Petra Hermanova: Berlín je ostrov, kde hodně umělců rádo ztroskotá

Po rozpadu skupiny Fiordmoss jste, pokud vím, hudbu na dobrých pět let odsunula na vedlejší kolej. Co vás přivedlo zpátky?

Je to tak, na určitou dobu jsem se hudbě věnovala jenom v soukromém životě. Návrat byl pomalý a nenápadný. Zpět na scénu mě dovedli moji hudební přátelé skrze pozvánky ke spolupráci na albech nebo koncertech. Zjistila jsem tak, že existují lidé, kteří by si přáli, abych se hudbě zase víc věnovala. Ten zájem dodával návratu k hudbě smysl.

Fiordmoss nebyli kapelou, která by se na scéně jen tak mihla – v roce 2012 získala historicky první cenu Vinyla, o šest let později dokonce Anděla. Proč vlastně kapela utichla? A utichla navždy, vylučujete případný návrat?

Kapele jsme se naplno věnovali skoro celou dekádu. V takové intenzitě a na úkor všech ostatních složek života to ale nešlo dělat donekonečna. I když jsme všichni absolutní romantici, tohle byl dlouhodobě náš problém – a nakonec i důvod, proč jsme museli skončit. Aktuálně se ale na svých vlastních cestách dál navzájem podporujeme.

Na svém debutovém sólovém albu In Death's Eyes se vyrovnáváte se smrtí jednoho z nejbližších lidí – svého táty. Bylo pro vás psaní skladeb v něčem třeba i katarzním procesem?

Nevím, jestli katarze je úplně to přesné slovo. Byl to pro mě náročný proces, existenční a niterný, dost často to byl boj. Ale psaní hudby jako takové dokázalo alespoň na chvíli odvrátit mou pozornost od syrové životní skutečnosti – a za to jsem byla ráda.

Album jste natáčela s varhaníkem Dennym Wilkem v katedrále v německém Merseburgu. Jak jste přišli zrovna na toto místo a co s vámi udělalo, když jste svou hudbu slyšela v tak impozantním prostoru?

Slyšet ty skladby v merseburské katedrále byl určitě jeden z nejvzácnějších okamžiků celého procesu vzniku alba. Byl to úplně surreálný moment. Kromě mě se natáčení zúčastnili ještě další tři přátelé, kteří různě pomáhali během nahrávání, takže to byl takový komunální zážitek. Bylo znát, že to je pro všechny přítomné jedinečné.

Na Merseburg padla volba kvůli osobnímu napojení, které má Denny Wilke právě na tento kostel. Denny působí v katedrále jako asistent hlavního varhaníka a důvěrně zná merseburské varhany. Zavedl nás i do jejich útrob a vyprávěl příběhy z historie tohoto nástroje. Bylo znát, že v katedrále strávil hodně času a ta hluboká znalost je podle mě na nahrávce znát.

Jak jste vlastně přišla k citeře respektive autoharfě, s níž jste album nahrála? Co vás k tak nezvyklému nástroji přivedlo?

Dostala jsem se k němu úplně jednoduše. Chtěla jsem hrát na strunný nástroj a kytara pro mne kvůli problémům s rukou nepřipadala v úvahu. Autoharfu jsem měla v hlavě už docela dlouho, ale až po konci kapely Fiordmoss se pro ni v mém životě otevřelo místo.

Čím vás autoharfa přitahuje a baví – je to její zvuk, technika hry, historie toho nástroje? A kolik akordových citer vlastníte?

Teď šest, každou v jiném stavu použitelnosti. Na desce jsou použity tři, na koncerty beru většinou dvě. Autoharfa je pro mě takový nepředvídatelný element plný protikladů, na první pohled je to úplně primitivní nástroj, ale dostat z něj něco pořádného chvíli trvá. Umí znít zvláštně, skoro až andělsky, ale jindy zase jen jako dřevěná krabice se strunami. Je to velmi limitovaný nástroj, což mě samozřejmě svádí k tomu, nějak to překonat.

Když se řekne autoharfa, fanouškům PJ Harvey okamžitě naskočí album Let England Shake. Máte ráda tu desku? A znáte i jiná alba současných muzikantů, z nichž by tento nástroj „promlouval“?

Let England Shake je určitě skvělé album. Taky proto, že autoharfa tam není jen v roli rekvizity, což je bohužel její standardní osud mimo scénu, kde se normálně vyskytuje. Z toho důvodu musím zmínit spíš hudebníky, kteří se autoharfě věnují celoživotně. Jsou to třeba Jo Ann Smith, Bryan Bowers, Karen Mueller nebo Bob Lewis.

