rád střídmost a líbí se mi, když někdo umí udělat jednoduché, ale přitom účinné a efektivní sdělení.

V poslední době je tě často vidět ve spojení se značkou „Porno jako Brno“. Čím tě projekt zaujal, že ses rozhodl do toho jít a začít spolupracovat na produkci a distribuci?

Logo vytvořil Lumír Kajnar, pražský typograf, který dělá podobné glosy. Mně se to líbí a myslím, že umí vtipně udeřit na hlavičku. Přes Facebook se to dostalo k výtvarnici Natálii Perkof, která má ateliér v Brně kousek ode mě a zaměřuje se na obrazy. Nápad ji zaujal a pustila se do práce s fontem. Nakonec vytvořila asi dvacet triček. S jedním přišla i za mou ženou, jestli bychom o to neměli zájem. Moje první reakce byla, že jako pěkný, ale nic mě na tom nezaujalo natolik, abych si řekl „wow“.

Myslel bych si, že by na tebe zapůsobilo hned.

Vlastně ani ne. Ženě se ale líbilo, takže mi jedno triko koupila. Když už jsem ho měl, tak jsem si řekl, že to tedy budu nosit, a vzal jsem si ho v Brně na jednu námi připravovanou akci. Za ten večer jsem měl tolik reakcí a otázek! Kde se to dá koupit, kdo to vytvořil, to je super triko… V tu chvíli se ve mně zábrany zlomily a rozhodl jsem se, že budeme dělat produkci.

Jak velký má logo úspěch?

Aktuálně se blížíme k tisícovce prodaných trik. Byli jsme součásti Brno Design Days, Designbloku.  Postupně se to šíří a je s tím sranda.

Jak se k tomu staví samo město, tedy vedení Brna? Zaregistrovali to?

Jo, určitě. Myslím, že několik náměstků ho na magistrátu nosí. Velmi rád bych ho dal darem paní primátorce, což se zatím i vzhledem k aktuální situaci nepodařilo. Pomáhalo nám i místní turistické informační centrum s distribucí několika triček. Myslím, že ale dostali nějaké reakce a podněty, jestli to není za hranou, takže z jejich strany je to teď pozastavené. Já to vidím jako slovní hříčku, ne nějakou velkou provokaci. Logo poutá pozornost na Brno a já doufám, že pozitivně. Z dlouhodobého hlediska si myslím, že má potenciál a může se stát úspěšnou značkou. Z naší strany to ale primární plán nebyl, prostě se to tak sešlo.

Myslíš, že je Brno nakloněné takovéto netradiční a experimentální propagaci? Dříve jsme byli svědky videa Muchy, která se projížděla městem na kolečkových bruslích ve folklórním kroji a říkala turistům, proč sem nejezdit. Na druhou stranu je Brno velmi kulturně zaměřené a v rámci České republiky vynakládá nadprůměrné částky do podpory kultury…

Já doufám a myslím, že ano. Toto léto bylo důkazem, že místní radnice držela umění palce. Sám jsem byl přímým účastníkem a organizátorem akcí, který viděl, že sem přijíždí lidé z celé země. Byli nadšení z toho, že i přes aktuální situaci se u nás něco dělo. Šli jsme proti davu. Určitě se najdou i tací, kteří to nesli nelibě, například skrze možné promořování. Uvidíme, co bude v dalších letech, protože se všude řeší rozpočet a výpadky příjmů, tím pádem i menší výdaje na kulturu. A pokud se vrátím k propagaci, tak myslím, že náš brněnský jezdec na koni na Moravském náměstí, brněnský orloj, Mucha… tradice věcí na hraně tady je a snad bude pokračovat.