Album In Death's Eyes jako by posluchače přenášelo do dávných staletí, je mimořádně působivé, byť pro někoho snad až příliš temné. Jak byste album co do nálady a atmosféry charakterizovala vy sama?

K tvorbě desky jsem přistupovala zcela intuitivně. Na začátku jsem vůbec neměla představu, jak by album mělo znít. Jediným vodítkem pro mě bylo devět témat, ke kterým jsem se potřebovala vyjádřit, a nahrávala jsem ty skladby tak, jak přicházely. Teprve až když byly všechny napsané a nahrané, začala jsem vnímat, jaký vytvářejí celek, a přemýšlela o tom, jestli vůbec budou fungovat dohromady.

Myslím si, že deska je upřímným průvodcem destabilizující zkušeností a zrcadlí v sobě mnoho poloh, lásku, křehkost, bolest, zranitelnost, odevzdání, a pak, samozřejmě, i existenciální hrůzu z rozvrácené reality. Je přesně taková, jakou si ji ten moment vyžádal.

Už více než deset let žijete v Berlíně proslulém velmi silnou a multikulturní uměleckou komunitou. Je to ideální prostředí pro uměleckou tvorbu, nebo jste v Německu i z jiných důvodů?

Já spíš říkám, že bydlím v Berlíně, a ne v Německu. Berlín je dost specifické místo, které sice existuje v rámci německé společnosti, ale i tak působí dojmem ostrova. Hodně lidí zde v pozitivním smyslu slova ztroskotá. Přijedou a už zůstanou, protože nemají pocit, že lze odejít jinam, kde by se možnosti uměleckého života setkávaly s možností přežít a zároveň i s nějakými společenskými hodnotami. Ale i to se pořád mění a je to teď určitě složitější než třeba před deseti lety.

V Berlíně jste se i provdala. Vaším mužem ale není Němec, nýbrž Nor, bubeník a producent Jon Eirik Boska, známý už z Fiordmoss. Spolupracovali jste na řadě projektů, například na výstavě Ourobora v galerii ve vašem rodném Valašském Meziříčí. Tvoříte pořád i společně?

My jsme se potkali už před přesunem do Berlína, který pak vyhovoval nám oběma. Naše společná tvůrčí činnost se za ty roky mnohokrát proměnila – jak formálně, tak umělecky. Tak nějak se asi stalo, že i když si jeden z nás vytvoří sólový projekt, ten druhý se dříve nebo později nějakým způsobem zapojí, i když jenom okrajově.

Máte představu, jak se bude dál vyvíjet váš umělecký život – převládne v něm opět hudba, nebo se jí budete zabývat souběžně s výtvarným uměním? Máte další hudební plány – a třeba i koncertní, v souvislosti s živým uváděním alba In Death's Eyes?

Prací na albu jsem strávila skoro dva roky, takže teď svou pozornost soustřeďuji výhradně k tomu, jak desku co nejlépe doprovodit mezi posluchače. Je to pro mne dosud největší projekt, takže se zatím nikam jinam nehrnu a myslím převážně na koncertování a na to, jak ta deska může i přes svou rozmanitost fungovat v různých kontextech. Nejvíce mě zajímá uvedení desky naživo s varhanami, a to hlavně v prostorách, kde již takový nástroj je. To s sebou přináší nové výzvy a hudební možnosti.

Na podzim jsem třeba pracovala na hudbě k filmu, který by se měl letos objevit na festivalech. Kromě toho jsem byla pro tuto sezónu vybrána platformou SHAPE+, což je iniciativa pro evropskou inovativní hudbu a audiovizuální umění, takže se budu účastnit rezidenčního pobytu a s tím souvisejících aktivit. Svou animační tvorbu, které jsem se věnovala v době mezi kapelou a sólovou deskou, jsem prozatím uzavřela. Cítila jsem, že už je to pro mě vyčerpaná kapitola.

Jak bude vypadat váš koncertní set v rámci udílení cen Vinyla? Na co se mohou 6. března v Lucerna Music Baru posluchači těšit?

Pro tuto příležitost přivezu minimalističtější set s bubeníkem. Tento program se více soustředí na samotné písně, které se občas hroutí do dronů a zvukových ploch. Zahraju ve dvojici s Jonem Eirikem, se kterým jsme tuto verzi alba In Death's Eyes představili už na festivalu Insomnia v severním Norsku.

Jak často se vlastně do Česka vracíte? A existuje něco, co vám z vaší rodné vlasti venku chybí?

V období, kdy jsem do Česka nemířila kvůli koncertům, jsem jezdila méně, třeba dvakrát třikrát za rok. Ale teď se to asi zase obrátí a budu přijíždět častěji. A jestli mi v Berlíně něco chybí? No, bydlíme v bytě, takže kromě své rodiny nejvíc postrádám přírodu. A frgály!